Alexander Liebreich považuje za krásné, když do hudby foukne vítr

Search
Close this search box.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu přivezl na Smetanovu Litomyšl vedle Čajkovského Klavírního koncertu b moll Alpskou symfonii Richarda Strausse. Mnichovan Alexander Liebreich, který je na konci čtvrté pražské sezony u konce svého působení v roli šéfdirigenta, hovoří o plánech, které schovává pro nové působiště ve španělské Valencii, o kořenech, které má v českých zemích po prarodičích, a zamýšlí se nad spirituálním obsahem Straussovy skladby a nad tím, zda je v něčem „bavorská“.

Koncert v Litomyšli je jeden z vašich posledních, ne-li dokonce poslední v roli šéfdirigenta rozhlasových symfoniků?

Nakonec je těch posledních hned několik, včetně ostravského na festivalu Leoše Janáčka a včetně toho, že jsme až na dvacátého června posunuli z původního termínu pražský program s Lutosławského Violoncellovým koncertem a s Beethovenovou Sedmou symfonií. Ten bude myslím tím úplně posledním. Ale původně jsme opravdu uvažovali, že jím symbolicky bude program se Straussovou Alpskou symfonií. V pondělí třináctého června v Praze a pak hned v úterý v Litomyšli.

A budete se v dalších letech vracet jako host?

Ano, máme s rozhlasem plány hned na příští sezónu… A samozřejmě také budu rád směřovat k Filharmonii Brno. S Brnem mě spojuje velké přátelství. Zvala mě i Janáčkova filharmonie Ostrava, ale termín se překrýval s datem, kdy budu v říjnu zahajovat svou sezónu ve Valencii.

Pokud se týká Straussovy Alpské symfonie: vnímají ji lidé z Bavorska jako, řekněme, národní skladbu?

Nemyslím, že je Alpská symfonie nějaké národní nebo dokonce nacionalistické dílo. Řekl bych, že ideje, které za ní stojí, jsou bližší Brahmsovi. Jeho první i druhá symfonie vyjadřují jakousi spiritualitu přírody, podobně jako třeba Mendelssohnova předehra Hebridy. Něco podobného je u Strausse. Nebyl náboženský člověk, ale ke spiritualitě blízko měl. A duchovno vnímal v okolí. Cítím to tak, že když byli Mahler, Brahms i Strauss na úpatí hor, tak že je všichni tři vnímali jako něco, co přesahuje lidské bytí, něco, čeho můžete být součástí, ale co je větší než vy. To je spiritualita. Ale nejde rozhodně o nějakou bavorskou hymnu…!

A jak vy sám? Milujete hory a vnímáte Alpy jako svou vlast? Vždyť – když je dobré počasí – jsou z Mnichova vidět!

To ano, ale já jsem spíše kluk z Moravy. Moji rodiče přišli přes Šumavu z Brna do Regensburgu a já se narodil tam, takže hory, ze kterých pocházím, to je víc Šumava. Ale samozřejmě mám také rád Alpy. Když přijedete do Garmisch-Partenkirchenu, kde žil Strauss, tak vidíte přímo nad sebou o dva kilometry výše vrchol Zugspitze. To je hodně vysoko, takhle zespodu… Vždycky mě to táhne na vrcholek, abych se mohl dívat dolů. To je spirituálnější pohled. Zespodu je to pohled naopak trošku hrozivý.

Míjíte se nadále se Smetanovou Mou vlastí? Proč?

Je to asi hlavně proto, že se obávám stereotypu. Já jsem stejně tak zatím nikdy nedirigoval Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Orchestry přemýšlejí v určitých stereotypech – ve smyslu „to je náš repertoár a my to známe“. Ony to ve skutečnosti ale nejsou tradice. Stačí se podívat do partitury… Já mám jako svého nejoblíbenějšího autora z českých zemí Janáčka, kterého miluju. Dovede být tak překvapivý! Neznám jiného skladatele, který by měl v sobě takovou sílu a jedinečnost. A s Janáčkem nám to docela jde: u Dvořáka muzikanti tvrdí, že ho přece znají, ale Janáček je obtížnější, všichni musí být proto pozornější.

Co dalšího jste v tuzemsku objevil?

Pavla Haase, Hanse Krásu… Anebo Ericha Wolfganga Korngolda, který je podle mého ještě stále naprosto podhodnocen.

Jak hlubokou cítíte sounáležitost se zemí, které se německy říkalo a říká Böhmen?

Československo bylo zemí několika kultur, zejména mezi válkami: Češi, Židé, německy mluvící Židé, Němci, Němci ze Sudet, Rakušané… Právě tohle byl základ, díky kterému se Praha stála tak silnou. Za všechno, co velkého se událo, je možné vděčit kosmopolitnímu charakteru města. Řekl bych, že to nějak současné době chybí. Praha už není tím tavícím kotlem kultur.

Dá se čekat, že se i ve Valencii občas budete vracet k české hudbě?

Ano, a už jsem to i udělal. Máme za sebou dva české programy. Úplně největší úspěch, jaký jsme měli, byl s Janáčkovým Tarasem Bulbou. Ostatně, první Čech, kterého jsem kdysi potkal, byl choreograf Jiří Kylián. Setkali jsme se díky Janáčkově Sinfoniettě, kterou ztvárnil. Tehdy jsem se potkal se svou ženou, která u Kyliána tančila.

Uplynulé dva roky byla podivná doba, že.

Ano. Tolik projektů bylo během covidu zrušeno! Jeden celý rok byly v podstatě zavřené hranice. Já placen nebyl, orchestr ano, tak řekli: půjdeme do karantény, koncerty nebudou… Nemyslím, že to byla ta správná strategie. Teď už to je ale z větší části pryč, už je klidněji… A v souvislosti s napadením Ukrajiny Ruskem přestal být covid prioritou.

Každopádně jste za koronaviru měl víc volného času a byl jste víc doma v Mnichově?

Měl jsem štěstí, že jsem částečně mohl pracovat: ve Španělsku, v Portugalsku a v Brazílii. Zvláště Španělsko bylo po určitou dobu otevřeno koncertům. V Čechách toho ale bylo mnohem, mnohem méně, takže jsem připravoval spoustu plánů a studoval jsem. A také jsem mimo jiné začal péct domácí chleba.

Máte rád open-air koncerty?

Ano. Jen musíme samozřejmě důkladněji ohmatat akustické podmínky. Mimochodem, hrát pod otevřenou oblohou je docela velká tradice, plenérové koncerty přece v minulosti bývaly častou věcí. To jen my si myslíme, jak všechno patří do koncertních síní. Je krásné, když foukne vítr, když se ozvou nějaká zvířata, ptáci… Jediné opravdu rušivé zvuky pocházejí od lidí, ne od přírody.

Petr Veber

Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2023
Designed by: wwworks.cz