Markéta Cukrová a Roman Hoza: Zpívat romantické písně je skoro emocionální striptýz

Search
Close this search box.

WEB, Datum: 07.06.2022, Zdroj: klasikaplus.cz, Autor: Veronika Paroulková, Datum importu: 07.06.2022 22:18, RU/den: 10 000, AVE: 5 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,11

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch, Ostatní

„Po celé sezóně je člověk už docela unavený, ale v Litomyšli to vždycky nějak záhadně přejde.“

„Na koncertním pódiu má vzduch jinou hustotu. Divadelní jeviště je úplně jiný vesmír.“

„Jakými slovy mluvíme o lásce v životě, takové barvy a výraz pro ni hledáme v hlase.“

Rodinné vazby a stejné období, to je pojítko dramaturgie koncertu s podtitulem Láska za časů romantismu, který uvádí Smetanova Litomyšl 12. června od půl třetí odpoledne. Na programu budou mimo jiné výběry z písňových cyklů představitelů vrcholného německého romantismu, Roberta Schumanna a jeho manželky Clary Schumannové a vedle nich Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a jeho starší sestry Fanny Hensel-Mendelssohnové. Přednesou je mezzosopranistka Markéta Cukrová a barytonista Roman Hoza. Na klavír je doprovodí Ahmad Hedar. Oba sólisté se v RozhovoruPlus netajili tím, že koncertní pódium je pro ně stejně důležité jako to operní.

Mezi vámi nejsou žádné příbuzenské vazby, pokud se nemýlím.

MC: Nejsou, aspoň pokud vím (směje se). Ale určitě jsme příbuzní umělecky. Na Romanově pěveckém projevu je mi něco strašně milé a blízké, to mu neříkej (směje se). Mám obecně v oblibě barytony, možná proto, že jsem sama nižší hlas, obzvlášť pokud jsou muzikální a umí používat měkký, volný tón.

Ale setkáváte se společně na jevišti, zejména v Národním divadle Brno, už jste měli víc možností vystoupit společně? Máte nějakou oblíbenou příležitost, na kterou rádi vzpomínáte? Asi teď z poslední doby Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota?

MC: Ve Flétně se na jevišti zase tolik nepotkáme, ale jednu společnou inscenaci si budu pamatovat do konce života. Byla to velká lahůdka v kontextu české opery vůbec. Láska na dálku finské skladatelky Kaiji Saariaho v režii Jiřího Heřmana. Tam jsme hráli dva kamarády, tedy muže, a byla to krásná spolupráce a příležitost.

RH: Ano, i já budu vždycky rád vzpomínat na Lásku na dálku Kaiji Saariaho, kterou jsme dělali společně s Markétou v roce 2017. To byl pro mě jeden z nejsilnějších uměleckých zážitků v životě a moc mě mrzí, že jsme se s tímto titulem nemohli řádně rozloučit kvůli covidu. Jinak do Kouzelné flétny pana Krobota budu teprve vstupovat, takže tam se, zatím, o spolupráci mluvit nedá.

Litomyšlský koncert nabídne hudbu vrcholného německého romantismu, je to váš oblíbený, nebo dokonce srdeční repertoár?

MC: Já vlastně Schumanna a Mendelssohna vnímám jako jiný romantismus než ten národovecký, vrcholný. A zvlášť jejich písňová tvorba je plná křehkosti a jemných nálad. Je třeba, aby interpreti dokázali otevřít hlas v nízkých dynamikách, aby hledali intimní barvy, aby dokázali v klidu přednášet až impresionistické texty o lásce, přírodě, lidských pocitech.

Druhá půlka 19. století patří k vrcholu písňové tvorby, a písňová tvorba zase k vrcholu vokálního umění.

RH: Když řeknete vrcholný německý romantismus, představím si spíš Wagnera nebo velké Mendelssohnovy orchestrální kusy. Náš program je oproti tomu extrémně komorní a intimní. Líbí se mi představa salónních koncertů s jedinečnou atmosférou. Baví mě kontrasty mistrovské, ale někdy dost spotřební hudby, vzletných, hlubokých romantických textů, často ovšem jednoduchých a povrchních. Pro mě je interpretace takové hudby skoro jako emocionální striptýz. A když nejste upřímný, divák to pozná a zážitek je poloviční.

Jak vznikala dramaturgie koncertu, ve spolupráci s uměleckým ředitelem Smetanovy Litomyšle Vojtěchem Stříteským, nebo je to program, se kterým už jste někdy vystupovali?

RH: Tento program vznikl přímo pro Smetanovu Litomyšl. Byl to Markétin nápad, takže ta k tomu určitě řekne víc.

MC: Známé Schumannovy cykly provádíme pravidelně, ale každý zvlášť. Tuto konkrétní dramaturgii si vybral pan ředitel z několika návrhů. Já sama považuji za velmi krásné poslouchat partnerství ženského a mužského hlasu v tom nejpoetičtějším repertoáru, který existuje a který řeší nejdůležitější momenty soužití muže a ženy. Když navíc máme k dispozici i ženské autorky, které i přes společenskou nepřízeň dokázaly stvořit životaschopné dílo, pak jde o vítaný exkurz do relativně nedávné historie.

Jak moc mají mezi sebou Schumannovi a Mendelssohnovi hudebně společného? Je v té hudbě slyšet mužský a ženský prvek?

RH: Nejsem hudební vědec a upřímně tyto věci nemám nijak detailně nastudované, takže můžu vycházet jenom ze svého dojmu. Pro mě je Robert Schumann nejsilnějším skladatelem z uvedených, především co se týče melodiky a klavírního doprovodu. U Mendelssohna mám vždycky pocit dlouhých ploch a velkého legata. Obě ženy jsou zase jedinečné hudební křehkostí a fantazií.

MC: Takhle bychom se mohli ptát, kdyby ony dva prvky měly rovnocenné podmínky. Ale víme, že neměly. Clara Schumannová je pro mě dojemný příklad talentu, kterému byla ustřižena křídla. Mnoho dětí, milující, geniální, ale bohužel duševně nemocný a předčasně zesnulý manžel, to není podhoubí pro kariéru klavírní virtuózky a skladatelky. V tom málu, co nám zbylo, ale můžeme vidět imaginaci a vysokou muzikalitu.

Ovlivňovali se navzájem?

MC: Schumannovi určitě. Robert Claru velmi ctil a vážil si jejího úsudku, ona zrovna tak. O Felixově sestře Fanny tolik informací nemáme, ale představuji si to podobně.

Oba vystupujete koncertně i v rámci operních inscenací, inklinujete k jednomu z toho víc, nebo máte tyto dva světy, operní a koncertní, spíš raději vyvážené?

MC: Já miluji rozmanitost. Opera je víc divadlo než hudba a koncert je zase čirá hudba, kde je divadlo zbytečné. Obojí v člověku rozvíjí důležité umělecké stránky a je štěstí mít možnost dělat vše, co člověk umělecky zvládne.

RH: Na koncertním pódiu, ideálně bez pódia, zažívám častěji to kouzlo, kdy neexistuje nic, jenom přítomný okamžik, ticho v pomlce, vzduch má jinou hustotu. Divadelní jeviště je úplně jiný vesmír. Jste závislá na velkém množství lidí, nemáte takové spojení s divákem, ale můžete se zase stát někým jiným, zažít silné věci, zapomenout na okolní dění. Vyváženost těchto dvou světů je ideál.

Markéto, Ty nemáš asi hudebního příbuzného, nebo ano? S kým nejbližším ses hudebně setkala, ať už na jevišti, na pódiu nebo autorsky?

MC: Opravdu nemám. Pocházím z vědecké rodiny, jejíž jedna větev je ale velmi zpěvná. Ale abych se mohla opřít o zkušenosti profesionála, to bohužel ne. Všechno jsem si vyšlapala sama a vlastně to není špatné.

Romane, Vy jste naopak stále častěji na jevišti se svým bratrem Tadeášem, oba jste teď v angažmá Janáčkovy opery v Brně, jaké to je?

RH: Je to moc fajn, konečně se trochu vidíme. Máme docela blízký vztah, a hlavně k sobě můžeme být otevření, což je příjemné osvěžení profesního života.

Proč jsem se před chvílí ptala na srdeční repertoár… Mottem letošního festivalu Smetanova Litomyšl je láska, co Vy a láska, ať už v profesním nebo v osobním životě?

MC: Hmhm, láska… a lehčí otázku nemáš? Ale vážně. Kdo dělá písňový repertoár, ten zpívá o lásce od pondělí do pátku, a pak o víkendu. Spíše tedy o té nešťastné, protože jak známo, smutné písně jsou nejkrásnější. Někdy si pro změnu ráda zazpívám třeba o hospodářských strojích nebo o politice (směje se). Ale samozřejmě, jakými slovy mluvíme o lásce v životě, takové barvy a výraz pro ni hledáme v hlase. Je to nejvyšší inspirace.

RH: Opera je vždycky o lásce a písně koneckonců taky. Pro docela hodně lidí je láska také odpověď na otázku po smyslu života. A musím říct, že s mojí úžasnou ženou a dětmi chápu jejich postoj čím dál víc.

Jak se vám v Litomyšli zpívá? Většina interpretů se shoduje, že je to pro ně milá až výjimečná příležitost…

MC: Na tomhle festivalu je vidět, že je připravován srdcem, a osobnost pana Stříteského mu vtiskla neopakovatelný tvar. Naučil publikum jezdit na koncerty z dalekých končin a oživil kulturní a tím i společenské dění v celém regionu. A to se počítá. Je to pro mě tudíž radost a čest.

RH: Litomyšl je nádhera. Vždycky radost a skvělá atmosféra. Po celé sezóně je člověk v červnu a v červenci už docela unavený, ale v Litomyšli to vždycky nějak záhadně přejde. Navíc moje žena pochází z nedaleké Poličky a kousek od ní, v Pomezí, opravujeme dům, takže se v tomto kraji cítím téměř jako doma.

Právě končící sezóna se už více méně po covidu vrací do normálu, jak moc se vás dotkly uplynulé dva roky? Změnily vás nějak, nebo váš náhled na kulturu?

MC: Bohužel, ty dva nešťastné roky znejistěly mnohé. A pochyby trvají bohužel dál, dokud někdo bude vymýšlet nesmysly, jako je například válka. Kultura se stala obětí, a to nesmí pokračovat. Roli pomocníka bude muset převzít stát.

RH: Uf, to je asi na delší povídání, ale ve zkratce… Po úvodním příjemném oddechu od pracovního kolotoče jsem začal cítit stále větší frustraci. Je mi líto, jakým způsobem se o kultuře, především té „živé”, v této zemi mluví, tedy spíše nemluví. Moc bych si přál, abychom dokázali to „krásno”, které s sebou zpěv, hudba, tanec, divadlo nesou, předat co nejširší paletě lidí. Mám strach, že to za současné politické a ekonomické situace bude velmi těžké a bude to vyžadovat sebereflexi všech účastníků kulturního života.

Jaké léto máte teď před sebou? Pracovní nebo odpočinkové?

MC: Letošní rok strávím pouze pracovně, mimo jiné i kvůli ztrátám z covidové doby. Dovolená proběhne v dalším roce, ale co nejdřív, protože tempo letošní sezóny se dlouho vydržet nedá. Už teď mi chybí vůně slané vody.

RH: Červenec bude volnější, písňové koncerty a Carmina burana, ale hned na začátku srpna máme i s Markétou Mesiáše na otáčivém hledišti v Českém Krumlově a mně hned potom začíná sezóna v Düsseldorfu obnovenou premiérou Nápoje lásky.

A jak se rýsuje nadcházející sezóna?

MC: Bude na co se těšit, ale většinu nesmím prozrazovat. S velkým očekáváním hledím na zářijové koncertní provedení opery Rusalka s

Českou Filharmonií a dirigentem Semjonem Byčkovem, na operní projekt s orchestrem Berg, na několikrát odložený zájezd do USA nebo na provedení Vokální symfonie Vladimíra Sommera na festivalu Janáček Brno.

RH: Rýsuje se moc hezky a bude velmi nabitá. Nejvíc se těším na svůj debut jako hrabě ve Figarově svatbě, na Mahlerovy Písně potulného tovaryše s brněnskou filharmonií a Robertem Kružíkem a taky na festival Janáček Brno. ¨

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2023
Designed by: wwworks.cz