12.6.2009 Mladá fronta DNES str. 3 Litomyšl – příloha Věra Drápelová
Hned ve dvou programech vystoupí na letošní Smetanově Litomyšli pěvkyně a herečka SOŇA ČERVENÁ.
Vitální dáma, která má za sebou kariéru světové operní hvězdy a která uspěla i v činohře, se napřed představí v úspěšném titulu Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude…, s nímž do Litomyšle zavítá pražské Národní divadlo. Poté bude účinkovat i v provedení symfonie Leonarda Bernsteina Kaddish.
* Leonarda Bernsteina si většina posluchačů spojuje spíše se slavnými muzikály. Jak na vás působí jeho Kaddish?
Je to velmi zvláštní skladba, jejímž námětem je rozhovor s Bohem. Jsem věřící, a tak mne studium hluboce naplňovalo. Mám roli vypravěče, což není úplně jednoduchý part, nejen po rytmické stránce, ale hlavně k vůli závažnosti obsahu. Rozhodla jsem se proto, že ho budu přednášet zpaměti, protože recitovat z not by neuspokojilo ani posluchače, ani mne.
* Vaše mluvená dikce je obdivuhodná, koneckonců vám umožnila i činoherní kariéru. Jak jste si řeč pěstovala?
Můj otec mi vždy vštěpoval vědomí, že řeč je rovnocenná hudbě, takže jsem se už odmala učila ctít mluvené slovo. A češtinu jsem si celá ta léta v emigraci pořád pečlivě hlídala.
* Na úplném počátku své kariéry jste hrála v muzikálu Divotvorný hrnec. Jaká to byla zkušenost?
Moje tehdejší učitelka herectví paní Wegenerová mne přiměla, abych šla na konkurs k Voskovci a Werichovi, kteří hledali zpěvačku pro muzikál Divotvorný hrnec. Hrála jsem v něm pak asi třistakrát, což znamená, že jsem byla třistakrát na jevišti s Janem Werichem. On například improvizoval, a já měla za úkol vrátit dialog tak, abychom mohli hrát dál. To byla opravdu úžasná škola."
* Později jste dostala angažmá v berlínské Státní opeře Pod lipami. Pozorovala jste rozdíl v poměrech tady a v Berlíně, byť východním?
Východní Berlín byl asi tak jediným místem, kam se od nás smělo. Ale Státní opera už tehdy byla mezinárodní scénou, kde hostovali umělci ze Západu. Hlavně se tam neschůzovalo, nepolitizovalo se, rozhodující byly umělecké kvality. Ne jako u nás, kdy komunistická strana rozhodovala o angažmá. Ale ani v Berlíně jsem neměla skutečnou volnost, československá agentura mi nařizovala, co smím a co nesmím, a největší část svých výdělků jsem jí musela odvádět. Když pak byla postavena ta zrůdná zeď a mně hrozilo, že nebudu moci už vůbec nikam, rozhodla jsem se přejít na Západ.
* Když jste se po roce 1990 vracela do tehdejšího Československa, napadlo vás, že ve staré vlasti zahájíte další etapu divadelního života?
Ani ve snu! Tehdy jsem se chtěla hlavně podívat domů, do Prahy, vidět Vltavu a všechna místa, kde jsem vyrůstala. Svou operní kariéru jsem už ukončila, hrála jsem tehdy v činoherním Thalia Theater v Hamburku. Pak mi ale režisér Robert Wilson nabídl roli v Janáčkově Osudu v Národním divadle, přišla inscenace Návštěvy staré dámy v Hradci Králové, následovaly televizní medailonky, na popud dr. Jana Králíka jsem napsala knížku vzpomínek Stýskání zakázáno. Zahrála jsem si malou roli v Hřebejkově filmu Pupendo, a tak jsem se seznámila s Alešem Březinou, kterého jsem posléze vybídla, aby mi napsal operu. A on zkomponoval operu-proces Zítra se bude… Všechno to byl vlastně zázrak, připadala jsem si jako Alenka v říši divů."
* Komunistický režim tragicky poznamenal život váš i vaší rodiny. Když vystupujete v opeře o procesu s Miladou Horákovou, je těžké uchovat si emocionální odstup?
Na jeviště nelze nosit soukromé emoce, je třeba zachovat si chladnou hlavu. Samozřejmě, že to není lehké, obzvlášť v tomto případě. Režim, který zabil Horákovou, mně samotné vzal čtyřicet let života ve vlasti. Dnešní mladá generace už nemá tušení, jak se v padesátých letech žilo, tehdy lidi prostě zatýkali na ulici, vládl šílený strach, který se režim pokoušel v lidech vyvolat. A když pak slyšíte závěrečnou řeč Horákové, která se ani po roce vazby nedala zlomit, která zůstala tak čistá a statečná, tak si řeknete, že je úžasné něco pro ni udělat. Považuji to za poslání, nikoli za další stupínek ve své kariéře.
* Jaké máte pocity z reakcí diváků?
Pro mne je povznášející, když v hledišti vidím spoustu mladých lidí, kteří tu dobu nezažili. Mimochodem, v Litomyšli operu hrajeme ve Smetanově domě, kde se roku 1950 konal proces s několika studenty. Někdo je udal za to, že něco řekli, a oni dostali těžké tresty. Bude to tedy symbolické provedení.
* Jste pořád neobyčejně čilá a aktivní. Jak to děláte?
Víte, že nevím? Vlastně to ani jinak neumím…
Soňa Červená Narodila se 9. září 1925 v rodině zakladatele prvorepublikového kabaretu Červená sedma, právníka Jiřího Červeného. Studovala na konzervatoři, v klasickém zpěvu se dále vzdělávala u profesora Roberta Rosnera, v herectví u Lydie Wegenerové. Po druhé světové válce začínala v divadle Voskovce aWericha a v karlínském Hudebním divadle. Po únoru 1948 byla její rodina prohlášena za nepřátelskou komunistickému režimu. Matka Soni Červené zemřela za nevyjasněných okolností po několikahodinovém policejním výslechu. Roku 1951 ji angažovala Janáčkova opera v Brně. Roku 1958 nastoupila do berlínské Státní opery Pod lipami. Roku 1962 emigrovala do Západního Berlína. V následujících letech hostovala na předních operních scénách celého světa. Proslavila ji zvláště role Carmen, výrazné kreace však vytvořila i v barokních operách a v dílech 20.století.
Foto popis| Uznávaná pěvkyně. Soňu Červenou uvidí návštěvníci přehlídky ve dvou odlišných programech.
Foto autor| FOTO: ARCHIV MAFA
