1.1.2014 Týdeník Rozhlas str. 16 Téma Petr Veber
Letopočet končící čtyřkou je už tradičně Rokem české hudby, a tedy příležitostí připomenout si naše společné kulturní dědictví a některé osobnosti, ale hlavně důvodem nechat zase o trochu víc znít hudbu tuzemské provenience. Stanice Vltava vstupuje do roku 2014 v přímém přenosu velkým filharmonickým koncertem připsaným této myšlence a uspořádaným hned na Nový rok v Brně.
Další obdobný koncert se současně koná v Praze v režii České filharmonie. První dny roku tak symbolicky nastolují otázku, kde má vlastně česká hudba své přirozené centrum. V metropoli, kam jezdíval Mozart, kde si Češi postavili Národní divadlo a kde dirigoval Antonín Dvořák první koncert České filharmonie? Nebo na jihu Moravy, kde žil a tvořil samorost Leoš Janáček, jehož operní hudba nyní asi z klasických českých děl hýbe publikem ve světě nejvíc? Anebo bychom snad sami pro sebe situovali takové ideové, či dokonce čestné centrum do Litomyšle, kde se narodil Bedřich Smetana?
CHLAPEC Z VĚŽE
Stojím na ochozu kostela svatého Jakuba a do Litomyšle je to pouhých dvacet kilometrů, pro mě ale centrum české hudby v té chvíli není tam, za obzorem, ale právě zde, uprostřed Vysočiny, 555 metrů nad mořem, v někdejším královském městě. Z kostelní věže je vidět do široké krajiny kolem dokola, ale i mnohem blíž na střechy domů obkroužené historickým opevněním a na náměstí a ulice s malými lidskými postavičkami. Tak přesně takhle z výšky pozoroval okolní svět chlapec, který se tady, v miniaturním bytě ševce a pověžného narodil a který tu s rodiči strávil prvních dvanáct let života. Když jsem tu byl kdysi dávno poprvé, zvonilo zrovna poledne – a první z pozdější řady opakovaných stoupání do pověstných sto devadesáti dvou schodů mi spolu s fyzickým atakem hlubokého zvuku zvonů utkvělo v paměti na celý život.
Bohuslav Martinů, který byl tím chlapcem z věže, se mi díky své pozoruhodné hudbě stal tím nejbližším mezi českými skladateli a jeho rodná Polička mým soukromým středobodem české hudby. Zázemím pro poznávání, místem, kde vědí o tradicích, symbolem kořenů, které každý někde máme, a také cílem výletů nebo důvěrně milou zastávkou při odbočení z cesty někam jinam. Polička je i vzpomínkou na rozechvění nad dokumenty v badatelně muzea, na koncerty v divadle, na otevření nové expozice, na živý vstup do vysílání z ochozu věže a na vzácnou možnost vejít až dovnitř, do jindy uzavřené světničky, vzpomínkou na půlnoční interview s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, který tu zkoušel s konzervatoristy Mou vlast pro Pražské jaro. A uplynuly už víc než dva roky od onoho letního dne, kdy dosavadní návštěvy města vyvrcholily nezapomenutelnou rozhlasovou akcí – živým vysíláním koncertu z věže. Tam, kde míval své „doma“ budoucí skladatel, se s moderátorem na několika metrech čtverečních tísnili muzikanti, kteří do takového neobvyklého a asi i těžko opakovatelného projektu kupodivu byli ochotni jít, tam rozeznívali noty od Martinů a odtud dolů k přenosovému vozu z okna a přes zábradlí visely desítky metrů kabelů. Možná by přece jen stálo za to zkusit takový neběžný koncert někdy ještě zopakovat.
NAVZDORY POČASÍ
Do Litomyšle se rozhlasový přenosový vůz vrací častěji než do Poličky. Kouzlo tamní hudby je jiné. Když už zase sedíte v hledišti na nádvoří zámku, slyšíte potřetí dunět akordy ze Smetanovy Písně české používané místo zvonění před koncem přestávky a čekáte na pokračování programu, buď je nad vámi večerní letní obloha a vám je teplo, nebo jste pod zataženou ochrannou střechou a nejspíš trpíte zimou. Na festivalu Smetanova Litomyšl můžete totiž ve stejnou roční dobu, koncem června, sedět jednou v krátkém rukávu, a napřesrok zabaleni ve všem, co máte. Bedřich Smetana se narodil hned naproti, v přízemním bytě v dnes už bývalých pivovarských budovách. Když se tam o přestávce koncertu jdete podívat, je to zážitek z měšťanského interiéru. Skladatelovu přítomnost tu ale tolik necítíte…
Přímý přenos z Litomyšle, to je moderátorské místo vlevo na arkádách, kam se chodí po schodech s nízkými a dlouhými stupni a odkud je vidět přímo do orchestru, to je skříňový vůz se vším technickým zázemím zaparkovaný na štěrkem vysypané parkové cestě; to jsou debaty o tom, jestli bouřka, co se chystala po poledni v Praze, stihne přijít a narušit zdejší operní představení a bušením deště do střechy nad nádvořím znehodnotit rozhlasový snímek, ale je to i milé setkání s těmi několika skvělými místními lidmi, kteří už po dvě desetiletí nově organizují mnohem starší festival, na němž je lokální patriotismus tak dobře znát. Festival, jenž sice ještě hned tak nebude mít mezinárodní prestiž festivalu salcburského, ale který se k Mozartovu rodišti připodobňuje docela logicky…
A Litomyšl sama, to je vědomí o kulturou odedávna prosyceném městě, kde mají na náměstí stovky metrů podloubí a v něm pamětní desku se vzpomínkou na to, jak zde Dagmar Pecková kojila syna, a kde na samém západním konci stojí socha skladatele, který tu strávil jen prvních sedm let života – i když, pravda, ne bezvýznamných, vždyť se tu už učil na housle a na klavír a měl tu první veřejné vystoupení. Možná by stálo za to udělat ze Smetanova rodiště někdy přenos koncertu i mimo festival.
DVE METROPOLE
Praha už dlouho touží po moderní koncertní síni, aniž by tím chtěla zcela zavrhnout Dvořákovu a Smetanovu síň. Nejde teď ani tak o to, jak by se síň jmenovala, když už jsou obě jména skladatelů, kteří byli s Prahou přirozeně spjati, obsazena. Jde o to, kde by vlastně mohla stát. Debaty se vedou hodně dlouho. Víc se zatím nestalo. Poslední zmiňovanou lokalitou byl ostrov Štvanice. Už se uvažovalo i o jeho dostupnosti. Jen o financích se dosud nemluvilo. A to není dobré znamení. Zdalipak se dožijeme přímého přenosu z takového sálu? Co třeba v Roce české hudby 2024? Praha je centrem státu, kulturní metropolí, turistickým cílem číslo jedna. Rudolfinum s Českou filharmonií, s legendárními nahrávkami, které tu byly pořízeny, s hvězdami, jež tu koncertovaly, a se všemi těmi nádhernými programy, které tu už zazněly, je jasným favoritem na základnu a symbol české hudby. Přirozeně takovým místem je. Ale nemusí být jediné. Pragocentrismus snad ani v Praze nikdo doopravdy nechce.
Brno je Janáčkovo. V poslední době čím dál lépe svými festivaly pro celou republiku i pro zahraničí. Snad jednou i Češi a Moravané svému originálnímu skladateli přijdou plně na chuť. Ještě stále je u nás mnoho těch, kdo tvrdí, že je to moc těžká hudba, a do Brna by na koncert nebo do opery kvůli Janáčkovi nejeli. Chtěl bych se dožít přímého přenosu koncertu k otevření nového velkého koncertního sálu – stanice Vltava by určitě byla v Brně při tom. Město takový prostor potřebuje jako sůl. Má to háček. Síň, která by mohla a měla být vedle Besedního domu, dosud nestojí – a jen velký optimista může doufat, že brzy stát bude. Snad v roce 2 0 2 4 .?
KAM JEN POHLEDNEME
Jako by to bylo včera – sleduji odhalení pomníku Antonína Dvořáka. Je počátek devadesátých let a do Nelahozevsi nedaleko Kralup nad Vltavou se ten den sjely spousty lidí. U sochy má projev prezident republiky, ale jen těžko chytám jeho slova. Ještě stále je magnetem.
V davu to šumí. Vidíte ho? Havel je tady! – Už jsme to pozapomněli, ale Dvořák býval za minulého režimu vědomě trochu zastiňován Smetanou, ten byl přece „zakladatelem novodobé české národní hudby“. Dvořákova socha pro Nelahozeves, stejně jako jeho tak dlouho nerealizovaný pomník pražský, měla proto větší váhu než jen hmotnost materiálu – i když si toho mnozí nevšimli, jak byli zaujati živým prezidentem, socha byla symbolem návratu plurality.
Ze by tedy centrum české hudby mohlo být tam, u Dvořáka? Přímé přenosy komorních programů se už z jeho rodného domu dělaly, však jeden kolega vzpomíná, jak tu kdysi nejmenovaný slavný houslista začal hrát dřív, než se rozhlas stačil připojit, a kolegové v EBU tehdy přišli o začátek skladby. Možná bychom mohli v Roce české hudby zase nějaký koncert v Nelahozevsi pro přímý přenos iniciovat… Chtěli jsme to na Vltavě už zkusit i z muzea v zámečku ve Vysoké u Příbrami, z obce, kam Dvořák tak rád jezdil z Prahy „na chalupu“, řekli bychom dnes, ale nebylo to technicky možné. Mimochodem, tam, ve vile Rusalka, která nadále patří rodině, je opravdu cítit něco silného. Tady býval, tady komponoval – a moc se tu za více než sto let nezměnilo. Tady by česká hudba mohla mít své přirozené pocitové centrum.
Vždyť se tu cítil doma jeden z nejhranějších světových skladatelů, který si byl hodně dobře vědom, odkud je a kam patří.
Rok české hudby nás určitě zavede i na další místa. Na Hukvaldy, do Křečovic. Na zámek Jezeří a do Teplic za Beethovenem, do Litně za Jarmilou Novotnou. Na mnohé festivaly. Do Ostravy, která kulturně opravdu „jede“. Nebo třeba do Býchor u Kolína, kde se narodil Rafael Kubelík. Bude to v červnu už sto let. Ale co když je to pocitové centrum hudby v českých zemích tak trochu třeba i ve vesničce Kaliště nedaleko Humpolce? Narodil se tu jeden z největších světových skladatelů – Gustav Mahler. Když jsme si v roce 2010 připomínali jeho stopadesáté výročí, vysílala odtud Vltava živé vstupy i dva koncerty. Auta návštěvníků tehdejší slavnosti parkovala nejen v celé obci, ale i po okolních polích, bylo to impozantní přihlášení se k osobnosti, kterou tahle krajina formovala celých patnáct let. V Rakousku to možná někteří neslyší moc rádi, ale Mahler měl a má své kořeny na Vysočině, v Jihlavě. V dobách, kdy u nás koexistovala kultura jazykově česká s jazykově německou, se to město jmenovalo Iglau.
V Ostravě nedávno uspořádali debatu na téma Co je to česká hudba. Když jsem se ptal, k čemu v závěru došli a co tedy zazní v pořadu, který z tohoto setkání má vzniknout, reakce nebyla jednoznačná. Prý spíše další a nové otázky než odpovědi. Ale třeba i to je dobré. Kdyby Rok české hudby byl už jen bezproblémovou oslavou spojenou s uspokojením, jak je vše jasné a utříděné, kdyby byl jen prázdnou propagací kultury bezmyšlenkovitě převzatou z let socialismu, asi by nebylo něco v pořádku.
Foto popis| Pozoruhodnou hudbu skládal muž, který jako chlapec žil v Poličce v kostelní věži – Bohuslav Martinů
Foto popis| Co by asi říkal Bedřich Smetana nádherně upraveným litomyšlským zahradám i právě rekonstruovanému zámeckému areálu?
Foto popis| V Rakousku to možná neslyší rádi, ale Gustav Mahler má kořeny v Kalištích na Vysočině
Foto popis| Nelahozeves nedaleko Kralup nad Vltavou patří Antonínu Dvořákovi. Pohled na industriální krajinu na druhém břehu řeky by skladatele možná překvapil.
O autorovi| Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo Vltava
