4.6.2012 Hudební rozhledy str. 2 Anonce 

Sylvii Bodorovou jsem navštívila krátce po jejím setkání s Thomasem Hampsonem ve Vídni, kam mu na počátku května přivezla konečnou verzi partitury a klavírní výtah svého rozsáhlého písňového cyklu Lingua angelorum pro barytón a symfonický orchestr. Kompozici, která zazní ve světové premiéře 4. července 2012 na festivalu Smetanova Litomyšl, jsem podrobně analyzovala v minulém čísle. Skladatelka v této kompozici navázala na svá předchozí rozsáhlá vokálně symfonická díla Juda Maccabeus a Mojžíš i na spolupráci s řadou skvělých pěvců, jakými jsou Gabriela Beňačková, Ivan Kusnjer ci Štefan Margita. Dosud posledním se tedy stal Thomas Hampson, pěvec, o němž se zcela právem říká, že je jedním z nejlepších barytonistů na světě. Jaký to asi byl pocit přivézt mu do Vídně před Vánocemi 2011 první verzi partitury cyklu Lingua angelorum a nyní po vzájemné spolupráci a drobných korekcích verzi definitivní?…
strana 3

1. V dubnu završil Rolando Villazón v Praze svoje evropské turné se svým nejnovějším programem Poklady belcanta. Třebaže ani dramaturgie předchozích koncertů nepatřila k tuctovým, jeho výběr písňových miniatur operních mistrů vrcholného belcanta, oplývajících především melodickými nápady, je v jeho podání objevem a dává vyniknout Villazónovým přednostem. Tento temperamentní tenorista mexického původu po vítězství v Domingově soutěži Operalia v roce 1999 raketově nastoupil dráhu až fanaticky adorovaného sólisty těch nejprestižnějších světových operních scén. Jeho nahrávky Traviaty, Bohémy, Manon a Nápoje lásky s Annou Netrebko nebo Romea a Julie s Ninou Machaidze trhaly prodejní rekordy. Po osmi letech však následoval strmý pád, kdy se Villazón chronicky potýkal s odříkáním představení a debakly svých vystoupení. Pražský koncert však prokázal, že po těžkých krizích včetně operace cysty na hlasivkách se mu podařilo vrátit se zpět až na vrchol operního světa…
strana 6

2. Na historické budově Semperovy opery v Drážďanech si od března až do května nemohl nikdo nevšimnout dlouhého transparentu, zavěšeného po celé výšce přední fasády, na kterém se skvělo obrovské Schwanda a poněkud drobnější „der Dudelsackpfeifer". Saska scéna totiž uváděla kdysi víc než slavnou a nyní víceméně zapomenutou operu Jaromíra Weinbergra Švanda dudák na libreto Miloše Kareše. Toto dílo procestovalo od své premiéry roku 1927 v Praze snad celý svět. Opera byla přeložena do téměř dvaceti jazyků a prošla kolem sto padesáti jevišti včetně Vídně, newyorské M ET či Covent Garden. Její sláva však trvala jen do druhé světové války – židovský původ vyhnal jejího autora do Ameriky, kde také roku 1967 zemřel. Dílo samotné pak s válkou zmizelo z našich i zahraničních scén. Jeho uvedení Semperovou operou v Drážďanech v režii Axela Kohlera tedy bylo po pěti letech od nastudování ve Slezském divadle v Opavě opravdovou událostí…
strana 38

3. Chorvatský pianista Ivo Pogorelič patří mezi několik málo pianistů světové historie, jež sudičky vybavily naprosto fenomenálními manuálními dispozicemi – ideálně formovanou rukou, úžasnou pohybovou flexibilitou i vrozenou schopností dokonalé nervosvalové koordinace – přičemž tato snůška superlativů by se ještě dala vygradovat konstatováním, že Pogorelič je i v této elitní superdivizi na samém čele. Jeho klavírní technika je technikou snů a dovoluje prstům realizovat na klaviatuře takřka vše – jakýkoli výrazový záměr, jež si Pogoreličova ne zcela zdravá mysl umane. A máme tu základní rozpor. Tím zdravím nemyslím samozřejmě nic klinického (i když lehké náznaky jistých duševních anomálií v lidské osobnosti Pogorelice vystopovat lze), jako spíše zdraví muzikantské. Ivo Pogorelič totiž jako údajně jeden z nejprovokativnějších a nejnepředvídatelnějších pianistů současnosti, jak se o něm často psalo a dosud se píše, přehání…
strana 48

Foto popis|