1.11.2013    Hudební rozhledy    str. 8   Host redakce Hana Jarolímková  

PŘEDSEDA PŘEDSTAVENSTVA A GENERÁLNÍ ŘEDITEL ČESKÉ SPOŘITELNY

Na housle cvičím každý den…

Strmá kariéra Pavla Kysilky by se dala stručně vyjádřit v několika bodech: Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze – Fakulty ekonomiky, v letech 1986-1990 pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV a v roce 1990, kdy byl rovněž jmenován proděkanem pro vědu na národohospodářské fakultě VŠE, se stal na dva roky hlavním poradcem ministra pro ekonomickou politiku.

V 90. letech pak prošel několika posty až k funkci výkonného guvernéra v ČNB, kde řídil i rozdělení československé měny v roce 1993, v letech 1994-1997 působil jako expert Mezinárodního měnového fondu a prezident České společnosti ekonomické a před příchodem do České spořitelny byl v Erste Bank Sparkassen v Praze jmenován výkonným ředitelem. V České spořitelně vykonával od roku 2000 funkci hlavního ekonoma a člena širšího vedení banky – Senior Management Teamu a v roce 2004 byl zvolen dozorčí radou České spořitelny nejprve členem a o sedm let později předsedou představenstva a zároveň generálním ředitelem této instituce. Zdálo by se tedy, že na nic jiného kromě své náročné práce, v níž „velí“ více než deseti tisícům zaměstnanců, nemůže mít už čas, ale tak tomu vůbec není. Pavel Kysilka totiž nejen aktivně sportuje, ale rovněž pravidelně cvičí na housle…

Svět bankovnictví

Bankovní loupež je pouze pro diletanty. Skuteční profíci si banku založí!

Bertolt Brecht

* Když jsem přicházela do sídla České spořitelny na stanici metra Budějovická, kde má její generální ředitel v nejvyšším – dvacátém – patře svoji kancelář (mimochodem největší ze všech kanceláří našich nejvýše postavených bankéřů a s nádherným výhledem na celou Prahu), v prostorném foyeru s recepcí mé hned vedle svěží fontánky a příjemných sedaček zaujaly dvě velké obrazovky: jedna informovala o tom, ze se ing. Pavel Kysilka stal opětovně Bankéřem roku 2012, a druhá se pyšnila tím, že instituce, v níž je umístěna, získala titul Banka desetiletí! Moje první dvě otázky tedy nemohly být položeny jinak, než na toto téma: Již podruhé jste se stal Bankéřem roku (poprvé to bylo v roce 2011), co všechno jste pro to musel udělat?

 

No v podstatě nic, o tom hlasovali ostatní bankéři.

 

* Čeští bankéři?

 

Ano. Je to tradiční každoroční soutěž, v níž bankéři tajně hlasují o bankéři roku a odborníci o bance, pojišťovně a produktu roku. Její součástí je i kategorie, ve které se vybírá nejdůvěryhodnější banka roku v reprezentativním průzkumu, v němž hlasují klienti a veřejnost – a právě jejich hlasů si vážím nejvíce. R vaší otázce ohledně mého opakovaného zvolení vám toho tedy moc nepovím, měla byste se spíše ptát ostatních, vlastně mých konkurentů…

 

* Ale ti patrně vycházejí z nějakých výsledků hospodaření a podobně…

 

To určitě, já se však při hlasování, kterého se samozřejmě rovněž účastním, nedívám pouze na výsledky dosažené našimi konkurenty, ale rovněž se zaměřuji – a pokouším se o pohled nezávislého člověka – na to, jestli udělali něco podnětného ve službách pro klienty či zda se snaží o něco zajímavého v oblasti podpory různých společenských témat…

 

* A titulu Banka desetiletí se dosáhne jak?

 

Banka desetiletí vlastně vyplyne automaticky ze součtu získaných titulů Banka roku v dané dekádě. Česká spořitelna tak dosáhla zmíněného titulu za první dekádu 21. století.

 

* V rozhovorech z posledních měsíců, které jsou ke stažení na Internetu, se vesměs věnujete aktuální situaci v České spořitelně (či mateřské Erste Bank), to znamená rekordnímu zisku v loňském roce, který dosáhl 16,6 miliardy korun, a na první pohled díky tomu paradoxně vypadající snaze v letošním roce snížit náklady (abyste udrželi ziskovost!, protože tržby bankám stagnují nebo klesají) o dvě miliardy korun (z čehož půl miliardy se ušetří propuštěním zhruba 600 zaměstnanců a snížením objemu bonusů), problematice S karet apod. Pojďme se však podívat na bankovnictví z trochu jiného – všeobecnějšího pohledu. Bertolt Brecht kdysi prohlásil, že „ bankovní loupež je pouze pro diletanty a že skuteční profíci si banku založí!“. F poslední době tato, dejme tomu, poněkud nepřátelská atmosféra vůči těmto úvěrovým institucím, které jsou obviňovány z toho, že jsou hlavními viníky současné celospolečenské a celosvětové ekonomické krize, ještě zesílila, jak byste obhájil jejich místo na slunci?

 

To není třeba obhajovat, protože kdyby nebyly, tak by si je lidé znovu založili, abych parafrázoval proslulý Palackého výrok. Bez banky se dnes neobejde žádná ani sebevětší firma, ani sebedrobnější střadatelé. Právě pro ně vznikly na počátku 19. století spořitelny, které chtěly těm vrstvám, o které dříve bankéři ani nezavadili, pomoci postavit se na vlastní nohy. Spořitelny uvedlyvživot dnes samozřejmý princip „pracuj, sklízej a zmnožuj plody své práce“, pod výstižným symbolem včely a začaly podporovat bez ziskového cíle miliony lidí, kteří se tehdy, na začátku 19. století, přesunovaly z venkova do měst za pracovními příležitostmi. A že si bankéři v souvislosti s krizí svoje jméno dost poškodili, to je smutná pravda a mnozí z nich si kritiku zaslouží. Ale tak, jako najdete namyšlené prázdné hlavy ve všech oborech, tak je najdete i v bankovnictví. Tam ovšem šlápnutí vedle stojí obrovské ztráty a často je musí nést stát – to je ten zásadní rozdíl. Jinak je to jako v ostatních oborech, kde se setkáte jak se slušnými lidmi, tak s aroganty a hazardéry.

 

* Vy máte na starosti, jak jsem se dočetla, přes pět milionů klientů, to je patrně nejvyšší počet klientů ze všech bank?

 

Máte pravdu, jsme největší bankou u nás.

 

* V současnosti ale máte mezi svými klienty všechny vrstvy obyvatelstva, nejen ty drobné střadatele, kvůli nimž Česká spořitelna vznikla, ze?

 

Přesně tak, dnes je spořitelna rozkročená od tzv. masové klientely – typické české domácnosti, která je tradičně její doménou již od roku 1825, kdy spořitelna vznikla – až po tu nejnáročnější, nejmovitější klientelu, o kterou pečujeme pod značkou Erste Premier.

 

* A kdybyste měl po zkušenostech, které máte, zhodnotit oba tyto typy klientů a měl se rozhodnout pouze pro jeden, koho byste upřednostnil? Dá se říci, která ta klientela je pro vás přínosnější? Ta větší, tvořená těmi drobnými střadateli, nebo ta co do počtu menší „milionárska“?

 

To se nedá vůbec srovnávat. Devadesát devět procent našich služeb je určeno masové a firemní klientele, ale my hrozně rádi děláme i tu špičkovou službu, kde chceme ukázat, že i ta nám jde velmi dobře. Využíváme totiž provázanost mezi onou špičkovou klientelou a naším firemním byznysem, protože často jde o jedny a tytéž lidi – mají nějakou firmu, ale zároveň využívají našich osobních služeb. A právě jim nabízíme Erste Premier.

 

* V zásadě by měly banky sloužit k tomu, aby opatrovaly a spravovaly peníze svých klientů a poskytovaly úvěry na investice – což má velký význam zejména pro hospodářství. Za poskytnutí úvěrů ale inkasují úroky- ovšem nebylo tomu tak vždy. Od 12. století (1139) byly totiž papežem Inocencem III. zcela zakázány, a zákaz na počátku 14. století (1311) potvrdil i Vídeňský koncil-výjimkou byly pouze obzvláště riskantní obchody. Nakonec ale katolická církev v roce 1830 zákaz úroků oficiálně zrušila. (Nemluvím o islámském světě, tam zákaz platí dodnes.) A mě by zajímalo, jestli si v současné době, kdy si banky stěžují, že jim v důsledku nižších úrokových sazeb úrokové příjmy klesají, umíte představit další prosperitu bank bez úroků.

 

To je zajímavá otázka, protože dneska se u nás skoro nemluví o bankovních úrocích – zřejmě proto, že jsou historicky rekordně nízké – nýbrž výhradně o poplatcích, na které se rádo útočí. Když se podíváme na islámský svět, v němž mají banky, jak jste zmínila, úroky zakázány, tak je to globálně docela zajímavá kombinace… Každou banku však – stejně jako každou firmu -stojí jakýkoliv úkon, jakákoliv činnost náklady, které musíte financovat z příjmů. Já si nestěžuji, že jsou nízké úrokové sazby a že i poplatky postupně klesají, protože je to impulz k tomu vymýšlet, jak dělat věci pro klienty levněji a kvalitněji. A navíc -jsou tomu všechny banky vystaveny stejně, čili pro nás je to paradoxně potenciální výhoda. Můžeme totiž klientům ukázat, v čem jsme dobří. Ano, dovedu si představit bankovnictví bez úroků, pak by stálo čistě na poplatcích jako to islámské, nebo lze pokračovat v dnešní kombinaci úroků a poplatků, nebo opustit poplatky jako některé banky v Česku. Já osobně jsem toho názoru, že jednotlivé modely budou vedle sebe žít i nadále. Pro peněženku klienta nebude představovat rozdíl, zda zaplatí za nějakou službu 100 korun jako úrok, nebo 100 korun jako poplatek, nebo 100 korun jako součet poplatku a úroku. Jedna cena je pro klienty určitě jednodušší, kombinace úroku a poplatku je ale férovější, protože transparentně odděluje aktuální cenu peněz na trhu a riziko nesplácení – úrok, od nákladů banky spojené s danou službou – poplatek.

 

* Myslím, že banka má přece jenom trochu výhodu, protože klient, když je v té určité etapě v nevýhodě, nemůže celkem nic moc dělat, může jenom „remcat“. Vy se ale sejdete a řeknete si, tohle je pro nás nevýhodné, musíme to změnit a změníte to.

 

Banky se nikdy nesmí sejít…

 

* Já měla na mysli vás jako vedení České spořitelny, které se dohodne na změně vnitřních pravidel…

 

Na vnitřních pravidlech ano, to se samozřejmě domlouváme, ale nikdy nesmíte o jakýchkoliv cenových námětech mluvit s jinými bankami, to by byl jeden z největších prohřešků, kterých byste se dopustila proti férovým principům konkurence. Právě díky ní neustále přemýšlíme o tom, jak klientovi zvyšovat užitek služby, kterou mu za jeho peníze poskytujeme. Navíc se snažíme dělat individuální cenové nabídky třeba pro ty, kteří patří dlouho k loajálním klientům naší banky, nebo u nás mají hodně služeb či jsou ve splácení půjček vždy spolehliví.

 

* Nechci se pouštět do žádných složitých analýz, nejsme ekonomický časopis, ale přesto si neodpustím ještě dvě otázky: jaké vidíte nebezpečí pro celosvětovou ekonomiku v tom, že od roku 1914 platíme nekrytými bankovkami (nebo spíše v současnosti již většinou bankovkami virtuálními), protože tzv. zlatý standard (minimální krytí ve výši jedné třetiny celku) byl zrušen?

 

Samotná neplnohodnotnost měny znamená, že peníze ve skutečnosti nemají tu reálnou hodnotu, která je na nich vyznačena. Ale může se stát, že u některých mincí může cena jejich kovu převýšit jejich jmenovitou hodnotu. Vzpomeňme na dřívější doby, kdy lidé takové mince roztavovali a odevzdávali do sběru, takže z 50 korun v mincích měli třeba 60 za kov. Ale u normálních mincí a bankovek, které jsou pouhým papírem nebo plíškem, je fascinující právě to, že jejich funkce platidla stojí a padá na jediné věci. A tou je důvěra. Když lidé nevěří tomu, že za rok dostanou za kus nějakého papírku v zásadě stejné množství zboží nebo služeb jako nyní, nastává neuvěřitelný celospolečenský chaos – jako v době hyperinflace v Německu ve 20. letech – a pamatujeme, k čemu to v roce 1933 vedlo. Dnes navíc, jak jste již zmínila, dokonce i ty neplnohodnotné papírové bankovky tvoří jen menší část veškerých peněz, tou větší jsou peníze nehmatatelné, virtuální – dříve zapsané rukou, dnes na počítači. Je to vlastně jenom jakési číslo, o kterém víme a které je někde zaznamenáno. Ale riziko toho, že papírové i počítačové peníze dnes nejsou kryty zlatem, spočívá v tom, že centrální bance, která jediná ony virtuální nebo hmatatelné peníze vydává, se může – obrazně řečeno -příliš rozjet tiskařský stroj. To se právě stalo německé centrální bance ve 20. letech a mnoha dalším v historii i současnosti. Výsledkem byla hyperinflace. Jenom pro zajímavost, zaměstnanci v Německu v době hyperinflace dostávali několikrát za den na 10 nebo 15 minut volno, aby si mohli vybrat mzdu a okamžitě za ni běžet nakoupit základní potraviny – protože za dvě hodiny by už za stejnou částku koupili pouhý zlomek, jak rychle letěly ceny každou minutu nahoru. Opačné chyby se dopustila americká centrální banka za velké krize po devětadvacátém roce. Ta místo toho, aby pro ekonomiku uvolnila více peněz, udělala pravý opak: začala je stahovat z oběhu, srazila tím ceny, čímž krizi ještě daleko více prohloubila, a udělala tak z ne moc dramatického propadu akcií celosvětovou krizi. A ta otevřela dveře diktátorským režimům s naprosto fatálními důsledky…

 

* Čili riziko se soustřeďuje do činnosti centrální banky…

 

Ano, do jejího rozhodování. Dříve se řídilo množství peněz v oběhu množstvím zlata, kterým bylo kryto, dnes čistě rozhodnutím centrálních bankéřů.

 

* A jakou za to nesou zodpovědnost?

 

To je skvělá otázka: žádnou, nebo maximální, jak si vyberete. Já jsem léta touhle odpovědností žil, měl jsem dokonce po nějaký čas Českou národní banku na starosti. Důležité jsou dva faktory: zaprvé ten, že vedení banky je nezávislé na vládě, aby ta ji nemohla nutit k roztáčení inflace třeba financováním vládního dluhu. A zadruhé, že do bankovní rady (v Česku je jmenována prezidentem z řad odborníků na 6 let) přicházejí lidé, kteří se budou chovat zodpovědně, třeba proto, že jim bude záležet na jejich osobní prestiži. To znamená, že se budou snažit vyvarovat jakýchkoliv chyb, protože jinak nebudou opakovaně do bankovní rady jmenováni, nebo se v komunitě odborné veřejnosti zcela znemožní – a samozřejmě ztratí i ono renomé odborníka.

 

* Pořád je to ale pouze individuální trest, že…

 

Je to individuální trest, ale zatím se nepodařilo vymyslet nic lepšího. Navíc – v dnešním civilizovaném světě tahle motivace docela funguje, protože všichni bankéři, jak je sleduji, se snaží dělat to nejlepší podle svého vědomí a svědomí – a o to vlastně jde. A pokud se to spojí s odborností, tak určitá garance to bezesporu je. Ona kredibilita, čili důvěryhodnost, se buduje hrozně dlouho a když se to podaří tak jako České národní bance, je to obrovská hodnota pro ekonomiku. Aniž si to třeba uvědomujete, tak v této chvíli věříte, že peníze svoji hodnotu neztratí, protože inflace tu už nebyla 13 let, a proto bezhlavě neutrácíte, spoříte, tzn. věříte vlastně centrální bance, aniž byste tam znala jediného člověka nebo věděla cokoliv o měnové politice. To je to kouzlo celé věci…

 

* Druhá otázka, kterou jsem avizovala, se týká tzv. Nové basilejské dohody z roku 2007, která místo povinnosti držet si osm procent všech úvěrů jako rezervu formou vlastního kapitálu bankám pouze doporučuje, aby si ukládaly nějaká procenta. To znamená, že oproti klientům banky nemusejí poskytovat žádné záruky?

 

Myslíte kapitálovou přiměřenost? Ne, ne, ne, ta se naopak od toho vámi zmíněného roku 2007 navýšila a je to tvrdá povinnost. Jedná se vlastně o jedno z nejtvrdších pravidel, které musí banky dodržovat. Je určena minimální hranice, kterou nesmí „podkročit“. Je to záruka nejen vůči vkladatelům, ale i vůči státu a veřejnosti. ČNB na bankách virtuálně testuje různé modelové situace, při nichž by ekonomika zažila hluboký opakovaný propad o minus 5 % a ověřuje, jak by se s tím jednotlivé banky vypořádaly, jestli mají pro takovéhle scénáře dostatečný kapitál. Výsledky těchto tzv. stres-testů jsou u nás velmi dobré, naše banky by na rozdíl od většiny jiných zemí utáhly ze svých vlastních rezerv a zdrojů bez ztráty „kytičky“ a potřeby nějaké pomoci ze strany třeba státu i docela hlubokou a přetrvávající krizi. Proto se právem říká, že český bankovní sektor je dnes jedním z nejzdravějších na světě… Svět hudby

 

* Česká spořitelna má kromě toho, že spravuje peníze svých klientů, poskytuje různé finanční služby, úvěry atd., i svoji druhou tvář- a sice široký rozsah sponzorských aktivit, promítajících se do celé řady oblastí včetně různých sociálních programů, sportu, v němž si chvályhodně zvolila atletiku, či kultury- a z ní nás pochopitelně zajímá nejvíce hudba. Vy finančně podporuje čtyři významné festivaly, dva zabývající se tzv. vážnou hudbou, Pražské jaro a Smetanovu Litomyšl, a dále festivaly United Islands, největší pražský hudební festival, který letos slaví desáté narozeniny a navštívilo ho více než 60 000 fanoušků, a festival Colours of Ostrava, konaný letos po dvanácté. S těmi posledně jmenovanými festivaly jste spojeni od jejich počátků?

 

Myslím, že od jejich druhého ročníku.

 

* A proč si vůbec Česká spořitelna vybrala z oblasti tzv. vážné hudby právě Pražské jaro a Smetanovu Litomyšl?

 

Tak především proto, že historie obou festivalů, které spolu navíc „kamarádí“ v tom dobrém slova smyslu, velice koresponduje s historií České spořitelny. Ta v roce 1825 vznikla jako banka pro široké vrstvy prostých lidí. V roce 1875 – tedy k 50. výročí svého vzniku – postavila Rudolfinum k provozování hudby a výstav, čemuž slouží i dnes. Když tam jdeme jako „spořitelňáci“ na Pražské jaro, jsme hrdí, že jsme kdysi tak krásné budově, jakou Rudolfinum bezesporu je, pomohli na svět a odevzdali ji národu. A co se týče Smetanovy Litomyšle, rádi položertem říkáme, že jsme Smetanovi vrstevníci, on se narodil 1824 a my 1825. Litomyšl jako město je úžasný fenomén, Smetana se narodil v objektu, který sousedí se zámkem, kde festival probíhá, a shodou okolností byla Litomyšl hned ve druhé vlně rozšiřování spořitelny po českých zemích. První byla Praha a po ní asi šest dalších měst včetně Litomyšle, která tehdy patřila k významným společenským centrům. My „spořitelňáci“ máme k tomuto městu nadstandardní vztah.

 

* Pokud se podíváme na otázku finanční podpory očima historika, tak původ bychom našli již v renesanci, kdy panovníci zhusta následováni šlechtou, církevními hodnostáři a částečně i měšťany se stávají mecenáši – tedy dnešním slovníkem „sponzory“ celé řady uměleckých děl. Bez této podpory bychom se dnes velmi těžko těšili z děl Michelangelových, Leonardo da Vinciho, Raffaelových, abychom jmenovali alespoň některé. V souvislosti s průmyslovou revolucí a upadajícím významem šlechty a duchovenstva postupně přebírají mecenášskou roli ekonomické subjekty – podnikatelé, ředitelé významných bank a jiných institucí. Což je situace, která trvá do dnešních dnů. V našich zemích je, bohužel, jeden podstatný rozdíl, vymykající se obecnému světovému trendu, a můžeme se jen dohadovat, zda se zrodil díky přerušení přirozeného vývoje několika desetiletími vlády pod „ křídly komunismu „, protože největší sponzorské peníze plynou do sportu, jakési „masové zábavy“, jakoby dědictví kolektivního způsobu konzumace „kulturní“ nadstavby, kdežto kultura jako taková se stala onou příslovečnou Popelkou ovšem bez kouzelných oříšků a bohatého prince. Jak vy, pracovník ve vysokém postavení v ekonomické oblasti, vnímáte problematiku sponzoringu u nás?

 

Podpora obojího, sportu i kultury, je výborná věc, obojí představuje aktivní trávení života – ale ta nerovnováha u nás určitě není dobrá. Nevím přesně, kolik proudí peněz do umění, kolik do vzdělání či kolik do sportu, ale je pravda, že sport má daleko větší komerční přitažlivost. Ovšem například to „naše“ Rolo pro život, které podporujeme (jedná se o cca 17 závodů po celém Česku), není primárně komerční záležitostí, chceme, aby rodiny trávily život aktivně pospolu, vzaly tam malé děti, aby tam zdatní závodníci a profíci fungovali jako vzor. Vždy je dobré, pokud na to sponzor má, rozkročit se mezi více oblastmi a nezapomenout, že umění kultivuje, inspiruje a spojuje lidi celého světa. Nakonec jeho podpora je pro společnost výborná i z hlediska ekonomického pohledu, pokud to pojmeme čistě pragmaticky. Například Pražské jaro je dneska významným ekonomickým fenoménem, který k nám láká spoustu zahraničních návštěvníků a Praze posiluje prestiž. Mít takovouhle prestižní korunku vůbec není špatné.

 

* U nás se podporuje kultura včetně církví 0,65 % ze státního rozpočtu, Francie a Německo dává na kulturu 2%- to jsou obrovské peníze navíc, že?

 

To je pravda, ale výborné je, že třeba Pražské jaro i Smetanova Litomyšl se snaží stát co nejvíce na vlastních nohách a nespoléhat se jen na stát. To je správná politika, protože tím postupně vychováváme mecenáše… Samozřejmě, že se nemůžeme srovnávat s některými západoevropskými zeměmi a už vůbec ne s Amerikou, kde když jdete do galerie, je pomalu každá místnost ověšena jménem nějaké rodiny, která ji sponzoruje. To je u nás možná zatím spíše v plenkách, ale např. společnosti jako Bohemian Heritage Fund, které se velmi daří zapojení individuálních mecenášů do sponzorování kultury, ukazují správný směr. Je hrozně důležité, aby se to dařilo více a více. Věřme spíše na privátní iniciativy než na ty státní, které mají svá rizika – vždyť velmi dobře víme, na jaké peníze se nejdříve sahá, když se stát dostane do problémů…

 

* A jak funguje výběr projektů, které se rozhodnete podporovat, v České spořitelně? Máte nějakou komisi nebo radu, jak se vlastně vybírá, koho budete sponzorovat, kolik mu dáte, jací lidé o tom rozhodují?

 

Všechny tyto záležitosti procházejí jednáním představenstva, máme k tomu ještě odbornou komisi a samozřejmě nasloucháme hlasu našich zaměstnanců, veřejnosti, odborníků a významných osobností, když se v některé z těch oblastí -vzdělání, kultury a sportu – rozhodujeme. Vždy se snažíme najít to, co má pro společnost v různých rovinách dlouhodobě největší smysl. Vedle sponzorství se věnujeme tomu, čemu se dnes říká oblast společenské odpovědnosti, z níž nechceme mít žádný bezprostřední prospěch a která dlouhodobě slouží české společnosti a tím i nepřímo nám, protože banka, jakou jsme my, nemůže dlouhodobě prosperovat bez toho, aniž by prosperovala společnost.

 

* Vraťme se ještě konkrétně k festivalům, které sponzorujete. Vzpomínáte si, na kolika koncertech j ste byl vy osobně ?

 

Na festivalu Colours of Ostrava tradičně navštívím všechny dny, ne všechny koncerty – to ani není možné, protože jsou to čtyři dny od rána do večera -, snažím se co nejvíce chodit i na United Islands, a co se týče Pražského jara a Smetanovy Litomyšle, tak tam bych to odhadoval asi na 15 koncertů na Pražském jaru a přes deset v Litomyšli. Tam ale vždy ještě navštívím všechny akce Smetanovy výtvarné Litomyšle…

 

* A které koncerty např. z Pražského jara vás letos nejvíce oslovily?

 

Mnoho, třeba ten v chrámu sv. Víta souboru Musica Florea, který si připravil Sinfonii grande C dur a Missu solemnis Václava Jana Tomáška. Hrozně mě to potěšilo, Tomášek je neuvěřitelná postava českých hudebních dějin i nesmírně zajímavá osobnost vůbec. Narodil se v tkalcovské rodině ve Skutči a dotáhl to na člověka, kterého tady v Praze nikdo z významných lidí z celého světa, kteří sem zavítali, neopomenul navštívit, a to nejen z oblasti muziky, ale i filozofie, literatury… Měl spoustu vynikajících žáků, a před Smetanou to byl vlastně nejvýznamnější představitel české hudby.

 

* A co Mnichovská filharmonie a Janine Jansens? Vás jako houslistu jistě musela zaujmout…

 

To byla paráda, tuhle vynikající holandskou houslistku sleduji již léta, poprvé mě zaujala ve Vivaldiho „Čtverácích“ v jednom pořadu na Vltavě, kde CD s její nahrávkou představovali. Běžel jsem si ho tehdy hned koupit, i když mám „Čtveráky“ doma už v sedmi nebo osmi verzích – první snad ještě od Warchala. Ona má nádherný tón, ještě umocněný těmi úžasnými stradivárkami, na které hrála, takže ten Prokofjevův Houslový koncert g moll, co měla na programu, byl opravdu skvostný. Seděl jsem v páté řadě, což jsem přivítal i proto, že je velice pohledná, opravdu jsem si to užil… I toho Bacha, co přidávala a neuvěřitelně jemně hladila struny…

 

* A kdy vy jste začal hrát na housle?

 

V šesti letech…

 

* Dočetla jsem se, ze ale hrajete i na kytaru a na klavír, vy jste úplný multiinstrumentalista…

 

No to bych neřekl, na klavír, to bych opravdu nenazýval hrou, zabrnkám si, co potřebuji, jinak nic víc. To na kytaru jsem to dotáhl docela daleko, ale hrozně upoceně, takže mi ty Bachovy loutnové sonáty, které zbožňuji, nakonec nepřinesly takovou radost, jakou jsem čekal.

 

* A koncert kytaristy Miloše Karadagliče jste navštívil?

 

Ano, ale nenaplnil očekávání, které jsem z toho, co jsem o něm četl předtím, měl. Respektive, právě s loutnovým Bachem, kterého mám hrozně rád, mě nenadchl. Je hodně temperamentní a u Bacha spíš potřebuji takovou tu uměřenou německou kázeň. Ty ostatní skladby, z nichž některé byly psány přímo pro něho, už mu seděly daleko víc – byly jeho naturelu bližší. Přitom jsem se na Bacha těšil, ale když to znáte s Johnem Williamsem nebo nakonec i s Vladimírem Mikulkou, tak máte laťku nasazenou hodně vysoko…

 

* Na housle Jste tedy hrál od šesti let, chodil jste do „Lidušky“?

 

Chodil, ale s nechutí a strašně jsem se těšil, až mi bude čtrnáct a tato povinnost mi skončí. A když mi pak těch čtrnáct bylo, tak mě to začalo bavit a já si „Lidušku“ prodloužil o celý druhý cyklus… Hraní v dětském orchestru mě ale fascinovalo od malička, když mě pak v těch patnácti vzali do většího – městského symfoňáku, byl jsem z toho úplně mimo. Byla tam výborná parta. Především s dechaři, zvanými „nátiskové“, byla legrace. Ještě dnes mi zvoní v uších, jak to na zkouškách plechy sedící kousek ode mě, rozbalily na plné pecky, ignorujíce občas předepsanou intenzitu zvuku a zběsilé pohledy dirigenta…

 

* Láska k houslím vás zjevně neopustila, protože hrajete dodnes…

 

Hraji, snažím se – byť ne vždycky se to podaří – vzít do ruky housle každý den alespoň na chvilku. Teď mám i elektrické -pětistrunné a cvičit na ně mě hrozně baví, i když jsem se na ně musel přeučit. Protože mám rád i jazz a rock, tak je to opravdu super, mohu si s tím tónem a zvukem různě pohrávat, nebo naopak housle zapojím do sluchátek a nikoho cvičením neotravuji.

 

* A na klasické housle hrajete ještě také? To je rozdíl, ne?

 

Je to velký rozdíl, u elektrických houslí se vám vlastně skoro na stejnou šířku hmatníku musí vejít pět strun, takže to má specifika i pro vaše prsty. I proto na ně hraji klasiku, abych to dostal do prstů. Když si potom vezmu do ruky klasické housle, představuje to pro mě pokaždé úlevu, po tom „martýriu“ se na ně hraje samozřejmě mnohem pohodlněji.

 

* Nechtěl byste si třeba někdy někde zahrát veřejně, když tak pilně cvičíte?

 

Až budu mít víc času. Kdysi jsme na vysoké veřejně hrávali. A doma samozřejmě s otcem, který mě vedl k muzice. Byl vynikající klavírista, a dokonce vystupoval na Pražském jaru. Bylo to těsně po válce, jako doprovázeč zaskakoval na nějakém pěveckém recitálu, ale už nevím s kým… Působil i jako sbormistr sboru Janáček v Boskovicích a s Pěveckým sdružením moravských učitelů projezdil jako vedoucí basové sekce v jejich dlouhé a nejslavnější etapě celý svět. Vzpomínám si na své nejranější mládí, jak stále cvičil janáčkovské sbory, Maryčku Magdonovu, Kantora Halfara, 70 000, Vojnu… Nevěděl jsem, co to je, ale znal jsem to nazpaměť. V pátek se pak zabalily kufry a jelo se na zkoušky nebo vystoupení.

 

* A vy jste také zpíval ve sboru?

 

Moc ne, jenom když jsem se chtěl zašít na vojně, tak jsem udělal přijímačky do AUS – tehdy mě čtyři dny před tím připravovala sestra – ona je výborná zpěvačka. Zkoušky jsem sice udělal, ale protože mě chtěli dát do Tábora a já jsem toužil zůstat v Praze, tak jsem si to pak rozmyslel… To byl můj jediný osobní zážitek se sborovým zpěvem kromě toho, když zpívám ve vinném sklípku na Moravě, kde to bez zpěvu prostě nejde.

 

* Když už jsme u toho vína, říká se, ze na Moravě je lepší bílé, je to tak?

 

Na Moravě jsou již oblasti, kde červené co do plnosti nerozeznáte třeba od rakouského z Kremže nebo severoitalských vín – a hlavně kvalita vinohradů je dnes vynikající a úroveň vinařů skvělá – je to neuvěřitelný pokrok, který jsem za poslední léta zaznamenal…

 

* Vraťme se však k hudbě, máte v ní nějakou oblast, která vás zajímá více než ty ostatní?

 

Časově baroko – veškeré, zejména severoněmecké. Mám z něho rád cokoliv, ale doslova posedlý jsem Bachem… Klasicismus výběrově – pozdního Mozarta, samozřejmě Beethovena – to už je ale úplně jiná kategorie. Bohužel mnozí tehdy asi doplatili na silný racionalismus a schematismus tažený osvícenstvím a v soudu času zapadli. K romantismu jsem musel postupně dospět, mladí lidé ho za nás neměli moc v lásce, vysílání rádia jím bylo dost přesyceno. Hrozně rád mám 20. století počínaje Stravinským přes Brittena, Bartóka až ke Schnittkemu… A Janáček, to je v naší širší rodině doslova kultovní záležitost, podobně i Martinů. Vysloveně dobrodružná je pak celá druhá polovina 20. století…

 

* A co Wagnera?

 

Toho také, to, jak do poslední kapky vyždímal možnosti klasické harmonie, je neuvěřitelné… A abych nezapomněl, samozřejmě mám rád celou houslovou literaturu, třeba onu „velkou pětku“ – Beethovena, Mendelssohna-Bartholdyho, Brahmse, Čajkovského a Dvořáka – nebo Bachovy či Mozartovy koncerty jsem hrával všechny.

 

* To opravdu musíte cvičit denně…

 

Ano, cvičím rád…

 

* A tu úplně soudobou hudbu také posloucháte?

 

Často. Člověk ale musí vzít cédéčko nebo jít na takový koncert s jistým nastavením mysli, musí od toho čekat přesně to, co ta hudba může přinést – ne něco jiného. Sleduji se zájmem reakce lidí, před časem např. v rámci Pražského jara na Ensemblů Intercontemporain, který přijel s Pierrem Boulezem a byl fantastický, ale musíme si přiznat, že tuto hudbu zdaleka ještě nemá strávenou většina poslucháčske obce, a vůbec netuším, jak se to bude dále vyvíjet. Dokonce i to Svěcení jara, kterým letos Pražské jaro končilo, bylo pro část publika nepohodlné. České filharmonii to přitom skvěle sedlo. Jak po koncertě prohodila paní Lrae, „i Klaus nadšeně tleskal, a to se stává vzácně“! Pavel Kysilka je neuvěřitelná osobnost, dokonale naplňující ideál řeckého kalokagathia či římského Mens sána in corpore sáno – tedy ve zdravém těle zdravý duch. Kromě všech svých aktivit, jichž jsme se pouze dotkli, jezdí na kole, na němž dokáže na jeden zátah ujet i 220 km, lyžuje, hrával squash a dodnes ho láká vysokohorská turistika v Himalájí, kam dříve jezdíval, ale dnes na to, bohužel, již nemá čas. Byť ekonom, šíře jeho zájmů, které zasahují i do mnoha uměleckých oborů, je nevídaná a témat bychom ještě našli celou řadu. Kromě hudby ho totiž fascinuje např. i sklářství či výtvarné umění. A dovede pro to nadchnout i své okolí. Na Vysočině rekonstruuje objekt zdejší bývalé sklárny, kde vznikne i expozice starého českého skla, a rovněž spolupracuje na vzniku dokumentárního filmu, který by měl lidem připomenout slavnou historii horáckého sklářství. Mimochodem do jedné z tamních skláren – do Lubné – se vozilo pivo z litomyšlského pivovaru v době, kdy zámek (i sklárna) patřily Valdštejnům a v pivovaru, kde byl jeho otec sládkem, žil mladý Smetana. Vše je tedy dokonale provázáno. Nakonec Litomyšl figuruje i v další oblasti, kterou se může Česká spořitelna chlubit – a tou je obrovská sbírka obrazů, jejíž výběr by Česká spořitelna chtěla po skončení putovní výstavy někde umístit natrvalo – a krásný litomyšlský zámek by mohl být jistě jednou z variant. Sbírku budovali osvícení představitelé tohoto finančního ústavu prakticky od jeho vzniku a opravdu stojí za to: tvoří ji výhradně díla českých malířů, mezi nimiž najdeme i Chittussiho, Slavíčka, Mařáka či Brožíka…

 

Foto popis| … a na kole