TISK, Datum: 01.04.2019, Zdroj: Haló noviny, Strana: 9, Autor: Tomáš HEJZLAR, Vytištěno: 43 000, Rubrika: Kultura – hudba, Země: Česká republika

Jak spěl čas i jeho proměny Chmurná zima popustila otěže svěží době jara. Ráno nás budí cvrkot velkých symfonií nejrůznějších ptačích zvuků, země rozpukává z předchozího krunýře, jak to kdysi hudebně dokonale ztvárnil třeba Igor Stravinskij ve své známé orchestrální poémě Svěcení jara.

Neodbytně se také blíží čas tradičních zvyků otvírání studánek, jak tento působivý (navíc ekologicky tak naléhavý!) historický folklorní obřad v padesátých letech minulého století hudebně stylizoval Bohuslav Martinů podle tklivých veršů svého krajana, básníka Miloslava Bureše. Tolik emocí! A nejen tyto…

Hledání ztraceného času?

Jaro – a nejen to astronomické – vybuzuje novou energii, nové podněty. Jako se mění roční doby (netoliko ve zpodobení dávnějšího skladatele Antonia Vivaldiho), odlišují se samozřejmě i delší časové periody a jejich výrazné projevy, osobité vjemy. V nejrůznějších podobách.

Dřívější harmonický poklid se počátkem minulého století notně proměnil. Zvukově jej rozčeřil nejen pokrokář Stravinskij, ale i mnozí jeho slavní druhové. Generační proměny všeho druhu na sebe nedávaly čekat, díla géniů zrcadlila nejrůznější proměny a zvraty. Dobová atmosféra inspirovala také četné další hudební velikány – ve zdejším prostředí zejména naše poslední klasiky Janáčka a Martinů.

Konzervativnějšímu posluchači se prý někdy stávaly jejich kompoziční disharmonie až neposlouchatelným »trnem v oku«. Premiéry mívaly i rozmanité průběhy, leč nezadržitelný posun tvůrčího moderního myšlení převládal. Týkal se i generace výtvarného kubismu, literárního, jevištního a filmového neorealismu či dalších moderních snažení. Všudypřítomný obecný vývoj zastavit nešlo. Nedlouho předtím málem netušené se stávalo skutečností.

Lidstvo hledalo nové podněty a inspirace, nečekaná výraziva. V hudbě se tradiční postupy staly pro autentické vyjádření moderního světa prostředkem nedostačujícím. Ke slovu proto přicházela moderněji orientovaná generace Bartókova, Brittenova, Hindemithova, Honeggerova, Orffova, Pendereckého, Prokofjevova, Šostakovičova, u nás především – doposud stále opomíjeného – modernisty Miloslava Kabeláče. Stal se velkým a výrazným zjevem české hudby, nebyl však doceněn ani před rokem 1989, ani později.

Když skladatel v roce 1979 zemřel, česká (ovšem i moravská!) servilní muzikologie si jaksi netroufla na jeho tvůrčí svébytnost vhodně a dostatečně upozornit. Různí aktualizačně poslušní a služebničtí korouhvičkáři (tvářící se však jako »významní recenzenti«) se možná obávali kohosi neznámého – snad již tehdy dobového orwellovského »Velkého bratra«? Nedovolili si tudíž napsat pravdu, natož nezávisle zásadnější text. Nekrology o Kabeláčovi (i jiných) byly jen několikařádkové a všeobecné. Jako se kdysi nepřipomínal ani Jan Kapr, Jan Novák, Klement Slavický a jiní. Ovšem po roce 1989 se zase naopak dlouhodobě zamlčují tvůrci Jiří Pauer, Jan Seidel a někteří další, i ti skutečně kvalitní. Vše bývá tak pomíjivé! Někdejší slušní a osvícení straníci však ze svých pozic leckdy zachraňovali mnohem víc, než pozdější samolibě nadutí -a leckdy i prospěchářsky lživí -polistopadoví »řvouni«. Bylo tomu tak i v čele festivalu Pražské

jaro (PJ). Objektivně o tom líčí ve svých pamětech všestranný Václav Holzknecht. Mnozí nynější »vlajkonoši« údajné pravdy (a dokonce i podivně subjektivní lásky?) by museli zmlknout a hodně se stydět, kdyby nestrannost opravdu nabyla na intenzitě. Je tomu však tak? Často vpravdě podivná to nynější demokracie…

Hudba spojuje národy

Po roce 1948 se mnohé, ano i pozitivní, dálo také v rámci festivalu PJ, obdobně tomu bylo také v rámci jeho mezinárodní soutěže. Vždy byla nestranná, bez politických vlivů, díky moudrému nadhledu a toleranci již připomenutých osobností Holzknechta, Pauera či Seidla, ale také Václava Dobiáše a dalších veskrze pozitivně snaživých osobností. Prokazatelným kvalitám neškodili, naopak často výrazně prospívali! Festival průběžně přinášel seriózní pohledy na momentální situaci v hudbě a umění vůbec. Neopomíjel samozřejmě ani díla mnoha avantgardních zahraničních tvůrců, zcela bez rozdílu národnosti, zaměření a jiných ideologických nánosů.

Jezdili k nám pravidelně také čelní interpreti američtí, angličtí, francouzští, italští, němečtí, rakouští i z jiných kapitalistických zemí, stejně jako špičkoví umělci sovětští či z dalších zemí »lido-demo«. Vskutku silná konkurence! Pamětníci si uvědomují, že festival nebyl pouze zpolitizovanou »výlohou«, nýbrž především faktickou a nezaměnitelnou studnicí nezávislého poznávání tvorby různých orientací. Z modernistů průběžně zaznívala díla Šostakoviče stejně jako Bartóka, Beria, Bouleze, Hindemitha, zastoupeni byli samozřejmě také Messiaen, Nono, Stockhausen a mnozí jiní reprezentanti světové kompoziční elity. Ano, i naši emigranti!

Zněla samozřejmě i nová tvorba tuzemská. Z těch nyní neoprávněně opomíjených tvůrců si zaslouží zmínku alespoň skladatelé Josef Boháč, Pavel Bořkovec, Josef Ceremuga, Jaroslav Doubrava, Oldřich Flosman, Čestmír Gregor, Jan Hanuš, Svatopluk Havelka, František Chaun, Miloslav Ištvan, Ctirad Kohoutek, Marek Kopelent, Otomar Kvěch, Ivana Loudová, Otmar Mácha, Jožka Matěj, Miroslav Raichl, Karel Reiner, Luboš Sluka, Jan Tausinger, Václav Trojan a desítky dalších. Jejich tvorba se stala nedílnou součástí programové linie, včetně uvádění premiérových. Jen paměť již jaksi pokulhává… Lidé typu veskrze progresivních »partajníků« v čele festivalového výboru PJ tomu výrazně napomáhali. Často navštěvovali příslušná místa a obsáhle vysvětlovali, snad až »orodovali«, proč je nezbytné uvádět rovněž tvůrce a interprety, kteří možná nemuseli být někomu politicky právě »po chuti«. Ostatně slogan »Hudba spojuje národy« nebyl vnější politicky motivovanou ambaláží, nýbrž každoroční pravdivou realitou. Uvědomujme si to nezávisle a bez jednostranných »klapek na očích«! Objektivnost nelze historicky opomíjet, natož vyloučit. A doby se mění – stejně jako jednotlivá roční údobí. I po zimách přicházejí jara…

Premiéry

V rámci PJ pravidelně zaznívaly také československé, kontinentální nebo dokonce světové premiéry původních kompozičních novinek bez rozdílu názorových postojů nebo původu autorů. Našich i světových. Nebylo jich sice tolik, jako třeba na specializovaně zaměřeném polském festivalu soudobé tvorby Varšavská

jeseň, leč mnohem víc, než u nás obvykle nabízela doba po roce 1989. Po »revoluci« se totiž PJ na čas stávalo záležitostí uzavřenější, společensky spíše výlučnější, po několik let více se zaměřením na momentální zbohatlíky. Však jsme o tom průběžně kriticky informovali, samozřejmě k nelibosti některých novodobých mocných.

Za podobné názory jsem byl dokonce po krátký čas různě diskriminován, nicméně díky aktivní vstřícné komunikaci s progresivně myslícími prezidenty PJ Josefem Sukem a po něm Jiřím Bělohlávkem se i takové neshody záhy vyřešily – ku prospěchu věci. Podobný racionální nadhled by ovšem měli v současnosti zastávat i někteří namyšlení »bossové« jiných »mezinárodních« festivalů, v jiných historických lokalitách!

Objevovat talenty!

Dávnější problémy PJ z devadesátých a nultých let jsou úspěšně zažehnány a vyřešeny, náš vlajkový festival se těší obecnému zájmu i respektu. S nynějším příchodem nového dramaturga Josefa Třeštíka se jistě objeví i nové programové podněty, odpovídající mentalitě současného návštěvníka, potřebám aktuální doby. Vypovídá o tom i letošní ročník PJ. Ve světové premiéře letos například zazní tři díla soudobých českých skladatelů. Vznikla na objednávku festivalu. »Světové premiéry byly vždy pevnou součástí PJ.

Láká nás objevovat nové talenty a pestrost současné hudby. Proto jsme s objednávkou oslovili trojici mladých autorů, v jejichž tvorbě se nynější svět zrcadlí pokaždé jedinečným způsobem,« uvádí ředitel festivalu Roman Bělor.

Festival PJ si uvědomuje, že bez věcně dialektických postojů, průběžného navazování na osvědčené tradice a současně také bez funkčně inovačních proměn by průběh hudebních svátků zkostnatěl, přestal by oslovovat. Vždyť jaro – jakékoli – je přece symbol vitality, intenzivně proudící vzbuzené mízy, obrozujících se a oživujících kmenů, větvoví, následně i lupení a květů. A také samozřejmě proudících a zurčících toků či dalších jevů životadárného pokroku. Rozkvět je nezbytný ve všech oblastech.

Pražský hudební festival je příkladem podobných procesů, vlastně jisté formy kolotání, zpívání a všelikého šveholení, ano i příjemného vrzání či jiných zvuků, samozřejmě však především libých. Přejme mu dostatek energie, aby – stejně jako okolní příroda – okrašlovalo svět vezdejší i duševní zdraví člověka. A nejen v naší metropoli! V textu jsou zveřejněny propagační materiály Pražského jara.

Objektivně Festival PJ se stal hned od svého poválečného zrodu kromě průkazných kvalit platformou komunikace, poznávání, vzájemného chápání, velkorysosti. Rovněž projevem demokratických přístupů se snahou zprostředkovat umění širokým vrstvám zájemců, od hudebního mládí k nám pamětníkům. V rámci PJ už tomu tak je po kratším zakolísání opět – ku prospěchu všeho a všech. Svědčí o tom jeho programové zaměření i nejrůznější slevy na vstupném či jiné výhody. Podobně je tomu dlouhodobě také v případě mimořádně nápadité programové i organizační linie Smetanovy Litomyšle. Naopak jiné obdobné (ovšem lacině ambiciózní) akce by se měly rychle vhodně »zorientovat«, aby dokonce snad nezanikly. Tržní prostředí je totiž neúprosné. A vytvářet snad akce především pro novodobé boháče je až nebezpečné. V potaz by to měla vzít také grantová politika ministerstva kultury.

Jak jinde? Podobnou programově pozitivní koncepcí se dlouhodobě vyznačuje rovněž struktura Národního operního festivalu Smetanova Litomyšl. Téměř každoročně tam řadu let zaznívají také nově vytvářené tvůrčí novinky, obvykle na velmi hodnotné úrovni. Oživuje se tím běžná – posluchačsky již »ohraná« – nabídka. Kéž by si to konečně uvědomili také jinde, třeba tam, kde údajnou formální »mezinárodnost« prokazují vlastně jen monstrózními reklamami, opulentními rauty nebo zvaním -provozně zřejmě nejlacinějších – zahraničních interpretačních příslibů nebo naopak přítomností umělců dávno za zenitem. Však jistě zasvěcený čtenář některé z takových a podobných přehlídek zná… To jen tamní pořadatelé, třeba v historickém městě »N«, se na kriticky objektivně zaměřené recenzenty (i s půlstoletou zkušeností) notně hněvají – a tak jim raději návštěvu akcí preventivně zapovídají. Ba ještě navíc vyhrožují!

Svědectví

Budiž dovoleno soukromě poznamenat, že to byl bratislavský odborný časopis Hudobný život (HŽ), který pisatele na sklonku sedmdesátých let minulého století oslovil k napsání rozsáhlejšího textu o tehdy zesnulém skladateli Miloslavu Kabeláčovi. Snad i proto, že jsme se spolu znali. Když jsem se zeptal, jaký rozsah mi dotyčná redakce povolí, málem jsem se – ovšem v dobrém – zděsil: »Jak uznáte za vhodné!« zněla velkorysá nabídka. Prostě se tam nebáli, jako naopak třeba pražské Hudební rozhledy (HRo), opakovaně malicherně podbízivé vůči momentálním okolnostem. A to bratislavskému odbornému periodiku šéfoval vskutku přesvědčený komunista, současně však korektně slušný, rozšafný a veskrze objektivní muzikolog Zdenko Nováček. Ano, byli i tehdy rozumní a objektivní členové KSČ. Nebáli se! Po roce 1989 na tomto agilním jedinci doboví – zejména pražští – předchozí bázlivci nenechali »nitku suchou«. Zostouzeli jej, kritizovali, pomlouvali… Profesor Nováček, nejen velkorysý šéfredaktor zmíněného odborného listu, nýbrž současně respektovaný ředitel bratislavské konzervatoře a také společensky akceptovaný představitel federálního Svazu československých skladatelů, mi tehdy sdělil, že se ve zmíněném nekrologu o Kabeláčovi nemusím rozsahem nikterak omezovat, stejně tak obsahem. K ostudě české muzikologie, jež se však po roce 1989 velkohubě oháněla a holedbala, jak prý »museli a nesměli«, o skladatelově ojedinělém (a stále zapomínaném!) odkazu vyšel zásadnější text pouze ve slovenském tisku. Mnozí současní údajně »ukřivdění« kdysi jen bázlivě mlčeli. Šli s davem… Tenkrát, a i nyní. Třeba

o nedávném stém výročí narození národních umělců Pauera a Seidla »ani ťuk«. Nikdo tehdy vzpomínkově faktografický článek o Kabeláčovi necenzuroval ani nezkracoval, neupravoval. Zkvalitnili jen mou nedokonalou »slovenčinu«. Celá ta bratislavská redakce HŽ – vynikající vedoucí redaktorka Terézia Ursínyová, redaktoři Viera Žitná či Alfréd Gabauer a další – byli lidé vstřícně tolerantní, především prozíraví. Slušní a velkorysí. Bez předpojatostí a strachů. Co jsem tehdy vzhledem k redakčním (auto)cenzurám HRo (a jinde!) nemohl publikovat v Praze, běžně vycházelo v bratislavském HŽ, případně také v brněnském – názorově obdobně objektivně nezaujatém – měsíčníku Opus Musicum. Šéfoval mu obdobně noblesní a myšlenkově objektivní Jiří Majer. Také to byl – jak se kdysi říkávalo – »kovaný straník«, jenže moudrý, tolerantní a všestranně objektivní. Nechával si navíc poradit odborníky! Otiskovali tam své texty i ve své době společensky opomíjení jedinci. Psalo se také o jiných nesporných veličinách, i o těch »zakázaných«. Kdo se totiž (aspoň někteří) nebál, mohl i před rokem 1989 kupodivu leccos. V pražském vydavatelství Panton dokonce v potřebném nákladu vyšla v sedmdesátých letech fundovaná kniha emigranta Karla Boleslava Jiráka a iniciátorovi vydavatelského počinu se vůbec nic nestalo, žádná újma. Možná se před rokem 1989 uskutečnilo mnohem víc prospěšného, než je tomu v některých situacích a případech nyní, tedy po »sametu«. Opět se přece zapomíná na kdekoho, kdo se snad někomu znelíbil. Samozřejmě i v médiích veřejnoprávních!