Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Kompromisy hudbě nesvědčí

9.6.2014    Týdeník Rozhlas    str. 12   Rozhovor Šárka Vieweghová     

Patří mezi absolutní světovou špičku mladé generace muzikantů z oblasti vážné hudby a je bez přehánění nejuznávanějším současným hornistou, tedy hráčem na lesní roh, poměrně záludný nástroj, který občas vyluzuje zvuky nechtěné a nečekané. Něco takového se však Radku Baborákovi nikdy nestalo, hornu ovládá s fascinující lehkostí.

Už v osmnácti se stal členem České filharmonie, ve čtyřiadvaceti ho mezi sebe přijali Berlínští filharmonici, těleso, před nímž se v úctě sklánějí mnozí slavní dirigenti. Založil několik komorních ansámblů a v roce 2010 Českou Sinfoniettu, jíž je nejen uměleckým vedoucím a hráčem, ale i dirigentem. Poprvé se představili na Pražském jaru (2010), loni na festivalu Smetanova Litomyšl a letos se tam vracejí již jako rezidenční orchestr.

 

* Zlobil jste jako dítě?

 

            Maminka říká, a já si to taky tak pamatuju, že jsem byl hodný, poslušný kluk. V šesti jsem začal hrát na klavír a na zobcovou flétnu, v osmi na hornu, prostě jsem poslouchal, co mi řekli.

 

* Může být hodný kluk dirigentem?

 

            Já se taky v pubertě hodně změnil… Ale s tím, jestli je člověk „hodný kluk“ – asi máte na mysli, kdo koho bude poslouchat -, to nesouvisí. Dirigentem může být každý hudebník, každý instrumentalista, protože má zkušenosti s komorní hrou, s hrou v orchestru, takže cesta k dirigování je přímá. Jde hlavně o to, nějak hudbu pojímat, představovat si, jak by měla znít, prakticky to umět muzikantům vysvětlit a technicky, to znamená rukama, jim to ukázat.

 

* Muzikanti jsou tedy ochotni poslouchat každého dirigenta, který před ně předstoupí?

 

            Myslím, že jsou to strašně hodní lidé, tedy velká většina z nich určitě, a jsou citliví, empatičtí, někdy až moc. Domnívám se, že jsou ochotní respektovat názor každého muzikanta, kterého si váží proto, že má o hudbě určitou představu a že se k nim chová fér. Dirigenti, kteří mají otevřený přístup a přesně vědí, co chtějí, si získají velké sympatie. Mluvím z vlastní zkušenosti a ze svého úhlu pohledu.

 

* Nicméně někdy ke shodě nedojde.

 

            To rozhodně.

 

* A co potom?

 

            No tak to jeden musí ustoupit.

 

* Muzikant…

 

            Většinou. Jsou ale určité části díla, kdy nástroj nebo skupina nástrojů, třeba zrovna horna, má téma nebo sólo, hlavní myšlenku, a v tom okamžiku se skladba na chvilinku stává jakoby mou záležitostí a je jasné, že musím respektovat hudební myšlenku.

 

* A co když to cítíte úplně jinak než dirigent? Může nastat taková situace?

 

            Může. Dirigent například dá tempo, ve kterém hudební myšlenku nemůžu prezentovat tak, jak by podle mých představ měla znít. Snažím se přece co nejlépe zahrát konkrétní dílo konkrétního skladatele. V takových chvílích může dojít dejme tomu k třenicím.

 

* Obě strany pak hledají kompromis?

 

            Nevím, jestli je dobré hledat kompromisy, protože z toho v hudbě nevychází nikdy nic přesvědčivého.

 

* Hráč orchestru si to dovolit nemůže, ale sólista si může hledat dirigenty, s nimiž si rozumí?

 

            Obávám se, že taková situace nastane málokdy. Můžeme však hovořit zhruba o dvaceti lidech, kteří jsou úplně na špičce, a ti mohou říct – chtěl bych nahrát komplet Beethovenových koncertů s tím a tím, a nahrávací firma vyhoví. Ale mně se to málokdy stane, je to spíš naopak, dirigent si vybírá sólistu. Kolikrát jsem příjemně překvapen, jak to s někým, koho jsem neznal, dobře funguje.

 

* Kdo jsou ti šťastlivci, co si mohou dirigenta vybrat?

 

            Jdu do minulosti. Třeba Ivo Pogorelic měl nahrávat Čajkovského klavírní koncert s Karajanem, ale s výsledkem nebyl spokojený, takže to nakonec nahrál s Claudiem Abbadem. A tam to najednou šlo.

 

* Je pravda, že sólistu hraní v ansámblech brzdí?

 

            Jsem absolutně proti takovému názoru. Odmalička jsem zvyklý hrát v mnoha souborech různého zaměření, a pokud mám zkušenost – ovšem nemluvím o zpěvácích a klavíristech, to je přece jenom něco trochu jiného -, instrumentalisté většinou působení v souborech vítají jako obohacení.

 

* Co to všechno obnáší založit a provozovat orchestr?

 

            Přináší to velké starosti a velké radosti. Všechno je mnohem intenzivnější, ať už na zkouškách, před koncertem, po koncertě nebo před podepisováním smluv. Hodně věcí vychází a mnoho ne, s tím se člověk musí smířit, ale myslím si, že nejdůležitější je neztratit nadšení. Musím ovšem připomenout, že Česká Sinfonietta je příležitostný orchestr, nepředstavujte si těleso typu České filharmonie nebo PKF.

 

* O abonentních řadách a pravidelných koncertech neuvažujete?

 

            Ne, vůbec ne, to není ani možné. Všichni, kdo u nás hrají, jsou úspěšní ve svém oboru, mají spoustu závazků a ty nemohou nechat jen tak plavat. A v Praze ani není tolik prostoru pro pravidelnou činnost dalšího orchestru.

 

* Kolik máte členů?

 

            Máme dvě základní obsazení, menší třiatřicet smyčců a větší čtyřiačtyřicet smyčců. Počítáno s dechy má větší obsazení sedmdesát členů plus hosty z orchestrů v Německu, kde jsem působil, tedy z Mnichovské a Berlínské filharmonie, i když to nejsou jenom Němci, hrají s námi i krajánci, tedy Češi působící v cizině.

 

* V Litomyšli vás uslyšíme ve velkém obsazení?

 

            Ano, protože hrajeme velká díla, Dvořákovu Novosvětskou, Smetanovu Vltavu a Martinů scherzo Thunderbolt, a také novinku – Na cestě z Litomyšle Lukáše Hurníka.

 

* Chce se Česká Sinfonietta soustředit na nějaký konkrétní repertoár?

 

            Protože nekoncertujeme pravidelně a ani do budoucna nebudeme mít tolik koncertů, abychom mohli odhalovat úplně neznámé skladby tak, jak to mohou dělat dramaturgové zavedených orchestrů, chceme se spíše soustředit na známější díla a na mistry svých oborů, tedy třeba na Bacha, Haydna, Beethovena… a takhle pokračovat až do první poloviny 20. století. Nemáme tolik muzikantů, abychom hráli třeba Straussova Zarathustru nebo obrovské symfonie Mahlerovy.

 

* Největší „moderna“, kterou hrajete, je Lukáš Hurník?

 

            Ano. Objednávka Smetanovy Litomyšle vznikla i s ohledem na nás, abychom se do toho „vešli“.

 

* Spolupracovali jste se skladatelem při vzniku díla?

 

            Při komponování ne, ale Lukáš Hurník úzce spolupracoval s festivalem. Smetana totiž nenapsal žádnou skladbu, kterou by přímo věnoval Litomyšli, protože jeho vztah k rodnému městu nebyl úplně vřelý, měl to stejné jako Mozart se Salcburkem. Přesto napsal drobnou skladbičku Na cestě z Litomyšle a ta byla základem pro práci Lukáše Hurníka.

 

* Plánujete se Sinfoniettou do konce roku ještě další koncerty?

 

            Zatím nevím, všechno se teprve ukáže.

 

* Z čeho pokrýváte náklady? Pochybuji, že ze vstupného…

 

            To ani není možné. Každý organizátor, a i ti, kteří mají příspěvky a granty, vám řekne, že sehnat peníze je velký problém.

 

* Sedm let jste působil u Berlínské filharmonie. Kdo financuje ji?

 

            Teď má status nadace, předtím to byl městský orchestr, ale největším zdrojem financí je samotná budova filharmonie, kterou může pronajímat. A po ní je veliká poptávka. Přispívá však i Deutsche Bank. Bez toho by nebyly turné ani nákupy nástrojů, to všechno jsou strašně drahé záležitosti. A je tu ještě další důležitá věc – společnost musí vážnou hudbu chtít, musí se o ni zajímat, vyhledávat kvalitu, sledovat ji. A to se v Německu na rozdíl od nás děje.

 

* A není to jen optický klam? Nás je prostě míň.

 

            Nevím, to by se muselo propočítat, kolik je třeba v Mnichově orchestrů na počet obyvatel. My se ale můžeme porovnávat i s Vídní, nejen s Mnichovem. Nedávno jsem tam zrovna hrál, a to člověk hned vidí, jaký zájem o vážnou hudbu tam je, jak je prezentovaná, jak jí Vídeňáci žijí…

 

* Přál byste si, aby se vaše děti věnovaly hudbě?

 

            Chodí do hudebky, ale ambici, aby z nich byli profesionální hráči, opravdu nemám. Chtěl bych ale, aby o hudbě věděly, uměly ji poslouchat, dokázaly si ji užít. To by mně bohatě stačilo. Doma se o hudbě bavíme, sdělujeme si své zážitky z koncertů, protože manželka je violoncellistka, a já bych pochopitelně takové debaty rád sdílel i s dětmi.

 

* Chodí na vaše koncerty?

 

            No ano, to musejí.

 

* Kritizují vás?

 

            Ne, ale pobavila mě onehdy mladší dcera. Někam jsem odjížděl a ona se mě ptala, jestli jedu hrát, dirigovat, nebo obojí. Řekl jsem, že tentokrát jen hrát. To je dobře, povídá, protože to ti jde nejlíp.

 

* S kým si hudebně nejvíc rozumíte?

 

            Nejjednodušší vztah jsem vždycky měl se špičkami, ať už to byli Maestro Seiji Ozawa, Daniel Barenboim, Christian Thielemann… prostě s těmi, kdo mě nechali hrát tak, jak já hudbu cítil, a respektovali můj pohled, nebo pokud to chtěli zahrát jinak, jasně řekli, co chtějí změnit, a jestliže jsem měl možnosti, udělal jsem to. Prostě vzájemný respekt. Problém nastane v okamžiku, když někdo neví, co vlastně chce, a ještě se mu a priori můj způsob hraní nelíbí. To je pak velmi frustrující. Nebo jiný případ. Hrajeme romantickou skladbu a dirigent řekne – je to romantické, ale co kdybychom to zahráli míň romanticky? Takový přístup u mě naráží na nepochopení. Nevím, proč to dělat. Když si dám párek, chci k němu hořčici, a ne sójovou omáčku a wasabi. Přijde mi to zbytečné. A nejsem k tomu ochotný.

 

* Jak jste takové situace řešil?

 

            Různorodě. Na zkouškách jsem udělal, co se po mě chtělo, a na koncertě jsem si to zahrál po svém.

 

* Co vám pak dirigent řekl?

 

            Už jsem se s ním nebavil.

 

* Po koncertě se orchestr s dirigentem neschází, aby si řekli, jestli jsou s výkonem spokojeni?

 

            Jsem ovlivněn tím, že jsem posledních sedm let hrál s Berlínskou filharmonií. Před tímhle orchestrem a jeho tradicí má řada dirigentů obrovský respekt. Málokdy se stane, že někdo po koncertě prochází kantýnou a začne se s muzikanty bavit. Třeba jsme si pochvalovali nějakého dirigenta, jak k nám byl slušný, jaká s ním byla krásná práce, a muzikant, který ho znal jako šéfdirigenta svého orchestru, nám řekl: U nás se chová příšerně. To na vás si nedovolí. Chce si tu zadirigovat i příští rok.

 

* Sólista ale podobné věci nezažívá, nebo ano?

 

            To je úplně jiná situace. Většina dirigentů za mnou před koncertem přijde a partituru probereme, řekneme si, jaká jsou tempa, kde se potřebuju nadechnout, kde cítím, co v notách není napsané, kde si vymýšlím, a jestli mé cítění je v možnostech dirigenta. Většinou je domluva rychlá a dobrá. Snad jednou jedinkrát se mi stalo, že jsem nepochopil, co se po mě chce.

 

* Jste tolerantní dirigent?

 

            Ať už jako učitel, nebo jako dirigent tolerantní nejsem. Mám svoje vnímání hudby, asi trochu nekompromisní, protože kladu důraz na osobitost. Snažím se nebýt ovlivněn nahrávkami, naopak, chci ze sebe nějak „vyrvat“ své chápání skladby, ať už se jedná o tempové, nebo výrazové prostředky. Řekl bych dokonce, že volím extrémnější postupy, ale nakonec je tohle otázka pro posluchače nebo kritiky, jak to na ně působí. Moje zatímní dirigentská zkušenost je malá a myslím, že muzikanti mě berou i proto, že mám hudební praxi, vím, jaké jsou vztahy v orchestru, a stále jsem aktivní hráč. Díky tomu mám velký respekt, je to úplně jiná situace, než kdybych přišel rovnou ze školy.

 

* Cvičíte si krásná gesta? Dirigent jimi dokáže posluchače velmi upoutat…

 

            Ano, jsou vystudovaní dirigenti, kteří mají krásné ruce, krásná gesta, a lidé je kvůli tomu mají rádi, krásně se na ně kouká. A potom je taková skupinka, do níž patřím já, co jsme se do dirigování vrhli po hlavě z jakéhosi nutkání zkusit hledat ve skladbách vlastní výraz, a dirigujeme vším možným, jenom abychom dostali „ven“ zvuk a atmosféru díla.

 

Foto popis| „Dirigentem může být každý instrumentalista, protože má zkušenosti s komorní hrou a s hrou v orchestru..

Foto autor| Foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

 

Foto popis| Baborák Ensemble si v takto velkém obsazení zahrál na letošním Pražském jaru I Scherzo z Beethovenovy Třetí symfonie

Foto autor| Foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

 

Foto popis| „Hraní ti jde, tati, nejlíp,“ říká mladší dcera Radka Baboráka, v současnosti nejuznávanéjšího světového hornisty

Foto autor| Foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

 

Foto popis| „Nejjednodušší vztah jsem vždycky měl s těmi, kdo mé nechali hrát tak, jak já hudbu cítil, a respektovali můj pohled,“ pochvaluje si český hornista

Foto autor| Foto Lucie Čermáková

 

Foto popis| Baborák Ensemble v základním složení: Radek Baborák, Jiří Zigmund, Dalibor Karvay, Lazslo Kuti a Hana Baboráková-Shabuová

Foto autor| Foto Lucie Čermáková

 

O autorovi| Šárka Vieweghová, publicistka

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz