Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Česká filharmonie v Litomyšli k poctě Bedřicha Smetany

WEB, Datum: 03.07.2021, Zdroj: klasikaplus.cz, Strana: 0, Autor: Petr Veber, Datum importu: 07.07.2021 06:40, RU/den: 10 000, AVE: 5 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,11

Tematické duplicity: Smetanova Litomyšl, Kultura a cestovní ruch

„Filharmonici ještě nehráli naplno. Jiří Vodička, vynikající sólista, jinak také jeden z koncertních mistrů orchestru, naplno hrál.“

„Fakt, že na úvod smetanovského festivalu zazněla hudba Antonína Dvořáka, už není ani trochu pikantní a je to tak dobře.“

„Tomáš Netopil nevrší s pohledem upřeným do dálky jednu epizodu za druhou, ale plně doceňuje přítomný okamžik.“

Dvěma koncerty zahájila letos Smetanovu Litomyšl Česká filharmonie. První večer s klasickým rozvrhem byl připomínkou prvního vystoupení orchestru na této přehlídce před 75 lety. Ten druhý, páteční, byl sice bez hymny, ale slavnostnější, vzácnější a svátečnější. Na programu byla totiž Má vlast. Zaštítil ji Tomáš Netopil a bylo to krásné, muzikální, zajímavé a plastické provedení, vzbuzující radost a potěšení. Těžko si představit, že by někoho nebavilo.

Čtvrteční zahajovací koncert Národního festivalu Smetanova Litomyšl evokoval rok 1946, kdy na „Hudebních slavnostech Smetanova Litomyšl I.“ dirigoval Rafael Kubelík Českou filharmonii. Zazněla nyní pod taktovkou Tomáše Netopila, stejně jako tehdy, nejprve

Smetanova juvenilie – Předehra D dur. Skladba odvážně a neoposlouchaně exponující tympány, energická a slavnostně závažná, zaměnitelná však ještě, až na několik slibných momentů, s dobovými díly autorů, jejichž jména dnes už neznáme.

Filharmonici se v akusticky přece jen ne zcela standardním prostředí druhého zámeckého nádvoří tentokrát zahřívali delší dobu. Smetanově předehře nepřidali punc mimořádnosti a ani ve Dvořákově Houslovém koncertu ještě nehráli naplno. Jiří Vodička, vynikající sólista, jinak také jeden z koncertních mistrů orchestru, naplno hrál. Dvořáka obdařil technickou i výrazovou samozřejmostí, pohodou a nadhledem. Neoslňoval, vítězil naopak neokázalou a neagresivní hrou a zajímavými detaily, zvláště ve druhé větě mimořádně ztišenými místy.

První větu Dvořákova Koncertu a moll ovšem značně poznamenala prasklá žárovka nad pódiem a sklo vysypané z reflektoru přímo na jednoho z trumpetistů. Následovala chvilková bezradnost, zastavení hudby, jeho vystřídání a snaha navázat. Bylo jasné a zřetelné, že nalézt nit, kontinuitu, a hlavně soustředění k pokračování na stejné vlně není vůbec snadné a chvíli trvalo, než dala hudba na nechtěný incident zapomenout.

Teprve Brahmsova První symfonie měla po přestávce už naplno většinu z toho, co ke standardu orchestru, jako je Česká filharmonie, patří: naprostou přesnost, velkou škálu výrazu, intuici ve vystižení nepřeberného množství odstínů, schopnost navodit pocit závažnosti vývoje a důležitosti okamžiku i dojem oddechu, umění proměn a nuancí… Někdy se říkává, že Brahmsova První je jakoby

Beethovenovou Desátou. V Litomyšli, a tentokrát i v kontextu s Houslovým koncertem a moll, se nabízela spíše úvaha o blízkosti a rozdílech mezi Brahmsem a Dvořákem. Fakt, že na úvod smetanovského festivalu zazněla hudba Antonína Dvořáka a jeho přítele, umělecky spřízněného vídeňského klasika, už není ani trochu pikantní a je to tak dobře, ale v minulosti by určitě byla. Naštěstí už není důvodu, ideologie je pryč. Můžeme se probírat podrobnostmi vztahu a kontaktů Smetany a Dvořáka, rozdílným, a přece se doplňujícím přínosem obou hudebníků k emancipaci české kultury a k cílům národního obrození, můžeme porovnávat jejich kompoziční postupy, orientaci a preference i zahraniční úspěchy. Ale nesmíme a nemusíme je už naštěstí dávat do protikladu.

Původním záměrem bylo pořádat o válce ve skladatelově rodišti velký mezinárodní festival. Možná něco podobného, co bylo a je od meziválečných let v Mozartově rodném Salcburku. Nakonec z toho byly jako proklamace prozatím jen dva koncerty a opravdový festival začal až o tři roky později, navíc na dobrých patnáct let především jen jako manifestační záležitost točící se kolem hostování Národního divadla a výhradně věnovaná Smetanově tvorbě. V roce 1946, ve dnech 22. a 23. června, měsíc poté, co hráli také na prvním ročníku

Pražského jara, vystoupili v Litomyšli filharmonici se svým tehdejším mladým šéfdirigentem Rafaelem Kubelíkem. První večer hráli od Smetany švédské symfonické básně, Scherzo z Triumfální symfonie a Slavnostní předehru D dur, druhý večer Mou vlast. V následujících letech však festival nepokračoval a k založení pravidelné tradice došlo až při příležitosti 125. výročí narození Bedřicha Smetany v roce 1949.

I letos byla pro druhý večer hostování České filharmonie zvolena Smetanova Má vlast. Tomáš Netopil umí dodat hudbě na vzruchu a zajímavosti a filharmonici hráli jako vyměnění. Bavilo je to stejně jako posluchače. Šestice symfonických básní je pod jeho vedením plná detailů a podrobností, příjemně vyhrocených směrem ke krajnostem, ale jen tolik, aby se jednotlivé skladby pěkně odlišily. Současně je v nich zvýrazněno to, co je spojuje, ať už jsou to některé idiomy, výrazné motivy, nebo instrumentační postupy.

Vyšehrad byl vstupním zamyšlením, skutečným obrazem; hudebně byl krásným sledem klidných i gradujících ploch s pěkným návratem k úvodním tónům harf a klidnému spočinutí. Vltava se zvýrazněnou polyfonií znovu pohladila polkou i snovou noční scénou, divokými proudy i vytrácením se po průtoku Prahou. Šárku jsme slyšeli jako bohatě strukturovanou, zřetelně artikulovanou partituru plnou vyprofilovaných nálad, s méně výraznými klarinetovými sóly, ale skvěle tempově vygradovanou. Báseň Z českých luhů a hájů byla příjemně zdrženlivá co do hlasitosti spojené s hymničností, byla převážně lyrická a přehledně rozčleněná. Tábor s Blaníkem pak završily cyklus patosem beze stopy úpornosti, plasticky a obsažně, s propracovanou proměnlivou agogikou, před závěrem s nádherným pastýřským výjevem a v závěru v hudebně logické jakoby operní gradaci.

Tomáš Netopil je v každém okamžiku soustředěn na to nejkrásnější možné, nevrší s pohledem upřeným do dálky jednu epizodu za druhou, ale plně doceňuje přítomný okamžik. Není přehnaně komplikovaný, není estét, není ponořený do sebe, ani povrchní, je naopak energický, srdečně muzikální, upřímně pozitivní, motivovaný a motivující. Mou vlast necítí jako monument obtěžkaný historií a očekáváním, ale jako skvělou a životnou hudbu.

Po čtvrtečních „střepech štěstí“ se v pátek už nic vážného nepřihodilo, až na to, že chvílemi ťukaly do zatažené střechy kapky a že se auditoriem občas prohnal netopýr. Smetanova Litomyšl tak publiku nabídla přesně to, co k ní patří. Vzduch, historické kulisy, svou jedinečnou atmosféru a aktuální počasí, v tomto případě dost chladné. Stručně řečeno, genia loci.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz