16/6 denní program – Matyáš Novák

V roce 1872 se objevila v časopise Hudební listy zpráva, že Bedřich Smetana hodlá napsat orchestrální skladby Vyšehrad a Vltava. Několik měsíců nato byla řeč o dalších třech skladbách, Říp, Lipany a Bílá hora. Cyklus se měl stát holdem české zemi a vztahoval se k místům, která utvářela její příběh:
k Řípu, spojenému s pověstí o příchodu praotce Čecha, k Vyšehradu jako prvnímu sídlu českých panovníků, k řece, která pramení u západních hranic země a protéká Prahou. Dvě poslední básně měly připomenout události, vnímané jako národní tragédie – porážku husitů u Lipan roku 1434 a neúspěch stavovského povstání roku 1620. Pro symfonické básně se Smetana rozhodl nejen z obdivu ke směru, který pro něj představoval Franz Liszt, vyhovovaly také jeho dramatickému cítění. Vyšehrad začal komponovat v září 1874 a v říjnu ztratil sluch. Přesto cyklus, jehož koncept se mezitím proměnil, v březnu 1879 dokončil. Smetanovu představu známe z jeho korespondence, Vyšehrad představuje první sídlo českých panovníků, k Vltavě existují poznámky přímo v partituře; hudba sleduje tok řeky od jejích pramenů a kraj, kudy protéká až do Prahy, kde míjí Vyšehrad. Šárku pojal Smetana jako obraz místa spojeného s pověstí o dívčí válce, čtvrtá část, Z českých luhů a hájů, je přírodní obraz. V Táboru je vyjádřena „vytrvalost a tvrdošíjná neústupnost“, motiv husitské písně získal v průběhu let ikonický význam. Unikátní je sepětí husitského motivu s pověstí o Blaníku; z obou posledních symfonických básní vznikl celek a na samý závěr se vrací motiv Vyšehradu, který celý cyklus završuje. První souborné provedení se uskutečnilo 5. listopadu 1882 na Žofíně, hrál rozšířený orchestr českého divadla za řízení Adolfa Čecha. K šíření orchestrálních, operních i komorních děl sloužily v 19. století nejrůznější úpravy, parafráze a transkripce pro klavír, které mnohdy představují samostatné skladby, také úpravy pro klavír na dvě, čtyři i více rukou pro domácí muzicírování i pro koncertní sál. Smetana sám vytvořil plnohodnotnou virtuózní úpravu všech symfonických básní
Mé vlasti pro klavír na čtyři ruce.

Jindřich (Heinrich) Kàan z Albestů, autor úpravy Mé vlasti pro klavír sólo, pocházel z rodiny uherské šlechty. Narodil se v Ternopilu na dnešní Ukrajině, od jeho osmi let žila rodina v Čechách. Jako Smetana byl rovněž žákem Josefa Proksche, také Viléma Blodka a Františka Zdeňka Skuherského. Od roku 1899 vyučoval klavírní hře na Pražské konzervatoři, v letech 1907–1918, tedy do rozdělení na českou a německou část a zestátnění české části školy, byl jejím ředitelem. Z Kàanova kompozičního díla nejvíce zaujal balet Bajaja či symfonická báseň Šakuntála, dočasný úspěch měl také jako skladatel písní a melodramů. Jeho úpravy různých děl pro klavír vykonaly záslužnou službu v šíření děl Smetanových, Dvořákových (jehož doprovázel při jeho první cestě do Anglie), upravoval také díla Mendelssohnova, Rubinsteinova a dalších.

Kàanovy klavírní úpravy Mé vlasti vznikaly v letech 1874–1879 a postupně vycházely tiskem v nakladatelství F. A. Urbánka. Kàan roku 1881 Smetanu požádal dopisem o svolení, aby mu mohl věnovat vydání své klavírní úpravy Vltavy s dotazem na skladatelův názor; Smetana vyslovil k úpravě obdiv, navrhl pouze některá místa uvést také ve zjednodušené verzi. Kàan vytvořil rovněž vlastní Velkou fantazii na Mou vlast, kterou sám provedl roku 1884 v Umělecké besedě a „výrok všech přítomných byl, že od časů Smetanových neslyšel odbor virtuosa většího v síni své hráti“, psal časopis Dalibor. Řada Kàanových děl je dnes bohužel ztracených. Matyáš Novák má nesmírnou zásluhu na rekonstrukci života a působení této neprávem téměř zapomenuté osobnosti.