11.6.2016    Haló noviny    str. 4   Z kultury Tomáš HEJZLAR   

Co jindy jinde často neslýcháme

Ve čtvrtek byl sice již zahájen Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl, přesto se tímto posledním ohlédnutím ještě vracíme k letošnímu 71. ročníku Pražského jara (PJ). Byl totiž opravdu úspěšný.

Někdy (až často) si obecně stýskáme nad údajným nezájmem veřejnosti o umělecké hodnoty. Není to tak docela pravda. Lidé, i ti mladší, si dokonce stále víc uvědomují přemíru všudypřítomně nabízeného kulturního (pod)průměru v naší současnosti – včetně sdělovacích prostředků, ano i těch veřejnoprávních. Svou osvětovou výchovně vzdělávací funkci plní jen omezeně, což stále více platí také o dříve hodnotnější struktuře Českého rozhlasu.

            Sociologicky je vysvětlitelné, že tyto skutečnosti mohou jako reakční protiklad k daným skutečnostem naopak motivovat k vyhledávání špičkových hodnot. Uplynulé čtvrtstoletí téměř jednostranně systematického »vymývání mozků« začíná zejména dorůstajícím generacím »otevírat oči«, aby současníci vnímali realitu pravdivě, bez ideologických či komerčně orientovaných vlivů a předsudků.

 

Významné orchestry

 

Letos sice do Prahy nepřijelo žádné vrcholné světové těleso typu berlínských, londýnských, moskevských, newyorských, petrohradských či třeba vídeňských filharmoniků, neznamená to však, že bychom nebyli svědky velmi kvalitních, někdy dokonce reprezentativních výkonů.

Hned hostování Staatskapelle Berlin nabídlo (15. 5.) všestranně výrazově koncizní, vyprofilovaně vycizelovaný výkon – samozřejmě také díky mistrovské přípravě a vlastnímu vedení zpaměti perfektně dirigujícího mága Daniela Barenboima. Ve všech sekcích tělesa jsme mohli obdivovat vysoce profesionální výkony, zvukově navzájem dokonale stmelené, perfektně disponované technicky. Také sóla svědčila nejen o německém perfekcionismu, ale i o hudebním cítění. Barenboimovo vedení tyto dispozice průběžně mistrovsky povyšovalo, takže Brucknerova monumentální 5. symfonie spěla v logickém vývoji od samotného počátku až k finále ve zvukově zcela přirozeně dokonalém oblouku – působivěji, než jak letos krátce předtím vyzněl úvodní Smetanův cyklus Má vlast pod taktovkou až přeceňovaného Paava Järviho.

Velkým překvapením se stalo (23. 5.) hostování Litevského národního symfonického orchestru.

            Večer patřil pod funkčně účinnou taktovkou Modestase Pitrénase k letos nejvýznamnějším. Přispěl tomu též neobyčejně muzikální výkon mezzosopranistky Violety Urmany. Její provedení sóla v Berliozově písňovém cyklu Kleopatřina smrt znělo v přímo étericky sálající podobě se všemi výrazovými zvraty v duchu zpívaného obsahu. Součinnost orchestru s neuvěřitelně kvalitním Kaunaským městským sborem se v následné české premiéře posluchačsky působivého a kompozičně svébytného oratoria Epitaphium temporum Pereunti z tvůrčí dílny litevského současníka Broniuse Kutavičiuse (* 1932) vyznačovala výsostnými kvalitami i spontánním zaujetím a nadšením. Stejně tomu bylo při následném samostatném sborovém koncertu a cappella (24. 5.). Jako bonus našemu publiku kompaktně vytříbeně znějící (byť témbrově poněkud temnější) ansámbl nabídl také Madrigaly od Bohuslava Martinů. Tento náš klasik je prý v Litvě dlouhodobě mimořádně oblíben, jak nám sdělila ředitelka litevského orchestru.

Jistým zklamáním pro mne byla obě letošní hostování anglického BBC Symphony Orchestra (25. a 26. 5.). Těleso pod současným vedením finského dirigenta Sakari Orama oproti dřívějšku již nepřesvědčuje výraznější spontaneitou, je zvukově univerzálnější než kdysi, působí spíše »rozhlasově« než pódiově. Dokonale však podpořilo vláčný, kreativně špičkově podaný sólový výstup mladého korejského klarinetisty Sang Yoona Kima. Skvěle obhájil své loňské prvenství v Mezinárodní

            interpretační soutěži PJ.

Tak působivou hru, ovlivněnou asijskými dispozicemi a současně evidentně erudovaným francouzským pedagogickým vedením, naši klarinetisté (i starších generací) běžně publiku neskýtají. Zklamáním se však naopak stalo provedení sólového partu v Bartókově Houslovém koncertu č. 2 Alinou Ibragimovou. Vyznačovalo se až příliš zjemněle útlým, málo průrazným tónem bez hlubšího pochopení podstaty dramaticky barvitě koncipované partitury. Možná k tomu přispěl samotný zvuk historických houslí z roku 1775. Debutantka PJ nejenže nepředstavila nic z tradičně skvělé ruské školy, ale nezaujala ani patrnějším příklonem k tradicím anglickým. Něco mezi… – ovšem zatím málo pro prestižní festivalovou prezentaci. Naopak výraznou podporou špičkových kvalit PJ se stal (29. 5.) příjezd Singapurského symfonického orchestru. Pod taktovkou evidentně poučeného a současně muzikálně citlivě tvárného absolventa vrcholných čínských hudebních učilišť Lan Shuiho těleso excelovalo zejména ve zvukově průzračném Schönbergově mladistvém díle Zjasněné noci. Málokdy slýcháme tak dokonalou symbiózu asijské něhy s evropskou emocionalitou. Také finální Ravelův La Valse se nestal pouze efektně vypointovanou tečkou za večerem, nýbrž ilustrativně působivým prokreslením hudebně zpodobených nálad. Za vrchol večera nutno ovšem považovat fenomenální výkon houslisty Gila Shahama. Mendelssohnův Houslový koncert e moll umělec přímo »vystřihl« jako z pohádkové krabičky plné elegance, noblesy, lehkosti i svěžesti v přímo nadpozemských výšinách. Tak dokonalé, vskutku úžasné provedení se stalo svátkem nejen jednoho večera či jednoho ročníku PJ!

Obdivovatelé vždy dokonale působícího anglického souboru Akademie sv. Martina v polích se mohou vždy těšit na výkony skvostné, ovšem v Beethovenově Klavírním koncertu č. 4 mu dirigující pianista světové pověsti Murray Perahia vtiskl (31. 5.) podobu přímo úchvatnou. V perlivém průběhu neudivoval jen skvělou technickou dokonalostí, ale patrným muzikálním vhledem, ba vlastně nadhledem. Než jsme se nadáli, byl té kráse konec v jednolitém tahu, s měkce pojímanou výrazovostí, plastickým dynamickým odstíněním. Další ze špičkových večerů!

Také všechny domácí vystupující orchestry se vyznačovaly příkladnou přípravou na obvykle vysoké úrovni. Například v rámci závěrečného večera (4. 6.) zvukově nejednou variabilní Symfonický

            orchestr hlavního města Prahy FOK se zaskvěl pod hostujícím Tomášem Netopilem například v Poulancově působivé skladbě Gloria. Sólový part zde v podání izraelské sopranistky Hily Fahimy zněl s přímo nadpozemskou éteričností. Podobně působila agogicky tvárná spolupráce se vždy nadmíru dokonale znějícím Českým filharmonickým sborem Festival Pražské jaro letos nabídl pět desítek koncertů, tedy o pět víc než loni. Do naší metropole postupně zavítalo přes třicet orchestrů a komorních souborů, téměř sedmdesát sólistů a dirigentů z třiadvaceti zemí světa.

            V posledních třech letech je o přehlídku špičkových hodnot opět velký zájem také mezi domácím publikem. Návštěvnost předchozího 70. ročníku PJ byla přibližně 93 procent, během 69. ročníku byl festival vyprodán z 94 procent, zatímco v roce 2010 prodej vstupenek vykazoval o deset procent méně.

Murray Perahia Brno. Dirigent Netopil patří společně s Jakubem Hrůšou, ale také Tomášem Hanusem, Pavlem Trojanem jr. a několika dalšími k výrazným – leč zatím bohužel v praxi jen málo využívaným – osobnostem.

 

Komorní soubory

 

Také při angažování komorních souborů si vede dramaturgie PJ poučeně. Škoda, že vystoupení tělesa Al ayre espaňol (16. 5.) bylo kvůli náhlé indispozici poznamenáno nepřítomností avizované sopranistky Raquel Anduezové, což se projevilo jistou programovou fádností večera jinak nesporně disponovaného ansámblu. Nabídl u nás téměř neznámý jihoevropský repertoár. Snad ještě typičtějším, vpravdě osobitě ojedinělým výkonem se projevil (18. 5.) anglický New London Consort. Programová koláž připomněla nedávné 400. výročí skonu Williama Shakespeara. Výběr z anglické tvorby v příkladně dokonalé interpretaci hudební a s typicky anglickým pojetím výslovnostním měl vysokou úroveň programovou i interpretační. Snad jen škoda, že dramatikovo jubileum program PJ nepřipomněl obsáhleji, tedy také například shakespearovskými ohlasy v hudbě české – od děl symfonických po písňové cykly. Promarněná příležitost! Byl by to jistě nosný programový pilíř. Nepatrně více bylo poukázáno na dobu krále Karla IV., ovšem i zde bychom mohli čekat nápaditější a širší nabídku. Tak tedy snad za sto let?

K vrcholným momentům letošního PJ také patřil (2. 6.) výběr z operních árií a orchestrálních skladeb Henryho Purcella. Vyhledávaný kontratenorista Andreas Scholl v barvitě propracovaném ztvárnění plně prokázal očekávanou špičkovou úroveň a stal se cenným partnerem doprovázejícího pražského souboru Collegium 1704 v přímo excelentní podobě pod fundovaným vedením Václava Lukse. Neméně špičkový výkon opět podalo těleso, jež v krátké době dosáhlo přinejmenším evropské úrovně.

Zkušený posluchač si mohl připomenout »zlaté časy«, kdy od 60. do 80. let podobně příkladně působilo obdobné seskupení Ars rediviva pod vedením neméně talentovaného a činorodého flétnisty Milana Munclingera (1923-1986). Kvality jsou zcela srovnatelné. Jen je vskutku nepochopitelné, jak může současný vedoucí hudební sekce vysílacího okruhu Vltava veřejnoprávního Českého rozhlasu do éteru tvrdit, že před rokem 1989 prý u nás nic podobného neexistovalo. Omyl! Nebyly to totiž pouze tyto aktivity! To jen bývalý »předlistopadový« protežovaný nomenklaturní kádr, nyní však naopak zapřísáhlý odpůrce všeho dřívějšího, snad již »zapomněl«. Anebo prostě nemluví pravdu. Že by snad ve snaze získat uvolněný post šéfredaktora zmíněného rozhlasového okruhu?

 

Sólisté

 

Bylo jich i letos během PJ opět nespočet. Všichni, jejichž výkony jsem osobně slyšel, splňovali náročná kritéria festivalové úrovně. Například sopranistka Martina Janková zaujala (20. 5.) kromě jiného svým neopakovatelným vztahem k lidové písni, zejména janáčkovského rodu. Laureát Chopinovy varšavské mezinárodní klavírní soutěže Seong-Jin Cho zapůsobil špičkově brilantními výkony kromě chopinovské literatury zejména při vynikající interpretaci Schubertovy Klavírní sonáty c moll. Překvapili i další, například perkusionista Oleg Sokolov a jeho skupina NeoPercussio

            (matiné 28. 5.) či lahodně znějící vokální kantiléna Američanky Chaazi Levicekové, jež v plné šíři osvědčila (1. 6.) loňské vítězství v karlovarské Mezinárodní

            pěvecké soutěži Antonína Dvořáka. Podle hodnověrných referencí si prý výborně vedl (24. 5.) také mladý debutující dirigent Jiří Rožeň. Obecně byl jeho výkon kvitován velmi příznivě.

 

Shrnutí

 

Někteří si možná ještě pamatují mé četné kritické připomínky z let dřívějších. Mnohé se však změnilo – a k lepšímu. Včetně spolupráce s tiskovým odborem PJ, díky jemuž jsme mohli o akci průběžně informovat. Ovšem ne všechna média festivalu věnovala úměrnou pozornost, jaké se PJ těšilo i před rokem 1989 – to pro osvěžení paměti nynějším jednostranným kritikům. Každá skýva chleba, každá mince má přece dvě strany, jak praví přísloví. Buďme kritičtí věcně, nesmlouvavě, ale především objektivně a pravdivě. Letošní ročník PJ se v daných podmínkách vydařil.

 

Kdo umí, umí… Absence kvalitní a různorodě nápadité populární hudby středního proudu, jindy naopak přemíra drsného, až zjednodušeně primitivního rocku a dalších, až primitivních forem, ale často také dlouhodobá masivní invaze lascivně se tvářícího »zaručeně původního« českého muzikálového braku (především pražské provenience) pochopitelně vytváří příslušné odmítající reakce. Začíná se tudíž zvolna rodit zvýšený zájem také o skutečné kvality. Festival PJ je již sedmdesát let nabízí, dokonce navzdory nejrůznějším společensko-politickým konstelacím, třebaže – kriticky vzato – také jeho vývoj se v posledním čtvrtstoletí někdy rozkolísal. Loňský i letošní ročník však svědčí, že kvalita musí být jev nezaměnitelně prioritní a nelze ji nahradit žádnými náhražkami či samolibostmi. Kdo umí, umí… Pro PJ musí mít poctivý recenzent přísnější měřítka, než pro jiné podobné domácí události. Je to naše festivalová, ba obecně hudební

 

priorita, prestižní bezkonkurenční událost, vlastně kulturní »vlajková loď«. Nutno ji tedy pojímat v exkluzivně nejkritičtějších aspektech, zcela bez společenských nebo politických hledisek a případných vnějších vlivů. Činil jsem tak v recenzích od roku 1970 nekompromisně. Pravda, někdy to přinášelo jistá nepochopení, dokonce nevole (například u ministerských úředníků jakéhokoliv režimu), nicméně jen snaha o maximálně objektivní postoje je podstatě věcí prospěšná a přínosná. Jakákoliv subjektivní bezbřehá názorová tolerance, natož snad časově omezené podbízení, se nevyplácí nikomu a ničemu. Nic to nepřináší. Jestliže však o letošním ročníku PJ lze poznamenat, že se zdařil, není to jen kompliment či úlitba. Tento fakt je ovšem třeba dále rozvíjet, prohlubovat a zkvalitňovat – neusnout tedy »na vavřínech«.

 

Foto popis| Dirigent Lan Shui

Foto popis| Singapurský symfonický orchestr

Foto popis| Americká mezzosopranistka Chaazi Leviceková

Foto autor| FOTO – archiv