4.2.2014 Hudební rozhledy str. 16 Festivaly, koncerty X Anna Šerých
Inaugurační koncert symfonického orchestru Česká Sinfonietta zdobily zřetelné atributy slavnosti: Španělský sál Pražského hradu (7. 11. 2013), Symfonická fanfára Miloše Boka a fakt, že tento orchestrální novic bude příštích pět let rezidenzčním orchestrem Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. V čele orchestru stojí geniální hornista Badek Baborák, spiritus agens seskupení hráčů, kamarádů, kteří s radostí přijali vábení jeho taktovky a svá angažmá v různých orchestrech a komorních ansamblech obohatí i prací v České Sinfoniettě. Baborákův dirigentský debut na Pražském jaru 2010 s Baborák Ensemble dával znamení, že on a jeho hráči půjdou vlastní zvukovou cestou a Česká Sinfonietta dokladuje, že pro sedmdesátku nadšenců označení „ensemble“ nestačí. Radek Baborák dává orchestru zřetelný zvuk, snaží se o lakonickou interpretaci hudebního zápisu, autorovi co nejblíže. Ouvertura Concertante Antonína Rejchy bouřila elánem, docela nad vžité limity uhlazeného klasicismu, a jasně deklamovala nadčasovost autora, jemuž jsme bližší poznání stále dlužni. Kromě opomíjeného Rejchy hrála Česká Sinfonietta nejznámější a snad i nejpopulárnější díla oboru: Mozartův Klavírní koncert č. 23, A dur, KV 488 patří do kmenového repertoáru snad každého významného pianisty. Hostující Saleem Abboud Askhar a Radek Baborák dbali, aby v tomto Mozartově koncertu (z nejzralejších) zněl sólový nástroj a orchestr v podstatě v rovnováze. Česká Sinfonietta vykroužila vstupní zpěvné téma razantně, exponované dechové nástroje výrazně zněly i v doprovodných mezihrách, kurážná pulzace díla byla výrazně svá a vně delikátní interpretační tradice, jaké jsme za léta uvykli. Zásadně vervní hra obou partnerů, klavíristy a orchestru, nabízela jakýsi pocit novoty, jako by se právě teď sešli muzikanti nad party díla, které se hraje prvně a které je velice baví. Rozhovor piana s fagotem, s fajnovou „barvou“ žesťů, a nadýchaný závěr niterného Adagia působil dokonce s větší sugescí než rychlý běh závěrečného Allegra. Baborák dopřál hráčům důraznou artikulaci každého tónu, každého nástupu a vtáhl posluchače do víru muzikantské radosti a nadšení v důrazném, kruhovém rondu. Každý nebude s Baborákovým dirigentským pojetím ztotožněn. Vtrhl do hudební interpretační enklávy obhospodařované tradicí, psychologismem, filozofií a mudrováním, vtrhl jako naivista, který čte znalecky zápis a nechává hráče vervně a dokonale hrát, to znamená naplno jásat, naplno zpívat hymnus a ódu života, díkůvzdání. Beethovenova Symfonie č. J c moll, op. 67 nebušila patos osudu, vytepávala logicky uhrančivou návaznost témat, rafinovanou inštrumentári, zdůraznila hornová volání a tympánovývír. Baborákovo pojetí je čiré jak průzračný tok, slyšíte variace v Andante, slyšíte v triumfálním závěrečném Allegru majestátní expozici hudebního myšlení, kompoziční proporce tematických návratů, gradaci mohutné, takřka chórické kadence. Česká Sinfonietta a Radek Baborák kreslí jasné linie, zřetelné barvy, jasná sdělení. V jejich podání není chvění imprese, ale jednoduchý a opojně rozezvučený notový kód. Prvoposluchače strhává do nadšení, sofistikovaní potřebují Baborákově svérázu uvyknout. *
