Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Klasika v souvislostech (19)

WEB , Datum: 02.03.2021 , Zdroj: klasikaplus.cz , Strana: 0 , Autor: Petr Veber , Datum importu: 02.03.2021 16:33 , RU / den: 10 000 , Celková návštěvnost: 10 000 , Země: Česko , GRP: 0,11

Tematické duplicity: Smetanova Litomyšl, Kultura a cestovní ruch

„Umělecká, emocionální i motivační intenzita proroctví je mimořádně silně ztvárněna ve filmu Jiřího Krejčíka a Zdeňka Mahlera s názvem Božská Ema, s hlasem Gabriely Beňačkové.“

„I po roce 1989 zůstává světlá budoucnost nadčasovým, trvalým cílem, ideálem, pro který se Smetanovo dílo vyslovuje bez ztráty aktuálnosti.“

„Prozatím nejsilnějším dojmem z poslední doby bylo nastudování Libuše v Národním divadle Brno režisérem Jiřím Heřmanem a její uvedení v alternativním prostředí haly na Výstavišti.“

Před sto padesáti lety, v roce 1871, komponoval zrovna Bedřich Smetana první dějství své čtvrté opery – Libuše. Premiéru měla však až mnohem později, jako v pořadí sedmá z jeho osmi dokončených oper: v červnu před sto čtyřiceti lety, při prvním otevření Národního divadla. Stejně složitou historii má i pověst o Libuši, předloha pro libreto. Stojí za to si vše připomenout právě dnes, na Smetanovy narozeniny. I když nejsou letos kulaté.

Bedřich Smetana začal psát operu Libuše dva roky po odhalení základní kamene Národního divadla s představou slavnostního, velkolepého a povzbudivého díla, které bude v české hudbě na bezprecedentní umělecké a ideové výši, na takové, aby – až přijde čas – mohlo doprovodit otevření prvního českého divadla. V politické situaci po rakousko-uherském vyrovnání bylo dílo oslavující minulost národa a vyslovující naděje v jeho budoucnost vysoce aktuální. České země nezůstanou opovrhovanou provincií na věčné časy, bude lépe…! Neméně aktuální byl v době sporů mezi staročechy a mladočechy vzkaz, který do něj skladatel, v té době kapelník Prozatímního divadla, se svými libretisty vložil, totiž že důležitá bude svornost. V prvním případě se naděje, dobově monarchisticky promítané do vytoužené korunovace císaře českým králem, naplnily až republikánsky, když vzniklo samostatné Československo. Druhý případ, politická jednota, je více méně utopií dodnes a realizuje se jen pro krátká období. I po roce 1989 ostatně zůstává světlá budoucnost nadčasovým, trvalým cílem, ideálem, pro který se Smetanovo dílo vyslovuje bez ztráty aktuálnosti.

V době, kdy výsostně romantická a zároveň idejemi obrozenecká opera vznikala, panovalo ještě převažující přesvědčení, že Rukopis zelenohorský (podobně jako Rukopis královédvorský) je autentickou středověkou památkou. Právě především v něm se k opernímu příběhu o Libuši inspiroval Josef Wenzig, jehož německé libreto pro Smetanu přebásnil do češtiny Ervín Špindler. Otázkou zůstává, kde Libuše, pramáti přemyslovských knížat, věštila budoucí slávu národa. A odkud předpověděla vznik Prahy, města, jehož „sláva hvězd se dotýká“. Podle Aloise Jiráska, který vydal své Staré české pověsti deset let po otevření Národního divadla, to bylo na Vyšehradě, ale původní zpracování pověsti o Krokovi a jeho nejmladší dceři v Kosmově latinské kronice naznačuje, že žila, panovala a věštila na Libušíně, pokud tedy připustíme její historickou existenci. Své by k tomu řekli archeologové, když dokládají a datují osídlení Libušína, hradiště nedaleko na západ od dnešního Kladna, i vznik sídla na Vyšehradě, protějšku Pražského hradu. Rukopisy „nalezené“ na počátku 19. století jsou falzem, podvrhem, to už i přes jejich docela přesvědčivou staročeštinu víme. Vyšehrad, podobně jako Budeč nebo Levý Hradec a stejně jako Libušín, kde dnes stojí novější kostel a zvonice, patří nicméně ke slovanské minulosti našeho území na přelomu pohanské a křesťanské doby prokazatelně. Jen jde o to, kdy měl podle pověstí kdo žít a kdy přesně tam mohl žít či opravdu žil…

Smetana, v tom roce už umělecký ředitel české opery, určil Libuši, dokončenou v listopadu 1872, pouze pro zvláštní příležitosti. Stalo se. Když sešlo z korunovace, tak na premiéru čekala, tak jak se protahovala stavba divadla, do června 1881. V té době už byl skladatel šest let hluchý. Znovu zazněla i při druhém otevření Národního divadla dva roky po ničivém požáru. To už česká veřejnost celý rok znala z prvního kompletního uvedení na Žofíně i Mou vlast… Libuše, obdobně jako Smetanův cyklus symfonických básní, provázela pak naše předky v jedinečných chvílích. Fanfáry vypreparované z předehry doprovázejí jako svého druhu erb hlavu našeho státu. A Libušino proroctví, heroizující minulá období, na která by se dalo navazovat, zejména husitství? Zaznívá dodnes, ať už scénicky, koncertně, nebo na nahrávkách, jako výjimečný hudební obraz.

Jeho umělecká, emocionální i motivační intenzita je mimořádně silně ztvárněna ve filmu Jiřího Krejčíka a Zdeňka Mahlera s názvem

Božská Ema, když jím Ema Destinnová – v podobě Božidary Turzonovové a s hlasem Gabriely Beňačkové – korunuje svá vlastenecká vystoupení. V roce 1979 tato scéna působila vizionářsky, nadějeplně a manifestačně: „Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“ Za Rakousko-Uhersko bylo snadné dosadit si okupanty a vládnoucí režim… V kinech se spontánně tleskalo.

V roce 1983, při listopadovém znovuotevření Národního divadla po dlouhé rekonstrukci, si Gabriela Beňačková zcela výjimečně zazpívala

Libuši živě, na scéně. Pod taktovkou Zdeňka Košlera v televizním přenosu – a jednou provždy i pro rozhlasový a gramofonový záznam – podala vzhledem k svému převažujícímu hlasovému oboru heroický výkon. Pěvecky i psychologicky obdařila postavu kněžny Libuše laskavě vznešeným, nádherně emotivním lyrickým podtextem a vložila do interpretačních tradic pro všechny další sopranistky zásadní výzvu a jasně definované měřítko. Byl to výkon pro jeden historický okamžik. Libuší a tím i „první dámou české opery“ se pak o desetiletí později v očích veřejnosti na dlouhý čas stala Eva Urbanová, která jí naopak dala vznešenost majestátně vladařskou, pevnou, hrdinskou.

Libuše je na repertoáru tuzemských divadel výjimečně. Doba koronakrize zrušila i ta ojedinělá sváteční představení nejnovější inscenace – premiérované v Praze a na Smetanově Litomyšli v roce 2018, roce stého výročí Československa – která měla v minulé a této sezóně být v programu Národního divadla. Dá se čekat, že k dvoustému jubileu Bedřicha Smetany, které připadne na 2. březen 2024, se bude hrát cyklus všech jeho oper v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Uvidíme, jakou podobu tam Libuše dostane. Prozatím nejsilnějším dojmem z poslední doby bylo její nastudování v Národním divadle Brno režisérem Jiřím Heřmanem. Uvedení v alternativním prostředí haly na Výstavišti bylo v roce 2018 světovou inscenací hýřící nápady, vtipem i hrdostí. Inscenací odvážnou, kontroverzní, ale vkusnou, překvapivě politicky aktualizovanou, ale nadále dostatečně slavnostní. Dílo, které Smetana nazval „slavné tableau a hudebně dramatické uživotnění“, rozehrál brněnský tým jako dva současné příběhy národní historie, jako nápadité propojení mýtu se skutečností. Ostatně, i sám Smetana – když uměleckými prostředky nejen zobrazil, ale také realizoval emancipační politické touhy – obdobně pracoval s mýtem; ztvárnil ho a využil pro současné úkoly i nadčasové cíle.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz