5.1.2015 Haló noviny str. 9 kultura hudba
Muzikantských tmářů, ba kazisvětů s vývojem doby snad již naštěstí ubývá, aby konečně po čtvrtstoletí falší, lží, podvodů a nenávistí zvolna vítězil zdravý rozum a objektivní nadčasová soudnost. Jednostranná zaslepená upjatost zejména v 90. letech 20. století byla totiž ideově srovnatelná se stejně naivními trendy o půlstoletí staršími.
Svědčí o tom například nedávné velmi prospěšné a divácky velmi příznivě přijaté premiérové uvedení (12. 12.) často diskutované opery Nová země od Aloise Háby v realizaci pražského Národního divadla (ND). Naše první scéna se již krátce předtím zejména dramaturgicky výrazně blýskla také kvalitně pojatou novou inscenací vpodstatě již zapomenutého a obecně neznámého Pádu Arkuna od Zdeňka Fibicha.
Ovšem právě nastudování Hábova tematicky levicově orientovaného a hudebně moderně koncipovaného díla, inspirovaného všeobecným společenským nadšením v mladém sovětském Rusku, svědčí, že období naivního novodobého polistopadového »častuškování« a experimentování s trpělivostí publika snad i v ND již končí. Doufejme, že po pětadvacetiletém tápání se společnost učí ze svých předchozích nepochopení i nedostatků. Snad si konečně uvědomujeme, že po roce 1989 se vůbec nesplnily naivní představy o údajně přeplněných »šuplících vynikající zakázané tvorby«. Nic opravdu mimořádného se totiž na repertoáru neobjevilo. Současné dobově ovlivněné, až naivní operní hříčky například o političce Horákové či o knězi Toufarovi totiž může potkat osud srovnatelný s dávno zapomenutými politicky motivovanými »kantátami« s leckdy diskutovatelnou politickou orientací. Jen se pomyslné hráčské garde obrátilo…
Hledání pravdy
Hábova celovečerní operní kompozice Nová země z poloviny 30. let v ND nyní překvapila svou nadčasovou tematickou svěžestí i uměleckou intenzitou, což dokázalo překonat i stíny nepříliš kvalitního libreta Ferdinanda Pujmana podle poutavě vyznívající povídky respektovaného ruského prozaika Fjodora Gladkova či nynější dosti mylně pojímaný režijní výklad Miroslava Bambuška.
Jeho leckdy až roztodivně a násilnicky kontrastující verze ve snaze »zpřítomnit téma, které je v opeře poněkud potlačeno« (viz Bambuškův doslov k nynější jevištní adaptaci) se však od Hábovy někdejší námětové koncepce až nepochopitelně odlišuje. Opera totiž ve svém libretu naznačuje pravý opak, že totiž kolektivizace měla Ukrajinu ve třicátých letech před hladomorem zachránit. Idea však byla někdy nepochopena. Zesměšňovat historické okolnosti násilnickou aktualizací, spjatou dokonce s nedávným sestřelením letadla nad Ukrajinou, je totiž dějinný nonsens, či spíše úlitba současným načasovaně jednostranným zpolitizovaným výkladům.
Naštěstí se historické objektivnosti a umělecké substanci díla mnohem víc přiblížil iniciátor nastudování, dirigent Petr Kofroň. Ke skladatelově osobnosti a záměrům uvedl, že »Hába byl vždycky tak trochu mimo – se svými čtvrttóny, konstruktivismem,
atematičností i svým vztahem k socialismu, který však byl podezřelý všem režimům…«.
Ze svých vzpomínek na osobní setkání se skladatelem Hábou před čtyřmi desetiletími mohu potvrdit, že výrazně levicově orientovaný a upřímně přesvědčený Hába nebyl žádný ideologický fanatik, nýbrž racionálně uvažující umělec, vybočující spíše z konvenčních řad, vytrvale však hledající výpovědi o alespoň tušené pravdě.
Hábova tvorba ani s odstupem téměř osmdesáti let neztratila na odůvodněnosti provedení. Autor – významný rodák z valašských Vizovic – sice vychází z prazákladů domácích tvůrčích principů (skryté moravismy), rozvíjí je však v tehdejších, tedy meziválečných kompozičních rozměrech, současně také v mezinárodních intencích, jak se o to podobně snažil například Hábův generační vrstevník, původem moravský skladatel Erich Wolfgang Korngold (1897-1957).
Hábova tvorba sice nedosahuje velikosti geniálního projevu Janáčkova či Martinů, působí ovšem mnohem přesvědčivěji, než co v současnosti nabízejí některé tvůrčí politické úlitby, například se vztahem k okolnostem z 50. let minulého století.
Bohužel podobných výrazných dramaturgických podnětů, jako bylo nedávné premiérové uvedení Hábovy veřejnosti dosud neznámé opery Nová země, loňský rok nabídl jen příliš málo! Příkladem dosavadní dlouhodobé pasivity a nekoncepčnosti je například téměř nulový podíl tzv. Nadace Bohuslava
Martinů (NBM), v níž však – možná i vlivem dlouhodobého nekompromisně objektivního poukazování na našich stránkách – koncem roku došlo k neuvěřitelnému, byť zatím částečnému personálnímu »zemětřesení«. Tedy – konečně!
Naopak příklady hodné zaznamenání i chvály bychom mohli nalézt například v opětovně pozitivním dlouhodobém přínosu festivalu Smetanova Litomyšl. I s omezenými subvencemi (například bez podpory NBM!) loni vykonal pro RČH téměř neuvěřitelné počiny. Stejně bychom měli alespoň připomenout třeba »koncert pro všechny«, jenž se uskutečnil na konci prázdnin v Prostějově. Společně se světoznámým maltským tenoristou Josephem Callejou tam zazpíval i vynikající americký barytonista Lucas Meachem – a hodnotný projekt byl přístupný zdarma všem občanům! Pozitivní příspěvky RČH jsme ovšem mohli loni mapovat i jinde.
Foto popis| Dirigent Petr Kofroň
Foto autor| FOTO – archiv
