WEB , Datum: 14.10.2019 , Zdroj: monstermusic.cz , Autor: Barbora Vajcová
Jsou to již tři roky, co se kultovní česká kapela -123min. vrátila na hudební scénu. Před pár dny vydala novou desku LES, se kterou vyrazila na podzimní klubové turné. S muzikanty jsme u kávy probrali jejich inspiraci, jazykové rozdíly v textech a trému.
Uplynuly tři roky od vašeho comebacku. Co vás tenkrát přimělo vrátit se opět k vystupování?
Zdeněk: My jsme se úplně koncertování nevzdali, každý jsme jen vystupovali s někým jiným, takže jsme v hudebním světě působili pořád. Ale pak v určitém momentu jasně zvítězil fakt, že to přátelství co jsme měli, byl rozhodně mělo existovat dál. S odstupem času jsme viděli veškeré tehdejší problémy jenom v malých slabostech a v únavě. A proto jsme se nakonec rozhodli tohle vzácné spojení obnovit.
Takže jste si od sebe zkrátka potřebovali jen odpočinout?
Zdeněk: Možná. (smích) Spíš jsme si ale potřebovali odpočinout od toho vlaku. Ono se to celé vlastně i trochu zkomplikovalo, protože po tolika letech ježdění jsme čerstvě po vydání desky zjistili, že bychom museli znovu vyměnit bubeníka. Ale v tu chvíli už jsme na to prostě neměli energii.
Dano: Pozor, teď máme čerstvě po desce. (smích)
K tomu se ještě samozřejmě dostaneme. Vnímáte na hudební scéně za tu dobu, co jste nevystupovali s kapelou -123min., nějakou výraznou změnu?
Fredrik: Například už se neprodávají desky, takže jsme ji možná nemuseli dělat. (smích) Ale taková je dneska realita. To je asi nejpodstatnější, co se změnilo. Vlastně téměř všechno je dneska k dostání zadarmo.
Jak už zaznělo, před pár dny vyšla vaše nová deska LES. Název napovídá, že jste inspiraci hledali v přírodě. Políbila vás múza při procházce lesem?
Zdeněk: Když jsem byl malý kluk, mé první vysněné povolání bylo stát se hajným, abych mohl mít malého drsnosrstého jezevčíka. A je krásné, když se sny plní.
(smích) Les je pro mě při hledání hudby a všech těch motivů, to nejpůvabnější místo. Můžu tam zpívat úplně naplno, neruší mě žádný kontakt s okolím v podobě telefonů, mailů nebo wifi, celý ten tikající svět zmizí.
Dokonce i když už je deska hotová a jezdit bych tam nemusel tak často, po třech dnech najednou cítím, jak se mi po lese extrémně stýská. Tak když už se nashromáždí hodně práce, jako třeba teď kolem desky nebo turné, stejně jedu do lesa. Je pro mě příjemné si tam dělat zkušebnu nebo kancelář.
Můžeme za deskou hledat i nějaký hlubší význam kromě návratu k přírodě? Souvisí například i s již zmíněným kamarádstvím?
Zdeněk: Hluboký význam desky pro nás spočívá v tom, že celá vznikala v prostředí přátelství, kde zmizela hudební ješitnost, nebo typ nezdravého ega. Můžeme pak tvořit věci, za kterými si stoprocentně stojíme. Řekl bych, že jsme všichni sice spíš blázni, ale zároveň nás baví vnímat tuhle realitu, život a vztahy v rámci možností do hloubky. Spousta textů je svým způsobem dvojsmyslných. Mohou působit na jednu stranu jako o lásce k nějaké milé a zároveň taky o vztahu k realitě nebo vesmíru, zkrátka ke všemu.
Každý má tedy možnost si za texty představit něco jiného?
Zdeněk: Už se setkáváme s tím, že si v nich každý roztomile nachází své příběhy. Je pro mě neuvěřitelně poutavé pozorovat odezvy posluchačů na různé části textu.
Téměř všechny skladby na desce jsou v českém jazyce, což je pro vás netypické a nové. Z jakého důvodu jste se rozhodli pro změnu? Jde vám hlavně o porozumění textům?
Zdeněk: Je to součet mnoha různých okolností, které k tomu přirozeně vedly. Koneckonců, když je člověk starší, začnete být citlivější na to, kde je doma. Asi taky i na to, kde je bohatství našeho jazyka a komunikace. Dojde vám, že tady máte rodinu, přátele a známé. Když se vám pak narodí dítě a vy máte zpívat, přirozeně to půjde líp v jazyce, součástí kterého je i vaše malá dceruška. Takže těch vlivů na to, proč se to přemklo do češtiny bylo opravdu hodně.
Bylo pro vás tedy snazší skládat v češtině?
Zdeněk: Nedokážu říct, jestli to bylo snazší. Předtím psal parádní texty Fredrik, což pro něj nebylo jednoduché. Dostal ode mě totiž písničku nafrázovanou, nazpívanou a byla hodně těžká práce do toho na míru ušít text v angličtině. O tom Fredrik klidně může ještě promluvit!
Fredrik: To je minulost, kterou není potřeba rozebírat. (smích)
Zdeněk: Ani bych tedy neřekl, jestli bylo něco lehčí, nebo těžší. Lehčí je to přirozeně v tom, že když jste u zrodu myšlenky v textu, tak si při koncertě vše lépe pamatujete, protože člověk ví, z jakého kořenu k té myšlence v textu došel. Spíš byl možná náročnější ten proces. Chtěl jsem si dát záležet na významu slov tak, aby odrážely pravdivost o tom, jak život žiju a jak se na něj dívám. Ono když se začne v textu od melodie, může to sklouznout k nějakému klišé. Buď k tomu, co se dobře zpívá, nebo co krásně zní.
Jediná skladba v cizím jazyce je Déva. Přiznám se, že jsem u poslechu vůbec nezjistila, o jaký jazyk se zde jedná…
Zdeněk: On to vlastně není žádný jazyk. Prostě jen někdy vznikne taková hudba, která má za úkol pouze plynout, rezonovat a už nesnese nějaký další intelektuální vstup. Nepociťuji pak potřebu něco dál říkat. Právě ve skladbách jako
Déva je pro mě přirozené zpívat z pozice, kdy rozum není moc zapojen, hlas používám jako nástroj a hlavně se to nikdy neopakuje dvakrát stejně.
Na kterou písničku na desce jste nejvíce pyšní?
Fredrik: Já osobně mám ze všech písniček skoro stejnou radost.
Zdeněk: Na tu otázku se z našeho úhlu pohledu nedá odpovědět. Nemá smysl být na něco pyšný, protože když se tvoří upřímně, tak víte že vás tvorba samotná přerůstá.
Při natáčení alba jste spolupracovali se slavným francouzským trumpetistou Erikem Trufazzem. Jak jste se s ním seznámili?
Fredrik: Pořadatelé festivalu vážné hudby Smetanovy Litomyšle nám loni umožnili zahrát si s
Pražskou komorní filharmonií, se kterou jsme měli koncert před naším rozpadem v roce 2009.
Martin Kumžák tenkrát udělal aranžmá našich písniček, aby to s námi mohl zahrát orchestr. Takže jsme si to před rokem zopakovali, jen jsme nechali Martina opět dodělat aranžmá k novějším skladbám. Dokonce byli pořadatelé tak štědří, že nám řekli:
„Máme tady pro vás připraveny další peníze, kdybyste chtěli přizvat nějakého zahraničního hosta.“
Tak nás napadlo pozvat Erika, protože ho máme všichni rádi. Hodně jsme ho poslouchali při zárodku „minut“, byl pro nás tehdy velkou inspirací.
Když přiletěl, seznámili jsme se ve zkušebně, kde jsme si i jeden večer zajamovali. Druhý den nás čekala zkouška se „symfoňákem“. Potom jsme odehráli koncert a vzniklo s ním hezké bratrské pouto. Měli jsme se zkrátka rádi, bylo to cítit. A tehdy jsme se ho zeptali, jestli by nám na plánovaném albu nechtěl hostovat.
Kooperace s ním je nejvíc znát při poslechu skladby LES. Bude s vámi spolupracovat i na plánovaném videoklipu?
Fredrik: No, to nemáme v plánu. Na tom nebudeme možná spolupracovat ani my. (smích)
Zdeněk : Zatím se neví, ale díky za další, možná dobrý, námět. Do téhle chvíle nás to nenapadlo.
(smích)
Kdybychom měli porovnat alba Dream a LES, v čem vidíte kromě jazyka zásadní rozdíl?
Zdeněk: Každá deska je jako deníček nebo kronika kapely z různých období jejího života. My tam cítíme přirozený vývoj, a tím pádem se nám to těžko posuzuje. Pro nás je teď svět hudby barevnější a má trochu víc vrstev než míval dřív.
Kmotrem nové desky je Petr Čtvrtníček. Byl pro vás jasnou volbou od začátku?
Dano: My se s Petrem příležitostně scházíme ve zkušebně nebo i mimo ni. Není jen herec, ale také bubeník a mám pocit, že vznikla mezi námi vzájemná profesní sympatie. Petra baví co hraji na bicí, a já zase roky obdivuji jeho vtip a parádní smysl pro humor. Chtěl se na nás do Lucerny přijít podívat, a tak jsem mu přátelskou formou nabídl pozici kmotra. Byl za to rád a nabídku přijal.
Zdeněk: Všichni tři máme jeho přístup k humoru neuvěřitelně rádi. Skamarádili jsme se s ním při jednom koncertu v Jazz Docku a byla to paráda. Petr nás poslouchal ještě když jsme hráli dřív. Tak se nám to hezky sešlo.
Fredrik: Dokonce si tam tehdy sedl za bubny.
Zdeněk: Ano, zajamoval si s námi v Jazz Docku. (smích)
Dano: Mně osobně není sympatické, aby někdo při takových příležitostech oslovoval veřejně známou osobu jen kvůli propagaci a neměl s ní žádný osobní vztah. Stejně to bylo i s Erikem. Bez toho, aniž bychom spolu měli něco společného a našli podobný hudební jazyk, by nás ani nenapadlo ho oslovit.
Míváte trému, nebo už jste za ty roky na scéně vytrénovaní?
Dano: Vytrémovaní. (smích)
Fredrik: Za normálních okolností jsme takoví, jak bych řekl „rutinéři“. (smích)
Zdeněk: Už moc né, většinou to všechno vlastně dobře známe, tak stačí jen nepanikařit.
