Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Dvořákova Svatá Ludmila na Smetanově Litomyšli aneb Hrůšova telepatie, niternost a vitalita

WEB , Datum: 15.06.2019 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Jiří Fuchs

„Za vším u sborů a jeho kvalit nezapomeňme hledat sbormistra.“

„Zřetelná Hrůšova avíza k nástupům musí naplňovat sbor i sólisty pocitem důvěry v souznění s jednotlivými výkony.“

„Kateřina Kněžíková imponovala nevšední muzikalitou, výborným frázováním a niterností výrazového prožitku.“

Hned druhým koncertem přinesl 61. ročník Národního festivalu Smetanova Litomyšl večer, na který se nezapmíná – provedení závažného oratoria Svatá Ludmila, opus 71 Antonína Dvořáka na slova básně Jaroslava Vrchlického, o příchodu křesťanství do Čech a na Moravu. Koncert se uskutečnil v pátek 14. června na nádvoří litomyšlského zámku. Účinkovala Česká filharmonie a Český filharmonický sbor z Brna se sbormistrem Petrem Fialou, sólisty byli Kateřina Kněžíková, Alena Kropáčková, Richard Samek, Jozef Benci, Ondřej Koplík. To vše v hudebním nastudování předního českého dirigenta Jakuba Hrůši.

Oratorium Svatá Ludmila vznikalo po čtvrté cestě Antonína Dvořáka do Británie. Pro Anglii bylo třeba vypracovat nové dílo v oratorním slohu. Veden tímto úmyslem, začal Dvořák pracovat na podzim roku 1885 na trojdílném oratoriu o boji pohanů s křesťany na území Čech a Moravy, o pokřesťanštění českého národa. Vzniklo dílo monumentální, velikého rozsahu, komponované po vzoru

Händlových vokálních forem. Právě Händlův vzor zde vedl k neobyčejné čistotě stylu, ke koncepci velkolepých partií chorálních, k vzácnému klidu recitativních a ariosních zpěvů, vše při zachování typicky dvořakovské hudební spontánnosti. První díl je pohanskou slavností na hradě Mělník, kde se zjevuje křesťanský mnich Ivan brojící proti pohanským modlám. Snaží se získat kněžnu Ludmilu pro Kristovu víru. Ve druhém dílu se potkává kníže Bořivoj s Ludmilou u Ivanovy jeskyně. Ve své lásce k Ludmile se i kníže obrací k víře. Třetí díl je obřadem na Velehradě. Knížecí pár a s ním potažmo i celý český národ přijímá křest z rukou svatého Metoděje.

Oratorium patří k Dvořákovým vrcholným dílům, jeho jádrem jsou sborové partie, které jsou vypracovány s velkým uměním polyfonie. Ale také v sólových partech zaznamenáme nádherná čísla s úžasnou melodickou invencí – v árii Ludmily, Bořivoje, v jejich duetu… Závěrečný hymnus na staročeský chorál Hospodine pomiluj ny, velkou fugou rozveden, tvoří nádherný vrchol. Dílo vznikalo v sousedství vynikající a ceněné Symfonie d – moll, provedené jen rok nato v Londýně. Svatá Ludmila byla poprvé provedena v anglickém městě Leedsu 15. října 1886 s velikým úspěchem. Nebývá často uváděna pro svoji náročnost rozsáhlé vokálně-instrumentální formy, ale patří ve světovém kontextu jednoznačně k vrcholných dílům.

Přední soudobý český dirigent Jakub Hrůša dostal na Smetanově Litomyšli mimořádný úkol interpretovat Dvořákovo oratorium s Českou filharmonií, s níž již dílo provedl před rokem v Praze v Rudolfinu. Sborovým partnerem mu byl v Litomyšli nově Český filharmonický sbor se sbormistrem Petrem Fialou, vynikající sborové těleso mimořádné pěvecké úrovně a pohotovosti. Sólisté zůstali obdobní jako v Praze, zřejmě se Jakubu Hrůšovi osvědčili a necítil potřebu změn v česko – slovenském ansámblu. Jakub Hrůša je naše veliká naděje, nicméně je již ve středním věku, ač vypadá na pódiu mladistvě. To je věk, kdy již jsou umělecké kvality dirigentů zcela zřejmé, ba co víc, takový Jaroslav Krombholc v jeho letech udivoval geniálními výkony a nahrávkami pro Supraphon, Karel Ančerl počal pozdvihovat Českou filharmonii k výšinám evropské špičky, byť mu filharmonici nějaký čas dost komplikovali jeho dirigentské snahy… Ne pouze jemu, nutno ihned dodat pro historickou spravedlnost. V Hrůšových letech vynikal již jednoznačně v Německu Václav Neumann, se kterým pociťuji u pana Hrůši, spolu s Jiřím Bělohlávkem, jisté dirigentské souznění a přirozenou kontinuitu. V interpretaci i ryze technicky v dirigentském gestu, v perfektních avízech, v promyšleném výrazu, nepohrdajícím zároveň ani zdravou mírou líbivého efektu. A stejně jako oni má niterný vztah ke klasikům české národní hudby – Smetanovi a Dvořákovi. Ve Svaté Ludmile je obrovsky obtížné dirigentsky vést tektoniku tak rozsáhlé kompozice k jasným, pevným vrcholům, vytyčit tempický a dynamický rozvrh. Jakub Hrůša to dokázal s obdivuhodnou koncentrací, ponorem do výrazu, s technickou pohotovostí. Neumannovsky zřetelná avíza k nástupům musí naplňovat sbor i sólisty pocitem důvěry v až telepatické souznění s jednotlivými výkony. Za sympaticky vitální a výrazově přesvědčivý dirigentský výkon musím rád zavolat jednoznačné bravo!

Vyvážení zvuku mezi orchestrem a sborem ve specifickém prostoru druhého zámeckého nádvoří, kde se zvuk odráží od renesačních arkád, se vydařilo i díky náročné dopolední zkoušce v úmorném vedru červnového dne. Tolik důležité proporce zvuku se povedlo velmi dobře prostorově vyrovnat. Český filharmonický sbor z Brna se sbormistrem Petrem Fialou potvrdil očekávané kvality v míře kultivovanosti zvuku, plasticitě hudebních frází, v pevné, spolehlivé intonaci i pružné dynamice. Je to již více let, kdy se jeden můj starší kolega vyjádřil o osobnosti Petra Fialy velmi stručně a výstižně slovy : „To je Jan Šoupal na druhou.“ Kdo zná historický rozměr sbormistra Jana Šoupala, rychle pochopí, co tím bylo míněno. Platí nyní totéž u svrchovaného provedení Dvořákova oratoria. Za vším u sborů a jeho kvalit nezapomeňme hledat sbormistra! Dovolím si napsat, že rozhoduje prakticky o všem, ba o technické základně mnohem víc než orchestrální dirigent.

Český filharmonický sbor tvořil v obsazení 60 členů (číslo, které de facto jako ideální ustanovil legendární Ferdinand Vach a potvrdily ho mnohé akustické výzkumy). Zvuk tělesa byl velice homogenní, prostorově nosný a dynamicky pružný. Imponoval od vstupní mužské části měkkým, leč znělým pianem a pianissimem, předvedl imponující paletu zvukových barev v 6. části „Slyš naše písně horoucí a vroucí“, předvedl bezvadnou interpretaci polyfonních struktur v 8. části – „Vždyť bozi s námi jsou“. V závěru 28. části udivoval přirozenou tónovou měkkostí a zároveň naléhavou intenzitou vystupňovaného plného fortissima a schopností velkolepé gradace. Základ všeho je právě v pěvecké měkkosti, což je pravý důvod zvukové nosnosti ve velikém prostoru. V účinkování za velkým orchestrem by možná nebylo od věci per futurum trochu posílit basovou skupinu, ale možná to byl jen můj subjektivní pocit v určitém místě auditoria.

Dirigentu Jakubu Hrůšovi se podařilo sestavit pěvecký kvartet vzácné zvukové homogenity, to opravdu nebývá časté! Kdysi se mě tázal sbormistr Jiří Štrunc, otec dnešního výrazného českého dirigenta, proč bývají čtveřice sólistů v kantátách tak nevyrovnané… Bral to podle sborových parametrů a šokovala ho zvuková nevyrovnanost hlasů v kvartetech oproti sborovému ideálu. Bylo dost těžké toto vysvětlovat… Mám pocit, že při poslechu tohoto Hrůšova pěveckého kvarteta by pookřál a podivil by se v pozitivním duchu. Neboť hlasy do sebe opravdu v harmonii souzvuku zapadaly ve smyslu logických požadavků tónové vyrovnanosti. Proto nelze nikoho z kvarteta, de facto potažmo kvinteta (tenoristé se po první části na pódiu střídali), vyjmout na jasný sólistický piedestal, což je právě moc dobře! V tom tkví onen věčný problém sólistů v kantátových skladbách!

Sopranistka Kateřina Kněžíková imponovala v partu Ludmily především nevšední muzikalitou, instrumentálně dokonale vedeným hlasem, výborným frázováním a niterností výrazového prožitku. Její typicky lyrický soprán kulatého, neobyčejně příjemného, přirozeného tónu si během večera stále více nacházel míru větší rezonanční špičky v cestě do prostoru. Basista Josef Benci svým basem profundního charakteru se znělými, jadrnými hloubkami, připomněl legendárního pěvce Národního divadla Jaroslava Veverku, dnes patrně zapomenutého.

Vyrovnaný bas ve všech polohách s pěkně vyškoleným, plně otevřeným vokálem „I“, který zaujme výrazem obsahu zpívaného slova, byl tmelícím článkem ansámblu. Tenorista Richard Samek coby Bořivoj zaujal leskem a přirozenou nosností svého tenorového hlasu spinto charakteru, muzikálně frázujícího a plně srozumitelného. Nejvíce zaujal v přednesu krásné árie „Ó cestu ukaž mi, jak jí mám dobýt“, kterou dokázal i vyvrcholit znělým, suverénním béčkem. Bylo mu velmi dobře rozumět, prakticky každé slovo, což mělo pozitivní vliv na sdělnost jeho vstupů po výrazové stránce.

Slovenská mezzosopranistka Alena Kropáčková v roli Svatavy vládne kovovým, vyrovnaným, zřetelně výborně školeným hlasem zajímavého témbru a krásných hlubokých poloh. Svým dokonalým frázováním a dynamickou přizpůsobivostí představuje cenný typ pěvkyně, neobyčejně vhodné pro interpretaci kantátové tvorby. V první části zaujal v partu rolníka tenorista Ondřej Koplík. Projev jeho příjemného, znělého lyrického tenoru s dobrou dikcí byl prostorově nosný a ve výrazu srozumitelný.

Českou filharmonii chápeme vždy a v každé době jako český etalon kvality ve hře symfonického orchestru. Proto na ni máme vždy velké nároky. Po náročném vstupním koncertu v úmorném vedru, dopolední zkoušce oratoria, opět v dusnu horkého dne, bylo pochopitelné, že se jistá malá míra útlumu dostaví. Pianissimo, atraktivně dirigentem prezentované hned v první vstupní části, sice bylo imponujícím pianissimem, ale ne zcela zvukem naplněné. Postupně se však začalo naplňovat, homogenita zvuku celku stále zřetelně narůstala. Ve vstupu do druhé části večera, v introdukci k altové árii, předvedl orchestr ukázkový dynamický moment pružného zesílení a zeslabení hudební fráze v houslových skupinách, v agogice frází reagoval na gesto dirigenta znamenitě. Parádním momentem ukázky plasticity fráze bylo místo sóla skupiny violoncell. Ve druhé polovině večera již Česká filharmonie předváděla svoji typickou zvukovou měkkost a kultivovanost plastických hudebních frází, doprovázela sólisty pod Hrůšovým vedením neobyčejně dynamicky citlivě. Nikde nepřekrývala sólisty, ani v hlubokých polohách. Kéž by toto bylo běžné v české opeře! Hrůša zřetelně šetřil dynamikou, aby si plná forte a fortissima zachoval pro důležité vrcholy. Tím mu právě vyšel závěr kompozice dynamicky impozantně, filharmonici prokázali plně své technické kvality ve skupině dřevěných dechových nástrojů a žesťů, homogenita zvuku celku se sborem a sólisty byla imponující. Bravo! Publikum náležitě ocenilo výkon oprávněnými, dlouho trvajícími ovacemi vestoje. Byl jsem svědkem večera, na který se dlouho nezapomíná.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz