3.6.2008 Hudební rozhledy str. 6 Rozhovory
Hana Jarolímková rozhovor nad paraiurou oratoria Mojžíš
". ..dnes už není problémem, odvahou, překvapením či šokem užít ve skladbě čehokoliv…"
Sylvii Bodorovou jsem navštívila v době, kdy intenzívně pracovala na korekturách definitivní verze partitury oratoria Mojžíš, které napsala na objednávku jubilejního go. ročníku Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. Již podruhé se tak tato skladatelka dostala k rozsáhlému celovečernímu žánru. Tím prvním bylo velmi úspěšné oratorium Juda Maccabeus, které vzniklo v roce 2002 na objednávku festivalu Pražské jaro a zaznělo pak nejen v Litomyšli, ale i v rámci abonentní sezóny Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jedna z kritik anglického prestižního měsíčníku International Record Review z května 2006 (kritik Robert Matth) hodnotí tuto skladbu jako výrazné soudobé dílo, které by mohlo být velkým hitem.

* Měla jste při čtení této stati radost a jaký je váš názor na hudební kritiku z pohledu často provozovaného tvůrce?

Samozřejmě, že jsem měla radost, když jsem tuto kritiku četla. Ale stejně velkou radost nebo možná i větší jsem měla z poslucháčskeho ohlasu této skladby při živém uvádění v roce 2002 nebo z ohlasu filmového dokumentu, který o této skladbě vznikl. Vážím si názorů všech posluchačů, tedy i kritiků, samozřejmě, jsem však toho názoru, že zahraniční kritiky mohou být do jisté míry objektivnější. Ne snad proto, že bych byla snob a myslela si, že cokoliv zahraničního je lepší než to, co máme doma, ale existuje tam objektivní odstup, pro nás velmi užitečná míra neutrality, ten člověk dostane nahrávku a hodnotí. Nepatří do našeho hudebního života, nemusí brát jakékoliv ohledy, ani nesleduje jakékoliv jiné cíle. Role kritiky je velmi složitým tématem, a navíc prochází tato oblast v posledním desetiletí zásadní a významnou proměnou. Spíše lze hovořit o publicitě, o ohlasu, je málo takových analytických sond, které například uveřejňuje váš časopis. Jakoby na ně nebyl ani prostor, ani čas. I celkové společenské, respektive kulturně politické klima je odlišné. Hodně se mění role hudby a umění ve společnosti.

* Před kompozicí oratoria Mojžíš jste ještě stačila napsat dva koncerty – jeden klavírní Come d'accordo pro Martina Kosíka a Pražskou komorní filharmonii a dále Dvojkoncert pro housle, violu a smyčce "Silberwolke"pro soubor Camerata Bern. Jak se vám pracovalo se švýcarskými muzikanty?

Spolupráce byla velmi příjemná a profesionální – ostatně v tom orchestru byla pestrá mezinárodní společnost, pokud vznikaly nějaké dotazy, tak se týkaly metrorytmické stránky mého koncertu, často zde pracuji s komplikovanějšími metrorytmickými vzorci (balkánské rytmy) a toto střídání nebo proudění v 5/8 či 7/8 metru nebylo vždy jednoduché.

* Ve vaší předchozí tvorbě se vůbec velmi často objevuje žánr koncertu…

Ano, již od samého počátku mé tvorby v osmdesátých letech mne tento žánr přitahuje – napsala jsem hodně koncertů pro různé nástroje: Plankty pro violu, Pontem video pro varhany, Tre canzoni da suonare pro kytaru, Koncert pro flétnu – Panamody, Trojkoncert pro soprán, housle a kytaru Dona nobis lucem, Koncert pro housle – Concerto dei fiori. A v mých plánech na další sezóny je už další koncert – tentokrát pro bicí nástroje a smyčce.

* Jak vás ovlivnilo vaše školení na JAMU v Brně?

Můj pedagog prof. Ctirad Kohoutek je velký systematík a znalec tehdejších trendů soudobé hudby – někdy se také hovoří o tzv. avantgardě. A tak jsem si zkusila z této oblasti téměř všechno, navíc jsem měla možnost studovat u Franka Donatoniho v Itálii a prof. Ton de Leeuwa v Holandsku. Velmi brzy jsem si tak mohla uvědomit, co vlastně jako skladatel chci a čemu se budu v této nesnadné profesi věnovat. A odpovídám na to dodnes svojí tvorbou.

* Proč jste se ve své poslední kompozici obrátila znovu ke starozákonní tematice, tentokrát k Mojžíšovi?

Historie oratoria Mojžíš je docela prostá. Po dokončení oratoria Juda Maccabeus někdy v roce 2003 se na mne obrátil umělecký ředitel festivalu Smetanova Litomyšl s dotazem, zda bych zkomponovala velké dílo pro jubilejní 50. ročník festivalu Smetanova Litomyšl. Měla jsem z té objednávky doopravdy radost. Když jsme debatovali o možném tématu, nechali jsme si určitý čas na rozmyšlenou a když jsme se po čase v Litomyšli setkali, oba jsme nezávisle na sobě dospěli k Mojžíšovi. Po dokončení svých předchozích závazků jsem tedy začala v létě 2006 již na oratoriu intenzivně pracovat.

* Co vás na Mojžíšovi přitahuje?

Aktuálnost tohoto tématu. Ne snad v moralizujícícím "čítankovém" výkladu silného strhujícího příběhu s řadou zázraků, ale spíše tím, že je zde více otázek než odpovědí. Klíčovým motivem je pro mne otázka stability nebo relativity určitých etických norem. Jednoznačnost, která může být vnímána jako omezení nebo jako ochrana. Falešné idoly, masová manipulace, malomyslnost, absence duchovního rozměru – to jsou všechno témata a události, které neustále vidíme kolem sebe, se kterými se dnes a denně v jiné podobě setkáváme a "utkáváme".

* V tisku se již objevily zprávy, že vedle sólistů, recitátora, symfonického orchestru a dvou sborů budou mít ve vaší nové skladbě důležitou roli bicí nástroje.

Ano, tentokrát se vedle skvělých pěvců jako je Ivan Kusnjer v roli Mojžíše, Gabriely Beňačkové v roli Miriam a dalších umělců objevuje sólový part bicích nástrojů spolu s velkým aparátem bicích v Symfonickém orchestru hl. města Prahy FOK. Měla jsem představu nástroje dostatečně archaického, syrového a zároveň nejsoudobějšího, respektive nejčastěji se objevujícího v naší hudbě všech pólů, stylů a žánrů. Samozřejmě jsem přistoupila k bicím nástrojům z hlediska jejich základní funkce – tedy rytmického elementu, ale snažila jsem se maximálně využít i jejich témbrových kvalit. Při revizích sólového partu jsem intenzivně spolupracovala se sólistkou Markétou Mazourovou, která je schopna zvládnout širokou škálu těchto nástrojů včetně bicí soupravy, jakou známe z rockové hudby.

* Jaká je úloha sboru v oratoriu?

Smíšený sbor (premiéra byla svěřena Pražskému filharmonickému sboru se sbormistrem Lukášem Vasilkem) zpívá s výjimkou dvou částí v celém oratoriu, jeho úloha je tedy ještě větší než v Judovi Makabejském. Využívám tu celé škály nejrůznějších technik. Vokální sborový element je pro mne v tomto díle nesmírně důležitý. Vedle zmíněných bicích nástrojů, které se samozřejmě jako přirozený nástroj určitě objevovaly i v době, kdy Mojžíš putoval po poušti, je lidský hlas dalším, zcela přirozeně "autentickým" prvkem. Uvědomila jsem si to, když jsem měla možnost navštívit Sinajskou poušť a slyšela tam zpívat v onom zvláštním pouštním tichu beduíny na velbloudech jejich lkavé písně s bohatou melismatikou. Zcela specifickou úlohu má v oratoriu dětský sbor (v Litomyšli se představí Kúhnův dětský sbor se sbormistrem Jiřím Chválou). Objevuje se ve dvou velmi vypjatých místech. Poprvé v okamžiku, kdy se před Mojžíšem a jeho neustále nedůvěřivým, reptajícím lidem otevře hladina moře. V tomto okamžiku jsem předepsala po rozsáhlé, zvukově exponované ploše s řadou klastrů dlouhou pauzu, po níž přichází dětský sbor s biblickým chorálem "Nikdo není jako Bůh, Ješurúne!" a potom v závěrečné části oratoria Poušť a naděje opět s tímto chorálem rozvedeným do širší plochy.

* Nikdo není jako Bůh…! Dvakrát jste použila tento text z bible, co vás na tomto citátu zaujalo a jak vznikalo libreto k tomuto dílu?

Ano, ten citát mne velmi zaujal, vidím v něm dvě roviny. Jednak určitou nutnou pokoru před něčím, co nás přesahuje, a určité skryté varování, že příroda, svět, vesmír či nějaký vyšší princip je silnější než člověk a pak ještě prvek určité útěchy a obdivu k této "přesahující" síle. Oba momenty jsou pro mne velmi aktuální a silně mne oslovily. Podobně jako v předchozím oratoriu Juda Maccabeus jsem se snažila pracovat s biblickým textem v tomto případě Druhé až Páté Mojžíšovy knihy, který tvoří základní předlohu a z kterého jsem vybírala určité úseky nebo obrazy. Starozákonní příběh Mojžíše je vlastně velmi komplikovaným řetězcem dalších příběhů a epizod, z nichž každá by mohla být rozsáhlým oratoriem. Vybrala jsem jen některé klíčové momenty a řadu jevů jsem koncentrovala v podobě zhuštěných symbolů. Vedle dramaticky dějových momentů jsem samozřejmě vybrala kvůli nutnému kontrastu i lyricky poetické plochy. Z několika základních obrazů-symbolů má důležitou roli samozřejmě obraz pouště. Objevuje se v úvodní části Slunce na poušti, v závěru Poušť a naděje, ale samozřejmě je latentné jako "místo děje" přítomen i v dalších částech. Mojžíš musí nejprve překonat vlastní slabost a nedůvěru k sobě, neustále přesvědčovat ostatní a přemáhat jejich malomyslnost. Vnáší řád, zákon a pevné hodnoty, zároveň je i poslem a vykonavatelem trestu. Ale ani on nesmí už vkročit do Zaslíbené země. I v tom je pro mne silný a tragický moment, všichni jsme omezeni svojí dobou. Všichni můžeme naplnit své poslání jen do určité míry a často ji nemůžeme ani ovlivnit. Jsme mnohdy aktéry a účastníky, ale někdy i bezmocnými diváky, kteří jsou někam "zasazeni".

* Jak jste se vyrovnala se scénou, která patří i v bibli k nejsilnějším momentům – mám na mysli nepřítomnost Mojžíše, falešný idol zlatého býčka či telete a následný tanec?

Falešné idoly, neuvěřitelně promyšlená a krutá manipulace masami a následky těchto procesů v nejrůznějších podobách nabyly nejhrůznější podoby až ve dvacátém století a bojím se, že to vše provází v moderně transformované a konzumně příjemné podobě i naši současnost. Vše je samozřejmě daleko skrytější, rafinovanější, ale možná právě proto i obludnější a zejména daleko masovější, jedná se mnohdy o "průmyslově" prováděnou manipulaci. V této části jsem využila nejvíce bicích nástrojů jako samostatných vrstev kombinujících několik různých metrorytmických struktur se střídajícími se akcenty (pracovala jsem s určitým matematickým modelem) a stylizaci krátkého popěvku. V momentu příchodu Mojžíše, jeho zděšení a tvrdého trestu jsem v jediném případě využila textu středověké sekvence Dies irae.

* Jakým hudebním jazykem promlouváte ve svém nejnovějším díle?

Pro mne je velmi obtížné mluvit o výrazových prostředcích, o "hudební řeči", kterou používám. Věřím, že to vše nejlépe poznají a posoudí samotní posluchači, kteří budou moje oratorium v Litomyšli poslouchat. Jak jsem už uvedla, vyzkoušela jsem takřka všechno z technik dvacátého století, intenzívně jsem hledala prostředky, které by pro mne byly přirozené, měly dostatečnou sdělnost, individualitu a sílu. Dnes už není problémem, odvahou, překvapením čí šokem užít ve skladbě čehokoliv, jakéhokoliv prostředku nebo techniky. Snad všechno (mám na mysli určité prvky, techniky, postupy, metody, situace atd.) už bylo alespoň jednou užito. Hlavním problémem je pro mne "mít co říci" (to je otázka smyslu hudby a umění vůbec a jeho funkce v dnešním světě) a najít dostatečně působivý (zároveň i dešifrovatelný) způsob vyjádření, "umět to říci" (to je otázka dokonalé, chcete-li mistrovské řemeslné výbavy). Otázka užitých, já bych spíše řekla odpovídajících, prostředků není z mého hlediska tím nejdůležitějším problémem, nevěřím už dnes ani na klasické dichotomie: avantgardnítradiční, nové-staré a podobně. Stále se vracím ke své zásadě, podle níž je tzv. "nové" především v úhlu zření.

* Co byste zdůraznila na závěr jako hlavní poselství této skladby?

Pokud bych měla stručně formulovat hlavní myšlenku svého oratoria Mojžíš, řekla bych asi toto: Ignorování pojmů jako je solidarita, lidská důstojnost, mravnost a etické hodnoty, přináší mnoho lidské osamělosti, opuštěnosti, beznaděje a neštěstí. Proto jsem chtěla, aby moje nové oratorium končilo útěchou, nadějí, ale i naléhavou otázkou: Jakou cestou dál? •