WEB, Datum: 17.06.2022, Zdroj: klasikaplus.cz, Autor: Petr Veber, Datum importu: 17.06.2022 15:57, RU/den: 10 000, AVE: 5 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,11

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch, Ostatní

„Do litomyšlského kostela nenásilně a citlivě, převážně ztišeně, vstoupil svět filmu. Nejen tématem skladby, ale i ryze hudebními prostředky.“

„Akustika chrámu s dlouhým dozvukem zaobluje a změkčuje linie a přidává hudbě na vznešenosti.“

„Mezi sólisty v nejrozsáhlejším partu svými křišťálově jasnými tóny, zasahujícími až do nejvyšších poloh, vynikla sopranistka Jana Sibera.“

Rekviem za mého přítele od Zbigniewa Preisnera zaznělo v české premiéře na festivalu Smetanova Litomyšl jako skladba na pomezí koncertní a filmové hudby, na rozhraní umění a užitého umění, na hraně duchovní a komerční sféry. Jako skladba minimalisticky prostá a neméně prostě působivá.

Interpretační síly, které se k úkolu ve čtvrtek večer sešly, byly početné, přestože se Preisnerova hudba z velké části pohybuje v rovině sólových linií a v komorně ztišené dynamice. V litomyšlském piaristickém kostele Nalezení svatého Kříže účinkovalo sedm pěveckých sólistů, Český filharmonický sbor Brno a Filharmonie Hradec Králové, provedení řídil Rastislav Štúr. Akustika chrámu s dlouhým dozvukem je dost možná obtížná pro interprety, ale pro publikum, přinejmenším pro ty, kdo jsou blíž pódiu, krásně zaobluje a změkčuje linie a přidává hudbě na vznešenosti.

Preisner, letos sedmašedesátiletý, žije a tvoří střídavě v Polsku a ve Francii; coby vůdčí osobnost své generace proslul především jako autor filmové a scénické hudby, hudbu složil už k více než osmdesáti filmům a získal za ni mezinárodní ceny. Zásadní v tom všem zůstává jeho spolupráce s režisérem Krzysztofem Kieślowským. A právě po jeho předčasném odchodu v polovině 90. let napsal Requiem dla mojego przyjaciela. Volně plynoucí mysteriózní koncertní skladba v prvním dílu – ne zcela doslova – zhudebňuje klasický latinský text katolické zádušní mše, modlitbu za zesnulé, jen v jedné části transponovaný do polštiny. Druhý navazující díl skladby v jednotlivých částech symbolicky obzírá důležité etapy lidského života, a to vokálními větami s texty zejména v řečtině a latině.

Do litomyšlského kostela nenásilně a citlivě, převážně ztišeně, vstoupil svět filmu. Nejen tématem skladby, a tedy i profesí autora i toho, na koho se v ní vzpomíná, ale vcelku slyšitelně i ryze hudebními prostředky. Preisner nijak zásadně nepřekračuje styl, ve kterém se píší filmové partitury. Skládá z hudebních témat a situací obrazy, zřetelně a cílevědomě vytěžuje motivy, podmalovává atmosféru, hledá elementární působivost. Nachází ji v jednoduchosti, pomocí minima prostředků, v prostém opakování a stupňování. Napsal hudbu ukotvenou v tonálních centrech, probíhající na zřetelných půdorysech formy a harmonií. V něčem se nekomplikovaností, a hlavně účinkem opravdu blíží minimalistům; ztišeností, pomalým plynutím, zámlkami a tempovou kázní dokonce minimalismu pärtovského typu, aniž by ale usiloval o jeho mysteriózní statičnost. Zároveň se nerozpakuje užít vyklenutější melodie. Původně mělo asi jít o scénický koncert s názvem Život, s Preisnerovou hudbou a v režii Kieślowského. Premiéra se měla jako velkolepá podívaná konat v Aténách na Akropoli. Hudební materiál se však nakonec částečně dostal do Rekviem.

Zvláště jeho první polovina nicméně rozhodně není okázalá. Patří tiše exponovaným varhanám, na které hrála Daniela Valtová Kosinová, a sólistům, mezi nimiž v nejrozsáhlejším partu svými křišťálově jasnými tóny, zasahujícími až do nejvyšších poloh, vynikla sopranistka Jana Sibera. Pozadu nezůstali ani kontratenorista Jan Mikušek a sopranistka Lucie Silkenová, které doplnili Tomáš Badura a Václav Jeřábek. Preisner pokrývá rozsáhlé plochy pomalu plynoucími libozvučnými souzvuky nedoprovázených sólových hlasů, jen občas se ozve gong, jednoduché varhanní tóny nebo nějaký sólový nástroj.

Až druhá polovina více než hodinové skladby využívá ve větší míře orchestr a sbor a občas exponuje vyšší dynamiky. Zapojuje postupně také dva dívčí hlasy a působivě využívá saxofon. Opakovaně dává prostor sólovému sopránu, v jehož partu je kulminací slovo lacrimosa – plačící; je neseno výrazným motivem, který je dřív použit v ansámblu sólistů a před koncem naopak v gradaci se sborem. Skladatel se nerozpakuje stavět často melodie či opakování motivů nad dlouhými prodlevami. K extrému v tomto směru sahá v samotném závěru:

Postscriptum bylo modlitbou přednesenou členkou královéhradeckého dětského sboru Jitro nad nekonečně znějícím a pak, po uzavření zpěvu, postupně odeznívajícím tónem.

Rastislav Štúr tímto vcelku neobvyklým úkolem provedl celý aparát spolehlivě a nenápadně. Všichni zúčastnění přes průhlednost hudby museli odvést velký kus práce. Preisnerovo Rekviem pro mého přítele vstoupilo na tomto koncertě do katalogu obvyklých hudebních projevů soudobé hudby s vyhraněnou estetikou jednoduchosti a vědomé podmanivosti. Přesně tak je potřeba toto jen stěží napodobitelné dílo poslouchat: stejně jako filmovou hudbu.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2023
Designed by: wwworks.cz