WEB , Datum: 04.07.2019 , Zdroj: casopisharmonie.cz , Autor: Michaela Vostřelová
I kdyby Bohuslav Martinů za celý svůj život nenapsal nic jiného než dvě a půl hodiny hudebního miráklu otitulovaného jako Hry o Marii, zasloužil by si místo vedle velkých hudebních dramatiků dvacátého století. Způsob, jakým se chopil zdánlivě nesourodých materiálů (starofrancouzská liturgická hra, vlámská hra, moravská lidová poezie, středověký mirákl…) a stvořil z nich čtyřdílné podobenství o boji duše s tělem, prostor pro velkou divadelní podívanou a především hudbu naléhavě oslovující emoce, sluch i intelekt posluchače, fascinuje od své premiéry v roce 1935.
České publikum má s drobnými přestávkami už deset let příležitost vídat inscenaci Jiřího Heřmana, kterou na konci října 2009 uvedlo pražské Národní divadlo, tenkrát v hudebním nastudování Jiřího Bělohlávka. Od března 2015 se na ni jezdí do Brna, v úterý 2. července ji shlédlo festivalové publikum na Smetanově Litomyšli. Od první premiéry bylo popsáno spousta recenzních stran, nahlédnuto několik úhlů pohledu na rituálnost Heřmanovy režie a povolaní analyzovali, v čem tkví síla této opery. Dovolím si tedy jen pár dojmů z litomyšlského večera.
Málokdy se živé provedení oper blíží referenčním nahrávkám. V roce 1985 nahrál Hry o Marii výborně právě Jiří Bělohlávek s nejlepšími sólisty své doby (reed. 1993, SU), nic kvalitnějšího dosud nevzniklo. Po litomyšlském uvedení a opětovném poslechu Bělohlávkovy nahrávky jsem s překvapením zjistila, že orchestr, sbor a sólisté brněnské Janáčkovy opery pro mě ve svém celku tvoří v mnoha ohledech lepší hudbu. Technicky srovnatelné výkony, brněnští dramaticky plnokrevnější, barevně zajímavější, v agresivních rytmech odvážnější, v lyrických pasážích s větším klidem na nádech na jevišti i v publiku.
Větší logiku by samozřejmě mělo srovnávaní této inscenace v průběhu času – i to vychází pro současné protagonisty dobře. Hry o Marii nepatří k vyloženě komplikovaným partiturám, velká část rytmických i melodických struktur se vám dostane pod kůži po prvním poslechu, o to těžší je zahrát a zazpívat svůj part tak, aby nevyzněl prvoplánově, aby měl správnou míru jevištního patosu a zároveň opravdovosti. V Litomyšli jsem měla pocit, že právě touhle cestou Hry o Marii dozrávají, a to silou, která mě dojímá.
Nemůžu nezmínit několik momentů, které ovzduší litomyšlského zámeckého nádvoří obzvlášť provětraly.
„ Proč naříkáš maličká? Vypláčeš si očička! Máš snad ze mne strach? “ aneb otevírá se prostor pro Svatopluka Sema v roli svůdce Ďábla. Za jeho trvale prvotřídní výkony v českých operách patří pana Sema pozlatit, i tady si velkou část pozornosti právem ukradl pro sebe, ačkoli hlavní postavou je dívenka Mariken (velmi dobrý výkon Andrey Široké ). Začíná velký boj o duši Mariken, neúprosně pochodové rytmy v orchestru (výborný
Jakub Klecker, dir.), skvěle se navzájem vnímající sbor dotírá ze všech stran, nad tím víří záporácké charisma pana SS. Požitek!
