Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Lenka Nota: Myslím, že z této krize vyjdeme dobře

WEB , Datum: 12.03.2021 , Zdroj: klasikaplus.cz , Strana: 0 , Autor: Štěpán Filípek , Datum importu: 12.03.2021 11:28 , RU / den: 10 000 , Celková návštěvnost: 10 000 , Země: Česko , GRP: 0,11

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch

„František Emmert byl a vždy zůstane vzorem nejen jako skladatel, ale především jako člověk, jako velká a silná osobnost.“

„Je ze mě už taková česká Rakušanka.“

„Jsem věřící člověk a zpracování duchovních textů je pro mě inspirující.“

Lenka Nota – komponistka, absolventka brněnské Janáčkovy akademie múzických umění ze třídy Františka Emmerta a – jak sama sebe vidí – „česká Vídeňačka“. Její skladby zejména poslední dobou můžeme slýchat na našich pódiích a co více – následující měsíce slibují hned několik premiér. Nejen o nich, ale i o své cestě k nim Lenka Nota hovořila v rozhovoru pro KlasikuPlus.

Lenko, začněme od úplných začátků. Zajímalo by mě, jak se formoval tvůj vztah k hudbě v dívčím věku?

Já jsem byla takovéto geniální dítě, co se už ve třech čtyřech letech hrnulo ke klavíru a poučovalo svou o sedm let starší sestru, že hraje falešně a špatně… Ale možná právě proto, že mi to tak šlo a hrála jsem vše z hlavy, nebavilo mě cvičit a hrát z not – když to přece šlo bez nich. Což, jak všichni víme, může být nebezpečné, protože k úspěchu je třeba 90 % dřiny a 10 % talentu.

A ke skladbě ses dostala jak?

Chodila jsem normálně do hudebky na klavír, ale přibližně ve dvanácti letech jsem měla těžkou krizi. Chtěla jsem se na všechno vykašlat, ale pak přišel naštěstí do kin film Miloše Formana Amadeus, který mě naprosto nadchl a vrátil mě ke klasické hudbě. O něco později můj strýc ze Strážnice prohlásil, že když mám slovácké kořeny, tak přece musím hrát na cimbál. Jelikož jsem člověk, který rád zkouší něco nového, přihlásila jsem se a chodila k paní Jarmile Mazourové. Ta si záhy všimla, že docela dobře improvizuji, a následně mně nabídla, zda bych k ní nechtěla chodit také na skladbu.

Je všeobecně známé, že Jarmila Mazourová vychovala celou řadu budoucích profesionálů…

Ona byla tehdy jediná, která učila skladbu v Brně a možná i na celé jižní Moravě. Co si pamatuji, chodili k ní z mé generace třeba Katka Růžičková nebo Pavel Šnajdr a mnozí další, které jsem pak později potkala na JAMU.

To mi přímo nahrává k dalšímu dotazu – jak jsi našla cestu ke své Alma mater, tedy brněnské JAMU?

To bylo tak: na skladatelské večírky Jarmily Mazourové, které se konaly vždy na konci školního roku, v červnu, chodíval také Zdeněk Zouhar, který byl v té době vedoucím katedry skladby na JAMU. A ten za mnou vždy po koncertě přišel a říkal: „Lenko, vy byste se měla přihlásit na kompozici.“ No, abych se přiznala, tak já to tehdy moc vážně nebrala… Já a skládat? Vždyť nemám konzervatoř a skladba na hudebce je koníček, ne profese.

Šla jsi tedy na akademii přímo z gymnázia?

Kdepak. Nejprve jsem uvažovala o studiu cimbálu na konzervatoři, ale nechtělo se mi opakovat středoškolská studia. Přihlásila jsem se na filozofickou fakultu, nejprve na divadelní vědu, protože hudební se ten rok neotvírala. O rok později jsem přešla na hudební vědu, ale to také nebylo ono, příliš teorie, málo muziky. Tak jsem přemýšlela, jak se zase vrátit k praktickému muzicírování, a jediná možnost byla kompozice nebo operní režie. Musím přiznat, že zcela „nadrzo“ jsem se přihlásila k přijímacím zkouškám na skladbu a nějakým zázrakem to vyšlo, aniž bych si tehdy připustila, že budu kdy schopna dát dohromady orchestrální skladbu nebo operu…

To bylo někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let?

Na JAMU jsem začala studovat v roce 1992.

Tím se dostáváme také k tvému vztahu k Františku Emmertovi. Studovala jsi u něj na JAMU celou dobu?

Když jsem si zjišťovala, jaká je na JAMU situace a kdo tam všechno vyučuje, tak mi na Františka Emmerta dala tip Zoja Černovská, která už v jeho třídě byla. On byl totiž jedním z mála pedagogů, kteří studenty neformovali k obrazu svému, ale naopak rozvíjeli jejich silné stránky nebo to, co jim bylo vlastní. Po přijímačkách jsem požádala tehdejšího vedoucího katedry Aloise Piňose, zda bych mohla do třídy Františka Emmerta. Na těch pět let v jeho hodinách nikdy nezapomenu. Nejednalo se o výuku kompozice, ale života vůbec, František Emmert byl a vždy zůstane vzorem nejen jako skladatel, ale především jako člověk, jako velká a silná osobnost.

Jak jsi se dostala do Vídně?

To bylo oklikou přes Prahu a Ankaru. Můj bývalý manžel je totiž z Turecka a do Vídně odešel kvůli práci. To jsem byla ještě na mateřské. Po rozvodu jsem se rozmýšlela, zda se vrátit do Čech, ale především kvůli dceři, která je prakticky Vídeňačka, jsem nakonec zůstala v Rakousku.

V té souvislosti by mě zajímala jedna věc. Zabývám se totiž v posledních letech tvorbou Jana Václava Huga Voříška a ve svých textech jej často označuji jako česko-rakouského skladatele. Jak se vlastně cítíš ty, jako Češka, Rakušanka, nebo spíš Vídeňačka?

Já jsem se ve Vídni dlouho cítila jako Češka a svým způsobem jako vyděděnec, německá/rakouská kultura, a především jazyk mi nebyly nikterak blízké. Nicméně po skoro čtrnácti letech, kdy žiju ve Vídni, se tu už cítím jako doma. Konečně se domluvím, mám tu přátele, a hlavně i práci, což je pro integraci strašně důležité. Takže je ze mě už taková „česká Rakušanka“, po vídeňsku „Bémák“… nebo možná spíš Vídeňačka, protože Rakušani a Vídeňané jsou také odlišné kategorie. Myslím, že největší problém pro každého, kdo žije v zahraničí, je jazyk. V Turecku jsem zpočátku nemohla komunikovat vůbec a v Rakousku jsem se němčinu naučila prakticky za chodu na ulici. Znalost jazyka se nejlépe pozná v afektu, kdy je třeba věci vyjádřit přesným způsobem, rozeznat nuance jazyka, které najednou nejsou a dochází pak k nedorozumění. Naštěstí jsou Rakušané velmi zdvořilí a k chybám tolerantní.

Pojďme se posunout k uměleckým otázkám. V posledních letech zaznamenala velký mediální ohlas tvá opera Jsem kněžna bláznů, věnovaná životu a dílu Boženy Němcové, která by dokonce měla v příštím roce zaznít v rámci operního festivalu Smetanova Litomyšl. Na tohle dílo já se ovšem ptát nebudu. Čtenáře by naopak mohla zajímat díla, která tak známá nejsou. Konkrétně komorní a sólové skladby, na kterých jsme pracovali a pracujeme společně. Mohla bys čtenářům říct něco třeba o skladbě Cantes na texty středověké mystičky Hildegardy von Bingen?

Cantes jsem komponovala ještě za studií, někdy kolem roku 1995. Byla to ode mě tak trochu drzost – vzít si navýsost duchovní texty středověké mystičky, navíc jí samotnou už dokonale zhudebněné, a dát jim vlastní hudební podobu. Dnes bych si to už netroufla. Skladba dosud nebyla uvedena a verze, kterou se svými přáteli v červnu na Forfestu premiérově provedeš, je částečně přepracovaná.

Sám se na premiéru Cantes velmi těším, hlavně doufejme, že už v červnu budou moci probíhat živé koncerty! Má další otázka se bude týkat komorní skladby Agnus dei, která vznikla roku 2018 a následně vyšla na debutovém albu Tria Opera nazvaném František Emmert a jeho žáci. Zajímavý kompoziční prvek je z mého pohledu poněkud netradiční rozložení jednotlivých nástrojů v sále…

To totiž vychází z textu. Já jsem věřící člověk a zpracování duchovních textů je pro mě inspirující. Kompoziční proces jde v tomto případě mnohem snadněji (někdy). Rozložení nástrojů v Agnus dei je vlastně inspirováno Svatou trojicí, kdy jednotlivé nástroje vytvářejí v prostoru trojúhelník – hoboj a violoncello jsou v zadních rozích místnosti za publikem a symbolizují to pozemské, fyzické. Klavír zůstává na pódiu a představuje naopak to duchovní, nebeské. Zvuk tria se tak potkává nad hlavami obecenstva, které je uprostřed tohoto hudebního trojúhelníku.

Velmi silná je také tvá skladba pro sólové violoncello s názvem Safranbolu, kterou jsem vloni na podzim natočil pro Český rozhlas a ke které se jako interpret opakovaně rád vracím. Řekneš čtenářům něco o její historii?

Safranbolu jsem napsala roku 2003 a vznik byl inspirován mým pobytem ve stejnojmenném městečku v Turecku. V tureckých měřítkách je to od Ankary „za rohem“, ale reálně se tam jede asi tak tři hodiny. Jde o malebné horské městečko s typickými tureckými domy, má také krásnou a tajemnou atmosféru. Tenkrát jsme s mým bývalým manželem spolu ještě chodili a prostě to na mě celé velmi silně zapůsobilo. Důležitým podnětem pro napsání bylo tehdy také první profilové CD skladatelské skupiny Hudbaby, na kterém jsem chtěla mít aktuální kompozici. Zajímavou paralelou je to, že mi Safranbolu premiérově provedl a nahrál Jiří Bárta, který tehdy měl tureckou manželku, která mě seznámila s mým dnes už bývalým tureckým manželem. Tak se to celé tak nějak propojilo.

To je krásná historie! O tvé komorní a koncertantní kompozice je v poslední době velký zájem. Mohla bys něco říct o zakázkách pro MHF Moravský podzim 2021?

Velký zájem je možná silné slovo… Ty sám jsi inicioval objednávku nové koncertantní skladby pro violoncello a orchestr na námět latinské poezie Jana Nováka. Bude provedena na festivalu Moravský podzim, kde v rámci jiného koncertu zazní také další nová komorní věc. Na obě novinky se velmi těším a doufám, že u toho budu moci být osobně!

Dovolil bych si položit ti osobnější otázku. Jak vlastně vzniklo tvé jméno Nota?

To byla přezdívka během studií na JAMU. Po rozvodu jsem si na to vzpomněla a změnila si příjmení. K dívčímu jménu jsem se nechtěla vracet. Začala nová životní etapa. Mimo to miluji filmovou hudbu Nina Roty, tak jsem si řekla, že když už nemůžu být (jako) Rota, tak se budu jmenovat Nota. A ono to kupodivu na úřadech prošlo i v téhle maskulinní podobě. ( smích )

Lenko, dnešní pandemií ovlivněná doba bez živých koncertů je pro hudebníky velmi náročnou zkouškou charakterů. Existuje pro tebe něco, co by ti i za dané situace udělalo v poslední době opravdovou radost nebo co by vlívalo do tvých žil novou tvůrčí energii?

Situace hudebníků, zvlášť těch na volné noze, je tragická, katastrofální. Všichni víme, kolik vydělávají, že o nějakých úsporách nemůže být řeč. Řada z nich se tedy musí živit něčím jiným, což prakticky znamená, že se k hudbě už patrně nevrátí, v profesionálním slova smyslu. Když člověk chodí na osm hodin denně do práce, má rodinu a tak dále, není čas ani síla na cvičení a tvorbu. My skladatelé a skladatelky jsme zvyklí, že nás nikdo neplatí, a živíme se tudíž něčím jiným. V tom smyslu se mě korona nikterak nedotkla. Naopak využívám toho, že nelítám po koncertech a divadlech a mám čas vzdělávat se, cvičit na svůj úžasný klavír, který jsem si nedávno pořídila, posilovat tělo i ducha prostřednictvím zajímavých ZOOM konferencí z celého světa a připravovat se na lepší časy, které přijdou a které, jak pevně věřím, budou ve znamení rozvoje lidského ducha, individuality, kreativity, svobody a etiky, která je podmínkou toho všeho. Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří uvažují stejně, čas doma využívají k samostudiu a vlastnímu rozvoji, a takovým, podle mého názoru, patří budoucnost. Myslím, že z této krize vyjdeme dobře, pokud každý z nás na sobě zapracuje, rozvine svou osobnost a pokud dáme prostor vlastnímu zdravému rozumu, pokud se budeme chovat zodpovědně – jako zralí lidé, a ne jako zmanipulované a nemyslící stádo.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz