Händelův Mesiáš na zámeckém nádvoří 18. června, o měsíc později Myslivečkův Abrahám a Izák na Salcburském festivalu… I léto je pro Collegium 1704 naplněno prestižními úkoly. Václav Luks, zakladatel a dirigent předního tuzemského barokního orchestru a jeho sboru, v rozhovoru uvažuje o staré hudbě a velkých koncertech, o objevování repertoáru i o akustice při open air akcích.
Počítáte si provedení jednotlivých skladeb? Víte, pokolikáté budete dirigovat na Smetanově Litomyšli Händelova Mesiáše?
Statistky si nevedu, ale provedení bylo určitě už několik desítek… A zajímavé je, že hned to první v roce 2011 v La Chaise Dieu ve Francii bylo zaznamenáno pro televizní stanici MEZZO a jen na youtube už vidělo záznam téměř sedm a půl milionu diváků. Jedno z pražských provedení Mesiáše se dočkalo také vydání na CD, které se nedávno objevilo v přehledu historicky nejvýznamnějších nahrávek Mesiáše v britském hudebním magazínu Gramophone.
Jak vnímáte na mapě tuzemských festivalů Smetanovu Litomyšl?
Má bezpochyby výjimečné postavení mezi českými festivaly, ale možná je namístě srovnávat ji spíše s festivaly zahraničními. Se slavným Salcburským festivalem. Podobně i Litomyšl je nejen malebným městem a rodištěm hudebního génia, ale také městem, které po několik týdnů doslova dýchá hudbou a které se stává po dobu trvání festivalu hudebním srdcem země. Podobně jako Salcburk, tak i Litomyšl se za žádných okolností nesnižuje k laciným komerčním projektům a umělecká hodnota dramaturgie je pro přijíždějící návštěvníky přesvědčivým argumentem.
Tentokrát v Litomyšli neúčinkujete v kostele, ale na zámku.
Na velkém nádvoří zámku nebudeme účinkovat poprvé. V roce 2019 jsme tady vystoupili s Magdalenou Koženou a programem „Il giardino dei sospiri” a velmi rád na tento večer vzpomínám. Zvukomalebná hudba italské provenience skvěle souzněla s takřka italskou atmosférou nádvoří zámku, prohřátého paprsky zapadajícího slunce. Osobně „open air” koncerty nevyhledávám a podobné nabídky spíše odmítáme. Nádvoří v Litomyšli je však výjimečné tím, že díky sevřené podobě, kdy vysoké palácové stěny vytvářejí odrazové plochy pro zvuk, vzniká akustika blížící se kvalitám koncertního sálu.
Vnímáte takovou příležitost jako přiblížení světa staré hudby, vnímaného jako trochu alternativnějšího, střednímu proudu hudebního provozu?
Neřekl bych, že takzvaná stará hudba potřebuje popularizaci formou pořádání koncertů s „přidanou hodnotou”, jakou je exkluzivita prostředí zámeckého nádvoří. Pokud budeme považovat divácký zájem za měřítko úspěchu, určitě si nemusíme připadat př íliš alternativně. A myslím, že doby, kdy stará hudba byla vnímána jako jakýsi underground, dávno pominuly. Koneckonců i provedení Mesiáše na nádvoří zámku není důsledkem úvah, „jak koncert zatraktivnit”, ale naopak reakcí na očekávaný zájem publika, který by mohl být v případě koncertu v kostele uspokojen pouze částečně.
Budete tam slyšet…?
Koncert s Magdalenou Koženou v roce 2019 byl v ještě podstatně menším obsazení ansámblu a s nosností zvuku nebyl nejmenší problém. Mám také zkušenosti z uvedení Purcellovy opery Dido a Aeneas na festivalu v Aix-en-Provence, na nádvoří historického paláce, které se velmi podobá nádvoří v Litomyšli. Akusticky i tam vše fungovalo výborně.
Händelův Mesiáš je ikonické dílo, ale pro mnohého posluchače především díky slavnému Hallelujah. Co s tím?
Je osudem ikonických děl, že u části publika převládá jakési jejich zjednodušené, zkratkovité vnímání… Podobně jako u Beethovenovy „Osudové” si spousta příležitostných příznivců klasické hudby vybaví především ono slavné „pa-pa-pa-paaaaa”… Nemám s tím nejmenší problém. Ani to nesnižuje nespornou kvalitu těchto slavných děl.
Setkal jste se už někdy s výhradami, že od vás lidé neslyší ten velký tradiční slavnostní sbor v obsazení se stovkami sboristů?
Domnívám se, že jsme již natolik známí, že posluchač, který si kupuje vstupenku na náš koncert, celkem přesně ví, jaký druh interpretace od nás lze očekávat. Koneckonců, ona zmiňovaná provedení obrovskými sborovými tělesy se stávají spíše raritou vyhrazenou amatérské scéně zejména v Anglii, kde má provádění Mesiáše v nejrůznějších podobách obrovskou tradici.
V červenci vás čeká Salcburský festival. Těšíte se?
Do Salcburku se nelze netěšit. Tentokrát před námi stojí velká výzva v podobě provedení Myslivečkova oratoria Abramo ed Isacco. Už jsme tam hráli řadu děl od Bacha přes Bibera, Stradellu a Monteverdiho až po Zelenku. Jsem velmi rád, že se nám daří přesvědčit vedení festivalu k provádění děl českých autorů. Doposud tomu však bylo vždy v kontextu s nějakým velkým jménem světového repertoáru. Až nyní stojí na programu jedno jediné jméno – Josef Mysliveček. Doufám, že se nám i tentokrát pro hudbu našeho krajana podaří náročné salcburské publikum nadchnout.
Vnímáte tamní účinkování jako prestižní, nebo je samozřejmostí?
Těžko bychom asi hledali umělce, který by účinkování v Salcburku považoval za samozřejmost. I pro ty nejvěhlasnější představuje účinkování na tomto festivalu mimořádnou poctu a závazek.
A co potom v srpnu povezete do Varšavy?
Requiem Antonína Rejchy, Dvořákův Klavírní koncert g moll se sólistou Lukášem Vondráčkem, který bude hrát na kopii historického klavíru z roku 1868, a Symfonii č. 7 g moll Jana Václava Kalivody. Tento český předsmetanovský autor by si zasloužil větší pozornost, než se jeho dílu dostává.
Na čem pracujete?
Především operní produkce jsou během na dlouhou trať, a tak už teď plánujeme česko-francouzskou produkci Mozartova Dona Giovanniho pro rok 2025 nebo projekty pro jubilejní smetanovský rok 2024, ve kterém bychom se mimo jiné chtěli vrátit k dílu Bedřicha Smetany.
Petr Veber
Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.
