Příběh oddanosti, zneužití moci i naděje

Postava krále Davida se proplétá příběhy a mýty v mnoha podobách, reflexích a odkazech. Někdy přímých, jindy ne zcela zjevných. Honeggerovo oratrorium se mu navzdory stručnosti věnuje vcelku zeširoka: od příchodu k vojsku předchozího krále Saula, přes Davidovo pomazání a nástup na trůn, až k jeho selhání, následnému pokání a korunovaci jeho syna Šalamouna. 

Ze tří prvních izraelských králů zaujímá David nejvýznamnější pozici – jako sjednotitel Izraele se stal pravzorem i pro císaře Svaté říše římské a Byzance. K Saulovi však přišel jako pastýř ovcí a český překlad bibilického textu zmiňuje i ony homolky, které z velké dálky nesl svým bratřím. Jako by se v něm skrýval i archetyp „českého Honzy“ coby člověka, který vyrazil daleko do světa s uzlíčkem buchet. Nikdo s ním nepočítá, protože své schopnosti zatím prokazoval jen o samotě při ochraně svého stáda. V Čechách také není složité vidět v Davidovi předobraz Přemysla, který přesídlil na Vyšehrad přímo od pluhu.

K pomazání Davida na krále dojde i přesto, že nepochází z rodu svého předchůdce Saula, který navíc má vlastní syny. Saul se ale odvrátil od Hospodina a podobně se to později stane i Davidovi, když cizoloží s Betsabé a dá zabít jejího manžela. Jeho příběh vícenásobně připomíná, že oddanost božímu zákonu je důležitější než přízeň lidí – David sjednotil Izrael navzdory tomu, že za ním původně z jeho dvanácti rodů stál pouze jeden. V pozemském plahočení to může připomenout i korporátní kulturu, v níž podpora přímých nadřízených hraje významnější roli než přízeň zaměstnanců. David je ale vyslancem nejspravedlivějšího nadřízeného, jehož vůli není radno se protivit.

Není to zkrátka pouhý chlapec, který přemohl obra. Ostatně poté, co trefil Goliáše kamenem do čela, vzal jeho meč a usekl mu hlavu. Bez ohledu na Hospodina musel mít pořádnou fyzickou sílu – jen se o ní nevědělo.

Hudba a jazyk, jeden celek

Nejednalo by se o první Finleyho výlet do českého repertoáru. V roce 2019 se pěvec podílel na částečně inscenovaném provedení a nahrávce Janáčkových Příhod lišky Bystroušky (v roli revírníka) s Londýnským symfonickým orchestrem pod vedením Simona Rattla. V počátcích své umělecké dráhy, v roce 1990, zase zpíval na festivalu BBC Proms drobnou roli Kuligina v Káťě Kabanové.
Ani jedna z těchto postav pro něj nebyla snadná. „Zpívat v češtině je náročné,“ přiznává Finley, „ale naštěstí jsem vždycky měl výborné učitele. A když jsem se naučil zpívat správně česky, hrozně mi to pomohlo. Člověk pak pochopí, že hudba a jazyk tvoří jeden celek. Hlavně u skladatele, jako je Janáček, je nutné vědět, jak jazyk funguje. Jinak by pěvec působil jako robot.“

Zkušenosti s jiným českým repertoárem Gerald Finley zatím moc nemá, ale říká, že by velice rád zpíval Dvořáka. „Prahnu po zpěvu jakékoliv hudby, která zní krásně. A moje zkušenosti s českým repertoárem byly zatím bezesporu úžasné.“

Podobně jako mnoho jiných zahraničních umělců zatím Finley neměl ani moc příležitostí poznat hudbu Bedřicha Smetany. „V tomto ohledu to pro mě bude opravdový objev,“ říká. „Pozvání do Smetanova rodiště mi lichotí, mám z něj obrovskou radost a zároveň je to velká pocta. My umělci máme tu výhodu, že vystupujeme po celém světě. Do Litomyšle tedy přijedu se zkušenostmi ze světa a výměnou za to, že se o ně podělím, jistě načerpám spoustu vědomostí o jedné z legend české hudby.“

Českému publiku zpíval Finley už dříve, například v titulní roli v Donu Giovannim v pražském Stavovském divadle. „Byl to nádherný zážitek!“ vzpomíná. „Naprosto jsem chápal, že Mozarta tolik potěšilo, když se v pražských ulicích zpívaly melodie z Figara. Tamní nadšení pro tuto hudbu je úžasné. A musím říct, že čeští kolegové, s nimiž jsem se setkal – pěvci, jako jsou Magdalena Kožená a Adam Plachetka –, jsou skvělí velvyslanci české hudby ve světě.“

Z pobytu v České republice si kanadský pěvec vzal i cosi méně hmatatelného, zato však možná cennějšího. „Tamní hudební tradice je dodnes velice živá, což podle mého názoru svědčí o nezdolnosti českého národa. Češi si navzdory své nedávné temné historii udrželi pozitivní pohled na svět. Z toho si můžeme vzít poučení všichni.“

Přesvítit to šero

Což dávalo stoprocentní smysl, minimálně pokud se má ze Smetanovy Litomyšle v nadcházejících letech opravdu stát špičkový evropský festival – což je vize, za níž svorně jde celé vedení. 
Ale popořadě. David Bazika připomíná, že část programu festivalu je vždy koncertní a část operní (například vloni v Litomyšli zazněly všechny Smetanovy dokončené opery, těch osm kousků, jejichž seznam se vyučuje už na základních školách).

Jenže opeře, respektive divadlu jako takovému, nebyla předchozí scéna na druhém zámeckém nádvoří příliš nakloněna. „Chyběla jevištní technika a soubory, které do Litomyšle přijížděly, musely své inscenace kvůli všemožným limitům hodně upravovat. A přivážet svou vlastní techniku, což bylo samozřejmě obrovsky náročné a zdlouhavé,“ říká Bazika s tím, že na letním festivalu se v podstatě hraje o každou minutu. „V létě jsou dlouhé dny, pozdě se stmívá. Některé koncerty nebo představení tak začínají třeba v devět večer, končí o půlnoci. Ale vy potom ještě musíte všechno zabalit a následně nachystat scénu na druhý den. Na což máte strašně krátkou dobu, protože kolem páté ranní už je zase světlo,“ vypočítává. „Takže když si potřebujete vyzkoušet svícení, musíte to stihnout právě do rozbřesku.“

Bazika vysvětluje, že jevištní technika se za poslední dekády strašně posunula. Což ví víc než dobře, sám je v branži mnoho let – z toho posledních šestnáct v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Tedy ve velkém divadelním domě se třemi scénami a čtyřmi soubory.

Vysvětluje, že zatímco když jako scénograf začínal, veškeré svícení se dělalo ručně, dnes už se vše ovládá od pultu a osvětlovač musí být trochu i „ajťák“. Což má však nespornou výhodu – a ta se týká i Litomyšle, kde bude od nynějška soustava moderních lamp: „Ansámbly, které k nám budou přijíždět, budou přesně vědět, co tu máme a kde to visí. Čili si budou moci světelné programy připravit dopředu, přivézt si je na ‚flešce‘ a na místě už jen ladit detaily,“ říká.

Vymyslet nový systém byla výzva, přiznává. „Zaprvé, kvůli rozměrům prostoru, nádvoří má 30 na 30 metrů, něco se tudíž svítí i z dvaceti, pětadvaceti metrů. Zadruhé, jsou tu specifika open air scény. V průběhu představení přecházíte z konce dne do tmy, což je nejtěžší okamžik. Musíte přesvítit šero, kdy oko už nevidí, ale lampa ještě úplně nestíhá.“

A zatřetí, architektura. David Bazika i Josef Pleskot se shodují, že jejich společným zájmem bylo, aby maximálně vynikla. „Což ale znamená, že si světlo nemůžete úplně pověsit, kam chcete,“ uzavírá Bazika. A tak jako Josef Pleskot spolupracoval na své části projektu s inženýry a statiky (jmenuje hlavně pány Vladimíra Janatu, Miloslava Lukeše a Petra Nehasila), Bazika zase angažoval Petra Kolmačku a Mikuláše Parmu, optiky a specialisty právě na osvětlení. „Moc si přeju, aby jejich jména nezapadla,“ říká. „Protože oni udělali všechny ty strašně složité výpočty.“