WEB, Datum: 15.06.2022, Zdroj: klasikaplus.cz, Autor: Petr Veber, Datum importu: 15.06.2022 19:24, RU/den: 10 000, AVE: 5 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,11

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch, Ostatní

„Alpskou symfonii vedl Liebreich bez přehnané snahy budovat velká zahloubaná mysteria. Vedl ji jako barvitou, emotivní a přístupnou skladbu“

„Vpravdě sportovní výkon musí podat ten ze skupiny bicích, kterému je svěřeno otáčení klikou stroje na vítr. V Alpách fičí opravdu hodně a opravdu dlouho!“

„Bradshaw působí velmi introvertně, jako pianista je nicméně svrchovaně disponovaný, schopný bezchybného a dostatečně odstíněného zvládnutí skladby, kterou interpreti jeho věku přece jen tak často nehrají.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu s šéfdirigentem Alexanderem Liebreichem ve dvou večerech zahrál Straussovu Alpskou symfonii. V pondělí v pražském Rudolfinu, v úterý na zámeckém nádvoří v Litomyšli. Srovnání akustiky nevychází pro open-air prostor nijak špatně. V první polovině bylo však vždy něco jiného: doma v závěru sezóny Sukova Praga a skvělé Hartmannovo Concerto funebre, na Smetanově Litomyšli Čajkovského Koncert b moll.

K osmi mistrovským symfonickým básním Richarda Strausse přibyla v roce 1915 ještě Alpská symfonie. I tuto programní jednovětou symfonii je možné vnímat jako pozdně romantickou symfonickou báseň. A jestli byla v minulosti mnohými podceňovaná nebo někým dokonce zatracovaná jako prý příliš popisná, už ji snad s čistým svědomím dnes můžeme vnímat jen a jen jako úchvatnou, grandiózní, mistrně instrumentovanou partituru. Na ploše bezmála jedné hodiny zachycuje některé momenty přírodních scenérií výrazně zvukomalebně, ale má současně, a především svou vlastní hudební logiku, fungující i bez programu. Hudba opisuje velkolepý oblouk z ticha do ticha, s různými epizodami a zastaveními i se zvukovým klimaxem, oblouk od rozbřesku po západ slunce. Postupuje, jako při horské túře, od lesních scenérií přes horní hranici lesa až po dosažení vrcholu dvoutisícovky, zachycuje louky s pasoucími se kravami i mlčenlivý svět skalních stěn, idylické okamžiky i svist větru a výstižně vyjádřenou bouři.

Alexander Liebreich s nadstandardně početně obsazeným orchestrem ztvárnil Alpskou symfonii bez přehnané snahy budovat velká zahloubaná mysteria. Vedl ji jako barvitou, emotivní a přístupnou skladbu, která neřeší existenciální pocity, ale přesto je dostatečně oduševnělá a dokáže se vznešeně pozastavit. Prostředí koncertní síně samo o sobě podporuje artistnější vyznění. Plenérový koncert v Litomyšli, s oblohou tmavnoucí soumrakem a s nedalekým podvečerním štěbetáním ptáků, dostal ještě pohodovější atmosféru, jistě ovšem i proto, že šlo o reprízu s větším komfortem ji ozkoušeného. Na začátku a na konci, v dlouhých „nočních“ akordech, si lze v obou případech představit ještě větší ztlumení hrajících nástrojů, na nádvoří pečlivější integrování nejhlubších žesťů do celkového zvuku, ale jinak byla celá symfonie krásně modelována, stavěna, proměňována a posunována a od členů orchestru i v exponovaných partiích zahrána ochotně. A že je v ní dost hraní, ať už v dlouhých a vydatných pasážích tutti smyčců, v sólech i tématech dřevěných nástrojů, nebo v žesťových vstupech, kterým často dominoval v nejvyšší poloze trumpetista Jiří Houdek.

Pro Alpskou symfonii angažoval SOČR, už tak s velkou hornovou sekcí, víc než tucet dalších hráčů na lesní a tenorové rohy. V Rudolfinu hráli působivou loveckou scénu tlumeně z dálky, „za scénou“, dveřmi sálu otevřenými do foyeru; v Litomyšli byli vlevo na arkádách a jejich jediný vstup do orchestrálního přediva byl spektakulárnější, za cenu, že byl zvukově konkrétnější. V hlavních tématech sklady se opakovaně exponovaně ozýval nástroj první hornistky Jany Švadlenkové. I pro bicisty je tato partitura vděčným úkolem, ať už jde o tympány, nebo třeba o pravé kravské zvonce. A vpravdě sportovní výkon musí podat ten ze skupiny bicích, kterému je svěřeno otáčení klikou stroje na vítr. V Alpách fičí opravdu hodně a opravdu dlouho!

I když si posluchač nemusí představovat reálné obrazy, litomyšlské provedení tomu napomáhalo – promítání názvů jednotlivých částí nebo vět na boky pódia, v tomto případě navazujících bez přerušení, ale přesto rozpoznatelně, je příjemným servisem. Straussovo dílo – obsahující krásné emotivní melodie a souzvuky ne nepodobné některým momentům v opeře Růžový kavalírovi, ale také až mahlerovské kouzlení s časem – je apoteózu přírody, velebným lyrickým obrazem plným okouzlenosti, velkým malířským plátnem i rozmytým akvarelem. Je nádherně monumentální, zdaleka nejen tam, kde zvuk podporují varhany. Vynikne to tím spíše, jak smírně je pak skladba uzavírána. Rozhlasoví symfonikové se interpretace zhostili na výši, bez problematických okamžiků, s úctyhodným výsledkem.

Při pražském koncertě otevřela večer Sukova symfonická báseň Praga, v něčem z podobného hudebního světa jako o deset let mladší Straussovo dílo. Evokuje lyrické i epické motivy, především pohnuté dějiny české metropole, které připomíná motivická příbuznost hlavního tématu s husitským chorálem… V hymnickém závěru zapojuje varhany a zvony. Alexander Liebreich provedl posluchače i touto skladbou s nadhledem, ne s důrazem na glorifikaci a národní patos, ale spíše na Sukovo expresivní cítění jako příslušníka nové generace.

Mimořádně zajímavou položkou pondělního pražského koncertu bylo Concerto funebre Karla Amadea Hartmanna, v tuzemsku málokdy hrané dílo, které výrazně antifašisticky orientovaný německý tvůrce napsal jako empatickou reakci na okupaci Československa, obsazeného v březnu 1939 hitlerovským Německem. Hned na začátku symbolicky zaznívá jako zřetelný a výmluvný citát husitský chorál… Sólový part dvacetiminutového díla, rozkročený od tichých úzkostných tónů až po zběsile naléhavé běhy a výkřiky, zahrála famózním způsobem Leila Josefowicz. Houslistka světového renomé prokázala odvahu i technické možnosti jít do expresivních krajností. Hartmannova hudba má však víc poloh, není nepřístupná. Společně s dirigentem, přesvědčujícím orchestr k mimořádnému soustředění, sólistka všechny bezpečně našla.

První polovinu litomyšlského koncertu vyplnil však jiný úkol než v Praze: co nejspolehlivější doprovod ve slavném Čajkovského Koncertu b moll. Sólistou byl patnáctiletý australsko-slovenský klavírista Ryan Martin Bradshaw. Osobně působící velmi introvertně, jako pianista nicméně svrchovaně disponovaný, schopný bezchybného a dostatečně odstíněného zvládnutí masivní a virtuózní skladby, kterou interpreti jeho věku přece jen tak často nehrají… Právě v tomto případě se akustika jeviště na zámeckém nádvoří ukázala ve svých limitech. Klavír v některých pasážích působil bohužel jakoby zatlumeně. Nic to ale nemění na tom, že toto zázračné dítě v plně obsazeném auditoriu zapůsobilo, bez jakýchkoli okázalostí či bizarností, jako skutečná umělecká senzace.

Alexander Liebreich u rozhlasových symfoniků po čtyřech sezónách, fatálně poznamenaných covidem, končí. Příliš brzy. Alpská symfonie byla jeho symbolickým rozloučením. Ostatně, jako Richard Strauss je z Bavorska…