Vědecká pracovnice v Orientálním ústavu ČSAV. Výkonná ředitelka pro provoz v Komerční bance. Generální ředitelka a předsedkyně představenstva Ohridské banky Société Générale v Makedonii. Jedna z nejvýše postavených českých bankéřek v zahraničí. Tak pestrý byl pracovní život Jitky Pantůčkové, která letos slaví krásné jubileum spojené se Smetanovou Litomyšlí. V rozhovoru prozradila, o jaké jubileum jde, a zároveň se podělila o mnoho krásných vzpomínek a pocitů.
Vzpomenete si na svoji první Smetanovu Litomyšl?
Samozřejmě si vzpomínám. Letos tomu je 45 let, co jsem na festival přijela poprvé. Bylo to v roce 1977 a hrál se Jakobín. Do Litomyšle mě tehdy vzal můj budoucí manžel, protože mi chtěl ukázat město.
Máte osobní vazbu na Litomyšl. Může mi říct více?
Můj manžel a jeho rodina pocházejí z Litomyšle. Doma máme dokonce všechny dokumenty, včetně rodokmenu, od roku 1650. Tehdy rodina Pantůčků žila na gruntu v Pusté Rybné. Jedno z dětí se ale usadilo v Litomyšli a manžel byl přímým pokračovatelem rodu v mužské linii. Manželův dědeček Miloslav Pantůček byl ředitelem Okresní hospodářské záložny, která sídlila v Hotelu Zlatá hvězda. A tento dědeček byl žákem Aloise Jiráska. Dodnes mám schovaná vysvědčení s jeho vlastnoručním podpisem. Manžel samozřejmě chtěl, abych se sem podívala a seznámila se s rodinou, a mně Litomyšl učarovala. Je pro mě a moje děti naprosto ikonickým místem. Přiznám se, že rodina a úcta k tradici mi přirostly k srdci a zdědily ji po mně i moji dva synové. Můj vnouček už je 14. generace Pantůčků. Byla jsem nesmírně šťastná, když se Matěj narodil.
Stalo se za těch 45 let od vaší první Smetanovy Litomyšle, že byste nějaký ročník vynechala?
Nebyla jsem tady pětkrát, ale vždy z ryze osobních důvodů. Ve dvou případech jsem měla čerstvě narozené miminko, takže jsem měla jiné starosti. Vždy to byly závažné, ať už radostné nebo méně radostné důvody.
Máte ke Smetanově Litomyšli blízko i tím, že jste předsedkyní dozorčí rady. Co pro vás Smetanova Litomyšl znamená?
V roce 2001 jsem se stala členkou správní rady Smetanovy Litomyšle. Podle tehdejších zákonů nebylo možné být ve správní nebo dozorčí radě více jak dvě volební období, takže jsem léta letoucí obě rady střídala. V orgánech Smetanovy Litomyšle jsem už 21 let. Ano, jsem kráčející historie. A co pro mě Smetanova Litomyšl znamená? Je jedním z mála pevných bodů ve vesmíru, místem setkávání s krásnou hudbou, ale především s úžasnými lidmi. S postupem času už to není o tom, že bych sem jezdila jen na festival. Do Litomyšle se těším na lidi, které zase po roce na festivalu potkám. Tím, že máme dvakrát do roka správní a dozorčí radu, tak se potkávám s lidmi, jako jsou manželé Piknovi, Dan a Mirek Brýdlovi, Michal Kortyš či Radek Kašpar, jejichž litomyšlský patriotismus je velmi nakažlivý. Je to úplně jiný svět a já tady pookřeji. V současné době je pro mě festival určitým vrcholem ročního těšení.
Jaké pořady Smetanovy Litomyšle máte nejraději? Vybavíte si některý, který ve vás zanechal hluboký zážitek?
Žádnou preferenci nemám, buď je pořad dobrý nebo ne. Přiznám se ale, že mám velmi ráda všechny pořady na zámeckém nádvoří. To je tak specifické prostředí. Sedíte, je krásná teplá letní noc, nad vámi obloha s hvězdičkami… Do toho úžasný hudební a umělecký přednes přeruší trylek ptáka, je to umění nechtěného. Každý rok tam sedím a říkám si, jak jsem šťastná, že to můžu zažívat. Většinou mám lístky na arkádách, a to je jako kdyby se člověk vznášel. V paměti mi utkvěla řada děl – některá jsem předtím ani neznala, jako například v roce 2019 triptych Sestra Angelika, Plášť a Gianni Schicchi. Líbil se mi celý cyklus Mefistofeles a samotná opera Mefistofeles, kterou já miluji. Líbili se mi kupodivu Braniboři v Čechách, protože to není jednoduchá opera na inscenaci. Ostravákům se moc povedla. Přiznám se, byť je to možná téměř hřích a neměla bych to v Litomyšli říkat, mám velmi ráda Wagnera. Nepřipadá mi těžký, je úžasný, je dlouhý, ale je úžasně melodický. V roce 2006 tady dělal John Fiore výběr z Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungů. Já jsem rok předtím viděla celou tetralogii v Národním divadle, ale ten výběr zde byl neskutečně krásný. Líbila se mi Mahlerova Symfonie tisíců, Mozartova Korunovační mše, kterou tenkrát přerušil déšť. Líbili se mi i některé věci, které byly hudebně úžasné, ale člověku utkvěly v paměti svým lidským rozměrem. Pamatuji na představení Libuše v zámeckém amfiteátru v roce 1998, kdy Libuši zpívala paní Urbanová. Chvilku pršelo, chvilku svítilo slunce. Dohráli k závěrečné scéně, která je samozřejmě vyvrcholením celého díla. Bylo asi půl dvanácté. Paní Urbanová přišla na scénu a říkala: ,Teď nám volali, že by za chvíli mělo přestat pršet. Moc rádi bychom dohráli, jen nám trochu oschnou nástroje.’ Seděli jsme tam do půl jedné, a nakonec se představení dohrálo. Bylo to úžasné. Hudební zážitek byl umocněný tím lidským. Těch zážitků za ta léta mám opravdu spoustu. Mohla bych jmenovat všechna ta pozvání špičkových interpretů z Metropolitní a dalších operních domů, která dokázal dojednat Vojtěch Stříteský. Ať už to byl Thomas Hampson, Deborah Voight nebo Javier Camarena. Já jsem s ním před pár týdny viděla přenos z Metropolitní a ty kritiky, co na něj byly – úžasné. Je stále hvězdou první velikosti a my ho měli v Litomyšli!
Jaké pořady jste si z letošního programu vybrala?
Vybrala jsem si jich poměrně hodně. S lítostí v hlase říkám, že člověk musí dělat také něco jiného než jezdit do Litomyšle. Jde o 12 pořadů, které jsem rozložila do celého festivalu. Kdyby to bylo na mně, tak se do Litomyšle na měsíc odstěhuji, protože program je tak dobře sestavený a pestrý. Člověk si tam najde všechno, co má rád. Když tu možnost máte, tak si neumím představit lépe strávený večer. Navíc máme rodinnou tradici, na zahájení od čtvrtka do neděle jsme tady celá rodina.
Jste zároveň dlouholetou mecenáškou Smetanovy Litomyšle. Je mecenášství v oblasti kultury důležité?
Důležité je a řekla bych, že v dnešní době je dokonce životně důležité. Kdybych měla být ještě osobnější, proč zrovna já jsem mecenáška Smetanovy Litomyšle… Litomyšl mi skutečně hodně dala. Přemýšlela jsem, jak bych jí to mohla oplatit. Jak jinak než podporou nejvýznamnější hudební události, festivalu Smetanova Litomyšl. Přiznám se, že Smetanova Litomyšl není jediná kulturní instituce, kterou podporuji, ale je mi nejbližší.
Pracovala jste v Orientálním ústavu ČSAV, kde jste se věnovala problematice hospodářství dějin Středního východu. Pak jste se pustila do bankovních vod. Co vás k tomu vedlo?
Jsem v první řadě vystudovaná ekonomka. Mám vysokou školu ekonomickou, fakultu obchodní, a arabština byla jakási nástavba, protože jsem si říkala: „ekonomů, inženýrů je spousta, potřebuji se nějak odlišit“. Tak jsem vystudovala ještě arabštinu a když jsem pak dělala vědeckou aspiranturu, obojí se spojilo v hospodářské dějiny středního východu. Mohla jsem čerpat z originálních arabských pramenů. Musím říct, že moje působení v orientálním ústavu je už velmi stará historie, jednatřicet let. Proč jsem pak v roce 1991 odešla do bankovnictví? Tam se prolnuly dvě věci: můj manžel byl v roce 1972 odejit z politických důvodů z orientálního ústavu a nesměl působit v oboru (měl dokonce zákaz vstupu na akademickou půdu). V roce 1990 ho rehabilitovali, vrátil se do ústavu a poměrně rychle se stal jeho ředitelem. Já jsem v té době dostala úžasnou nabídku přejít do bankovního sektoru, kde se tenkrát hledali lidi, kteří měli vysokou školu, a hlavně mluvili anglicky. Bankovnictví totiž začalo fungovat na úplně jiných principech. S manželem jsme se tedy dohodli, že je to pro rodinu a nás oba optimální řešení. Pokud byl někdo orientalista, tak to byl rozhodně manžel, čehož potvrzením byla celá devadesátá léta, kdy působil na řadě zahraničních univerzit jako hostující profesor a obdržel ceny za svou vědeckou a překladatelskou činnost.
Vaše oblíbené motto je: „Minulost už nezměníme, teď měníme zítřek“. Jak by mohla Smetanova Litomyšl teď měnit zítřek? Co byste festivalu doporučila?
Nevylepšila bych téměř nic. Festival je v dobrých rukách týmu lidí, kteří vždy měli a mají vizi, kam by měla Smetanova Litomyšl směřovat. Vždy na dozorčí i správní radě mělo vedení vizi na tři roky, pět let i dlouhodobější. Nikdy se z těchto vizí neslevilo a vždy se dařilo tyto vize naplnit. Myslím si, že tady je tým lidí, který o tom přemýšlí. I dnes má vedení festivalu jasnou představu. V současné době je ale vnější prostředí nestabilní a definovat vize, byť střednědobé, je přece jenom složitější. Může se stát, že ty současné budou silně korigovány.
Jste majitelkou grafických listů nejvýznačnějších českých autorů 20. století. Máte tedy vztah i k výtvarnému umění. Navštěvujete výstavy Smetanovy výtvarné Litomyšle?
Navštěvuji prakticky všechny výstavy od doby, kdy Smetanova výtvarná Litomyšl vznikla. Když jsem ještě pracovala v Komerční bance, tak ta několik let tuto aktivitu sponzorovala. Přiznám se, že já výstavy nejen navštěvuji, ale sama jsem tady v uplynulých asi patnácti letech pět výstav organizovala a sponzorovala. V městské galerii to byla v roce 2006 výstava Život zdobený arabským písmem, o dva roky později výstava Grafika: Historie jedné sbírky. V roce 2016 jsem v nové přístavbě piaristické koleje měla výstavu velkoformátových suchých jehel Vladimíra Komárka s názvem Potkat anděla. Na stejném místě o rok později výstavu pro děti spojenou se soutěží s názvem Vlaky, vláčky, mašinky. Byly to výlučně barevné litografie Jiřího Boudy. V roce 2019 jsem uspořádala výstavu karikatur slavných osobností hudebního světa Josefa Blechy, která byla v zámecké jízdárně a část ve druhém zámeckém nádvoří.
