Trochu v nadsázce řečeno, za konečnou podobu mého svatohorského Bacha může „covidové“ jaro roku 2020. Pravda – plánovali jsme to už od podzimu 2019, kdy jsem začal žít představou, že se ke kompletnímu provedení Bachových varhanních děl po zhruba třiceti letech znovu vrátím. Tehdy – v letech 1991 až 1993 – jsem totiž „celého Bacha“ provedl v jedenadvaceti koncertních programech v Praze. Jenže ouha, v únoru 2020 došlo k jedinému veřejnému koncertu a vzápětí se vše zhroutilo. Základní myšlenkou ale bylo nahrát provedení způsobem dost ambiciózním – audio v prostorovém zvuku a video v kvalitě 4K.

Tak jsme se s celým naším malým „štábem“ rozhodli, že ani všechny lockdowny a omezení shromažďování nás přece nesmí zastavit. Nešlo o nic nelegálního, jelikož pracovat a podnikat zakázáno nebylo. I v době uzávěry cestování z okresu do okresu jsme do Příbrami na Svatou Horu mohli dojíždět pravidelně. Že byly v „publiku“ jen jednotky posluchačů v podobě členů našeho týmu, to mi až tak nevadilo. Nahrávání je vždy „o nervy“, početnější publikum ostatně ne vždy vydrží sedět zcela bez hnutí, nekýchat, nešustit apod. Navíc bylo příjemné, že když spoluiniciátor celého projektu, režisér a kameraman Alexandr Vojta měl s přípravou techniky mírné zpoždění, nebylo problémem pro nás ostatní uchýlit se ke kávě a elektrickým kamínkům. To by asi nějaké větší publikum těžko neslo: čekat a mrznout. Další výhodou bylo, že pokud jsem něco zkazil, či varhany na okamžik zastávkovaly – třeba v podobě rozladěného tónu, mohlo se leccos zopakovat. Přiznávám, že ne všechno jsem nahrál napoprvé. Dovolil jsem si být tak sebekritický, že jsem v několika případech stejnou skladbu zopakoval v jiném nahrávacím termínu. Těch bylo v měsících březen, duben, říjen a listopad 2020 celkem jedenadvacet. Právě tak dost, aby se dalo nahrát zhruba dvacet hodin kompletní Bachovy varhanní hudby.