16.7.2015 Literární noviny str. 17 Nové knihy Ivan MATĚJKA
Popularizační monografie o 800 stránkách velkého formátu, ale také tenký dvousetstránkový příběh pro mládež. To jsou pozoruhodné ediční plody husovského roku.
Šestisté jubileum mučednické smrti mistra Jana Husa bylo slaveno nepřehlédnutelně, důkladně, ale povětšinou s rozmyslem. Vznikl televizní film o Husově životě (o němž se hojně diskutovalo, což je lepší, než kdyby se mlčelo), studenti střední kamenické školy v Hořicích vytvořili v rámci výuky několik zajímavých plastik, sice ne tak monumentálních jaké svého času Šaloun pro Staroměstské náměstí, přesto však ve svém poselství výmluvných ( jedna z nich dokonce připomíná osud Jana Husa, ale také Jeronýma Pražského, přímo na „místě činu“, v Kostnici), rekonstruován a novou expozicí opatřen byl rodný Husův dům v Husinci, Jaroslav Krček stvořil a před publikem na litomyšlském festivalu a poté i během pražských oslav dirigoval oratorium Credo Jana Husa…
A vyšlo i několik knih, které výročí přečkají. Snad v nich najde poučení i známý český literát, který se nechal slyšet, že Hus odpálil jiskru ve skladišti prachu, po níž „následoval rozklad státního stroje a – někdo řekne lidové masy, jiný ( já) řekne lůza – se naučila vraždit, krást, znásilňovat, loupit a vandalizovat“. Husitství zároveň přirovnal k ruské revoluci roku 1917 a k působení Islámského státu… Číst však má smysl jen to, co nám skýtá podnět k samostatnému myšlení, opusťme tedy kalné vody české publicistiky, která si potrpí na silácká gesta, a listujme knihami, které nám takový podnět poskytnou.
Ještě na konci loňského roku vyšla výpravná publikace Husitské století (Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 978-80-7422-277-1). Kolektiv autorů tu na téměř osmi stech stránkách obhlíží dění vymezené léty 1402, kdy Jan Hus nastoupil na místo kazatele v pražské Betlémské kapli, a 1485, kdy období sporů a potyček mezi husitským a katolickým táborem uzavřel kutnohorský náboženský mír. Pozornost je věnována politickým, sociálním i kulturním dějinám dané epochy, ale také pozdějším pohledům na husitství, které se pohybovaly od ideologicky podbarveného zbožštění až po zatracování. Jedenadvacetihlavý autorský kolektiv se ovšem snaží vyhnout jednostrannostem a nahlíží husitství ve světle moderního historického bádání, které překračuje úzký rámec národních dějin. „Mnohé výrazné jevy husitské doby, ať už je budeme hodnotit pozitivně, či negativně, lze pochopit jedině na pozadí celkového vývoje středověké společnosti latinského kulturního okruhu,“ píší v úvodu knihy, její editoři Pavlína Cermanová, Robert Novotný a Pavel Soukup. „Přihlédnutí k evropskému kontextu může ukázat, že některé zdánlivě typicky husitské fenomény jsou projevem obecněji rozšířených tendencí. Zároveň však ve srovnání s vývojem v jiných zemích mohou vyniknout unikátní rysy »české cesty«, která ve svém celku skutečně neměla v Evropě 15. století obdoby.“ Celou knihou prolínají medailony významný osobností „husitského století“. Samotný Jan Hus má ovšem vyhrazenu celou kapitolu – a není to jen kvůli významu, který mu dodala mučednická smrt. Hus sice nebyl jediný, kdo se zasloužil o vznik a vývoj fenoménu, kterému dnes říkáme husitství, ale položil základy, na němž se husitství zformovalo.
Kapitolu o Husovi napsal pro Husitské století Pavel Soukup, který navíc samostatně vydal ještě knihu Jan Hus – Život a smrt kazatele (Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 978-80-7422-374-7). Vlastně jde o autorský překlad knihy, která byla původně napsána pro biografickou řadu kapesních knížek stuttgartského nakladatelství Kohlhammer. České vydání ovšem obsahuje i pasáže, které z německého vydání z důvodu rozsahu vypadly, a jedna kapitola – shrnující dějiny psaní o Husovi – byla navíc dopsána na přání tuzemského vydavatele. Hus je u Soukupa vynikající teolog, který dokázal spojit učenou herezi s lidovým hnutím. Díky tomu se husitství odlišilo od ostatních reformních a nonkonformních proudů své doby. Hus ve svém učení podal alternativní definici církve a její autority, ve spojení s Husovou neústupností, byl tedy konflikt mezi ním a církevní mocí nevyhnutelný. „S reformačním vyústěním celého hnutí by Hus pravděpodobně nebyl spokojen,“ míní však Pavel Soukup. „Tak jako většina reformátorů usiloval o reformu celé církve, a ne primárně o její rozštěpení.“ Nakladatelství Argo předběhlo většinu titulů k husovskému výročí o mnoho měsíců, když už před dvěma lety vydalo životopis Jan Hus – život a dílo (ISBN 978-80257-0990-0), jenž svým typicky svižným stylem napsal významný evropský specialista na středověk František Šmahel. Jak na okraj knihy poznamenává její redaktor a autorův žák, historik Milan Nodl, „Šmahelův Hus je mužem pochybností, mužem hledáním pravých cest. Mužem vzorů a ideálů, zosobněných biblickým životem a ostře uvažujícím Wyclifem. Zároveň je však reformátorem, který nahlíží vše, co čte, kritickým duchem univerzitního mistra. Na rozdíl od mnoha soudobých kritiků církve jeho doby však umí riskovat a ve jménu pravdy jít hlavou proti zdi, s tušením, že není návratu. Soudcem mu však není pouze Bůh, nýbrž i jeho vlastní svědomí, stejně jako pocit zodpovědnosti vůči těm, k nimž mluví a kdo mu naslouchají. Šmahelův Hus tedy není intelektuál, jenž by svévolně manipuloval davem. Je to člověk víry, stejně jako člověk činu, jenž velmi dobře ví, že je někdy třeba zapřít sám sebe, až na hranu sebeobětování.“ K samotnému jubileu pak historická redakce Arga sáhla po dnes už téměř zapomenuté knize Františka Šmahela Hranice pravdy (ISBN 978-80-257-1403-4). Ta původně vyšla roku 1969 poněkud netradičně v oblíbené edici literatury faktu Magnet. Od zbytku Šmahelova díla se odlišuje svým až beletristickým rázem. Je to svého druhu reportáž z kostnického koncilu, která se nebojí vstoupit do prostoru mezi historii a fikci. Vše naznačují už první řádky: „Hustá chumelenice vystřídala slunnou pohodu říjnového dopoledne. Sněžilo, že bylo sotva vidět na krok…“ Šmahel by byl ovšem špatný historik, kdyby svoji fikci neopřel o dobová svědectví. Hranice pravdy ale není jen pouhou reedicí. Po vizuálním intermezzu, které přináší ilustrace z kroniky sepsané kostnickým měšťanem Ulrichem Richentalem, zachycující děje koncilu let 1413 až 1416 ( jednu z nich otiskujeme na straně 18), následuje pětapadesát listů, které Jan Hus psal z Kostnice. Převzaty byly ze „vzorné, stále vyhledávané a čtivé edice Bohumila Ryby“ z roku 1949. František Šmahel se tak rozhodl připomenout i klasického filologa, jehož zásluha na poznání Husova díla je nehynoucí.
Nadmíru záslužný čin vykonala v souvislosti s Husovým jubileem také spisovatelka a popularizátorka historie Klára Smolíková, když napsala knihu H. U. S. – Hus úplně světovej (Kalich, ISBN 978-80-7017-218-6). Obrací se v ní totiž k mladému čtenáři, který těžko sáhne po některé z výše jmenovaných knih. Husův život a jeho ideje, ale také to, co se kolem Husova odkazu dělo v následujících staletích, tu jsou zprostředkovány skrze příběh o současné dospívající mládeži, jejíž způsob uvažování a přístup ke světu umí Smolíková skvěle podat. Příjemný dojem umocňují komiksové ilustrace Lukáše Fibricha (ty jsou mimochodem po celé prázdniny k vidění na soboteckém zámku Humprecht).
Foto popis|
