Dalibor na začátku normalizace?

3.8.2009 Hudební rozhledy str. 31 Divadlo – opera – balet – muzikál Josef Herman
Smetanova Litomyšl – zámek, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava Jedním z vrcholů ostravské operní sezóny mělo být uvedení opery Bedřicha Smetany Dalibor s premiérou na Smetanově Litomyšli. Jenže nastudování narušily události kolem ředitele divadla a režiséra inscenace Luďka Golata, který se po mediálních útocích režie Dalibora vzdal, následně ho pak rada města odvolala i z funkce ředitele.
Za Golata zaskočil Ilja Racek, který dění Smetanovy opery zaranžoval jak podle vkusu Zdeňka Nejedlého. I proto nelze z litomyšlské premiéry ani odhadnout, zda vůbec zůstalo něco z připravené koncepce týmu Golat – Malina – Anýžová, ale pochybuji, vždycky deklarovali jasný, nejlépe něčím vzrušivý až provokativní inscenační názor. Kromě toho jsou tu režijní naivity vedoucí k nechtěným gagům, jako když Dalibora, opěvovaného Smetanou, lidem i Miladou pro jeho hrdinný zjev, přivádějí biřicové v kukle, asi aby později nemohl prozradit, kudy ho vedli, a když ji Gianlucovi Zampierimu, představiteli Dalibora, sejmou z hlavy holé jako koleno, nelze se nesmát. Pak nebezpečnému rytíři sejmou i pouta a nejen že ho nechají volně komunikovat s Jitkou a přáteli, ale dokonce ho nechají vyhrožovat králi z nejvyššího místa kašírované stavby, kde tedy měl hezky navrch!! Režisér Racek prostě nevěděl, zda konstruovat popisné obrázky nebo symboly, uvařil proto eintopf, navíc ze surovin s hodně prošlou spotřební lhůtou. Proč Jaroslav Malina vůbec stavěl pevnou jevištní stavbu připomínající první scény Františka Trôstera (Fuente Ovejuna), s visutým schodištěm jako od Františka Muziky (Jan Hus) se z dění nepozná, možné významy zanikají, včetně kontrapozice těch zřejmě výtvarných citací k malinovský hravé barevnosti. Jen lze dodat, že i kostýmy Heleny Anýžové měly věru vyšší nežli jen popisné ambice. Když se pak opravdu veritábl prořezávají mříže, nebo se nosí do Daliborovy kobky lavice jen coby znak dějiště, o němž by však z kontextu nemohl pochybovat ani Werichův proslulý nosorožec, kdyby náhodou zavítal do divadla, klesáme na samé dno operní režie. Divím se oběma výtvarníkům, že na takovou spolupráci raději nerezignovali.
Nejhorší ovšem bylo, že v dané logice nechal režisér pěvce posunčit, jak je napadlo a jak znali z dřívějška – Andrij Skurhan Vladislava vyzdobil operetné patetickými gesty, dobrou artikulací a rezignací na zdejší laskavé a pěvecky vláčné podání postavy, Václav Morys rovnou skotačil Vítka jako mladokomik, a pěvecky tentokrát neoslnil stejně jako Alexander Podolchov, jenž do Budivoje zřejmě přenesl ráznou chůzi srbského velitele z předchozího nastudování Ziganteho opery Dech dobrých vil. Záměna smysluplných významových akcí za onu v dobré operní společnosti už věru trapnou posunčinu, bohužel, nevede k logickým postavám, ergo ke smyslu příběhu, ergo k tématu, nepřesvědčí o rozumném důvodu, proč právě teď a tady hrát Dalibora. V takovém kontextu se v úplnosti neprosadí ani ti, kteří hledají podstatu své postavy, jenže nemají spoluhráče – to byl případ Zuzany Markové a její zarputilé a zjevně Dalibora milující Jitky, navíc zpěvačka part v nedobré akustice zpívala nadoraz silou, a také Bogdana Kurowskiho a jeho originálně drastického výkladu postavy žalářníka Beneše, pro kterou má nosný hlasový fond.
A nakonec to byl případ i Lindy Ballové, která do Milady nastoupila poprvé a podle mne příliš mlada, nehrála však obvyklou heroinu, ale citlivou dívku, které lze uvěřit náhlé vzplanutí k Daliborovi. S tou rolí může talentovaná pěvkyně udělat ještě hodně štěstí, pokud režiséri břistoupí na její drobnou postavu a připustí, že Milada nemusí být jen patetická. Originální podobu titulní role mimo 0bvyklou tradici stvořil i Gianluca Zampieri nejen neromantickým zjevem, ale zejména důrazem na morální přesahy postavy, lomené ovšem drsností středověkého mstitele. Zampieri jako obvykle hledá v roli obraz živého člověka, jenže je otázkou, zda takovým rytíř Dalibor u Smetany opravdu je, a potom i Zampieri bez chápajícího režiséra takovou vizi dotvořit nedokáže. Má na roli ještě dost práce, ale časem by mohla být jeho parádní. Jenže Gianluca Zampieri se premiérou Dalibora s Ostravou loučil na protest proti odvolání Luďka Golata a jednání těch členů souboru, kteří mediální štvanici vyvolali. Morální gesto hodné představitele Dalibora. Leč zřejmě zbytečné, rád bych se mýlil, ale inscenace je zřejmě předzvěstí ostravské operní normalizace, rozumějme, návratu k idylické prostřednosti všeho, zase pěkně bez estetického, a samozřejmě tím víc i názorového stanoviska. Lze tak pochválit sbor připravený Jurijem Galatenkem a zejména orchestr, a zvláště pak jeho žesťovou sekci, která se několikrát hodně blýskla, hned sordinovanými trubkami v úvodu. Oliver Dohnányi velký orchestr tišil, jak mohl, nemohl však ve zdejší akustice zabránit jistému překrývání pěvců.
Smutek na mě šel z premiéry Dalibora, a obavy o ostravské operní příští. Potlesk byl důstojný.
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Bedřich Smetana: Dalibor, opera o třech dějstvích. Dirigent Oliver Dohnányi, režie Ilja Racek, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová, choreografie Tamara Černá, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra v rámci Smetanovy Litomyšle 3. července 2009.

Foto popis| Martin Gurbať (Budivoj)

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz