TISK , Datum: 29.06.2019 , Zdroj: Haló noviny , Strana: 4 , Autor: Tomáš HEJZLAR , Vytištěno: 43 000 , Rubrika: Z kultury , Země: Česko
Umění hledat hodnoty a krásy
Jarní a letní měsíce jsou zaplněny nejrůznějšími kulturními událostmi. Mívají kvalitní úroveň a společnost by si měla snažení jejich pořadatelů více vážit. Je to v zájmu kultivace v širším smyslu slova a také v časovém horizontu.
Svědčí o tom nyní také právě probíhající úspěšný Národní hudební festival Smetanova Litomyšl (SL). Podobně se ovšem snaží rovněž jinde, ať již jde o přehlídky umění profesionálního či amatérského. Probíhají kromě větších aglomerací též v menších městech a obcích. Takto vnímaná evidentní demokratizace (jež zejména v 90. letech minulého století citelně chyběla!) je jev veskrze sympatický.
Paradoxy
Snahou hudebních či jiných kulturních událostí není jen představa početně »naplnit« kulturní kalendář příslušného místa či oblasti. Stále víc totiž během festivalových projektů vnímáme kromě uměleckých hodnot také nápaditost pořadatelů a další přednosti. Jedním ze stále častějších pozitivních prvků podobných aktivit je vstřícný přístup k omlazování publika. Je to jev typický pro SL stejně jako pro Mezinárodní hudební festival Pražské jaro (PJ) a další prospěšné akce.
Bohužel se však naopak stále ještě vyskytují konzervativně orientovaní a málo flexibilní pořadatelé, kteří podnětné motivace ke zlepšování odmítají, dokonce tvrdošíjně ignorují. Iniciátory případných zlepšení pak dokonce všelikými způsoby diskriminují. Příkladem veskrze negativním je zejména prázdninový Mezinárodní hudební festival (MHF) v Českém Krumlově. O jeho dramaturgických kvalitách lze již několik let přinejmenším pochybovat. Jedná se totiž spíše o efektně propagandistickou záležitost, finančně notně garantovanou pojišťovnou Kooperativa. Také státní dotace jsou oproti výsledné podobě akce nadměrné.
Proměny
Mladší návštěvníci namnoze přicházejí za kvalitními kulturními výdobytky se spontánním nadšením stále častěji. Představované výkony vnímají s viditelným zaujetím. Případné staromilsky zapšklé předsudky o údajném nezájmu přicházejících generací o skutečné hodnoty jsou tudíž konfrontovány střízlivou realitou – a ta je pozitivně příznačná. Mladí kvalitní (tedy nepodbízivou!) kulturu vnímají nejen jako obohacení životů a rozšíření poznání, ale rovněž jako nedílnou součást, dokonce osvěžující radost ze života. Podle reakcí při nejrůznějších příležitostech to tedy není jen pouhá teoretická floskule. Uvědomovali jsme si to také během letošního PJ a nyní v rámci právě probíhající SL. Polistopadový dlouhodobý falešný snobismus zbohatlíků naštěstí již mizí.
Mediální strategie
Současná česká média – ať soukromá či veřejnoprávní – bohužel leckteré naznačené skutečnosti zatím příliš nereflektují. Stačí sledovat patrný nezájem »hlavních« českých deníků, jež například pozitivně orientovanému festivalu PJ věnují stále menší pozornost, dokonce jen periferní. Kdeže jsou tedy časy, kdy hned následující den po předchozí večerní produkci vycházely zpravidla odborně fundované, nezávislé a současně čtenářsky poutavě podané recenze. Nepsali je tehdy jen nahodilí »známostní« publicisté – často nyní bez zkušeností a také příslušného vzdělání.
Mezi renomované znalce jednotlivých oborů v uplynulém půlstoletí patřili také teoretik Vladimír Bor, kritik Ratibor Budiš, varhaník Jan Hora, klavírista a pedagog Jaromír Kříž, muzikologové Václav Holzknecht, Jaroslav Jiránek, Eva Pensdorfová, Miloš Pokora, Petr Skála a další evidentní odborníci, v profesi dokonale obeznalí. Nepodléhali vnějším vlivům (možná až intervencím), vytvářeli objektivně odborně pojímané texty s vysokými parametry.
Nyní je však obdobných expertů jen pomálu. Ba je smutné, jestliže si někteří někdy během koncertu dokonce »dají šlofíka«, ovíněni totiž předchozími drinky – samozřejmě zdarma! Pak však své nahodilé »rozumy« předávají nejen na kulturní stránce deníkové, ale nadto dokonce ještě i v periodiku quasi odborném.
* * *
Takové a podobné »experty« si nejrůznějšími formami úplat získává zejména českokrumlovský prázdninový MHF. I o vystupujících – evidentně problémových – interpretech tací akreditovaní »kritici« (nepochybně za pomyslný jidášský groš) referují samozřejmě tak, aby byl pořadatel (tedy pražská byznysová firma Auviex) co nejvíc spokojen. Takříkajíc tedy »kritika na objednávku« – samozřejmě vždy pozitivní. Stačí zalistovat několika falešně »opěvujícími« ohlasy na loňský nepříliš zdařilý ročník MHF. Platí to i v případech obecné očividné nespokojenosti nepředpojatě nezaujatého (tedy »nezaangažovaného«) publika. Vzájemné přátelské »obchodování« – ovšem na úkor skutečných kvalit – je však pro pořadatele neobyčejně výhodné. Třeba ke vzniku subjektivizovaně oslavných hodnotitelských paskvilů. Slouží totiž coby podklady k žádostem o příští granty. Boháči boháčům přece neuškodí!
»Kšeft je kšeft«
V porovnání s kulturně vyspělými státy (na západ i na východ, samozřejmě i ve srovnání se zámořím) nejsme na tom nyní ani v recenzentské praxi nejlépe. A neplatí to jen o sféře hudební. Odborně objektivně orientované texty u nás často chybějí. Střídají je spíše neprofesionální polotovary. A co víc, v našich médiích existuje také přemíra až glorifikačních referencí o pouhém tvůrčím či interpretačním braku – od neuvěřitelně oslavovaných špatných muzikálových představení až po »šmíry« undergroundového typu. Tím se však výrazně nivelizuje obecný vkus.
Porovnáme–li odborné časopisy z evropského prostředí s některými našimi, vnímáme citelný rozpor – tedy značný úpadek české hudební kritiky, absenci muzikologické podstaty. Často se totiž naše média orientují spíše na propagaci jen povrchních, plytce pojatých událostí, někdy až podřadné úrovně. A to vše zde uvedené vnímáno z platforem nikoli politických!
Jistě mívaly určité stinné stránky i festivalové ročníky dávnější, pochopitelně nebývalo vždy vše jen zcela dokonalé. Z dřívějších nedostatků a chyb bychom se nyní měli průběžně poučovat, nahrazovat je lepšími skutečnostmi. Kromě kulturní sféry vlastně v každé oblasti lidských činností. Zdravá a nezávislá konkurenční soutěživost by měla samozřejmě přinášet zkvalitňující výsledky. Jenomže…
Za pozitivní skutečnosti lze pokládat nejen zmíněné festivaly PJ a SL. Podobných příkladů bychom mohli připomenout mnohem víc, i v jiných lokalitách. Například letní znojemské hudební přehlídky vynikají ojedinělou dramaturgickou strukturou, podobně jako se výraznou snahou o programovou dokonalost vyznačoval právě končící 33. ročník českokrumlovského Festivalu komorní hudby (FKH). Jeho dlouhodobě svébytnou tematickou strukturu ovšem letos v modifikované podobě »převzal«, respektive málem nestoudně okopíroval (slovo »ukradl« by bylo možná příznačnější?) tamní letní MHF. Možná i z důvodů atraktivnosti, resp. ekonomického přínosu – kdo ví?
Neklamná svědectví
Díky laskavosti dlouholetého »dvorního fotografa« PJ pana Zdeňka Chrapka zde nyní zveřejňujeme v unikátním souboru neznámých fotodokumentů momentky z dávnějších ročníků PJ. Jsou průkazným svědectvím, že i před rokem 1989 se u nás průběžně uskutečňovala až neuvěřitelně široká a kvalitní plejáda aktivit. Přesahovaly výrazně hranice tehdejšího Československa. Svou vysokou úrovní byly například dobové dirigentské kreace během PJ plně srovnatelné s vystoupeními na podobných prestižních festivalech světových. Zapomínáme však na tyto skutečnosti, možná dokonce až záměrně.
* * *
Dobové snímky – z prostorových důvodů pochopitelně početně výrazně vymezené – odkazují na přítomnost některých světových dirigentských špiček. Obohacovaly dávnější ročníky PJ způsobem vskutku ojedinělým. Fotografie vypovídají také o atmosférách někdejších vystoupení, o vnímatelném zaujetí, dokonce interpretačním rozpoložení významných zjevů. Na PJ hudebníci přijížděli z celého světa, samozřejmě zcela bez ohledu na jakékoliv vnější okolnosti, natož politické aspekty. Pocházeli z různých časových etap, zemí a kontinentů.
Chrapkovy dobové záběry jsou tudíž neklamným svědectvím, že naše kultura byla vždy vstřícně nakloněna různorodým vlivům. Stala se trvalou a nezávislou křižovatkou názorů i směřování, příležitostmi ke vzájemnému shledávání. Jednostranně ortodoxní vnímání totiž ničemu pozitivnímu prospěšné nikdy není. To samozřejmě platí také o epoše po roce 1989.
Festival PJ se stával přirozenou spojnicí, jež národy vždy sbližovala. Bylo tomu tak v průběhu celé poválečné éry. Vracejme se tedy k pozitivním prazákladům rozmanitých možností rozvoje. Mělo by to být poučné i pro současnost! Letošní ročník pražských svátků hudby jsme mohli opět vnímat jako cyklus všeobecně přínosný, i když samozřejmě odlišný od časů (pra)dávných.
Bez předsudků
Hodnotit historii bez konkrétních faktů je scestně obludné, ba zavádějící. Nejrůznějších lží či nenávistí jsme přece zažili v každodenních marasmech nespočet. Bylo tomu tak kdysi, uvědomujeme si to i nyní. Poskytujeme proto záměrně prostor především objektivně nesmlouvavé pravdě – té nezávislé, nevykonstruované, neměnné, bez vnějšího ovlivňování dobovými přáními. Chrapkovy obrazové dokumenty z festivalové kroniky PJ jsou nezvratitelnou výpovědí, jakými životními procesy i duchovními očistami jsme – přinejmenším v uplynulém půlstoletí – skutečně procházeli. Čím jsme žili, co nás mohlo těšit a také povzbuzovat.
* * *
Plnohodnotně žít není jevem lacině povrchního optimismu. Také díky festivalu PJ jsme nejrůznějších příkladně pozitivních met dosahovali již dávno před rokem 1989, průběžně a vytrvale. Rozhlasové či televizní přenosy a záznamy z festivalových událostí to vše zprostředkovávaly vděčným divákům a posluchačům dokonce v nejzapadlejších vískách – určitě častěji než v současnosti.
Nežili jsme tedy kulturně nuzně, ať se nyní říká a píše cokoliv. Na současných manipulovaně naorganizovaných manifestacích se však o těchto a dalších nesporných faktech samozřejmě nehovoří, podobně jako se mlčí o mnoha jiných nezvratitelných jevech.
Pokud nás kdysi zjednodušeně konzumní způsob existence ještě tolik neovládal, životy jsme jistě nemarnili. Vždyť bezprostředně a celistvě vnímat i prožívat nezpochybnitelnou krásu a ideály je jistě mnohem cennější hřivna, než jen blyštivě pomíjivá momentální pozlátka. Co však současnost?
