Martin Otava: Dvě nové režie a témata. Quo vadis v Plzni a B. Němcová v Litomyšli

Search
Close this search box.

WEB, Datum: 16.06.2022, Zdroj: klasikaplus.cz, Autor: Veronika Paroulková, Datum importu: 16.06.2022 15:42, RU/den: 10 000, AVE: 5 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,11

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch, Ostatní, Smetanova Litomyšl

„Jsem stará dobrá střední vlna. Nemám rád fousaté divadlo ani experiment pro experiment.“

„Miloval jsem Boženu Němcovou od dětství, k titulu jsem se snažil přistoupit empaticky a zcela jinak než předchozí ženský inscenační tým.“

„Nová opera Quo vadis Sylvie Borodové je rozhodně velkolepá. Ohlasy byly velmi pozitivní.“

Dvě čerstvé režie má na svém kontě ředitel Divadla J.K.Tyla v Plzni Martin Otava. Na jeho domovské scéně měla 11. června premiéru výpravná soudobá opera Quo vadis od Sylvie Bodorové. ReflexiPlus si můžete přečíst ZDE. Repríza je na programu v sobotu 18. června a pak v příští sezóně. V novém hávu se na festivalu Smetanova Litomyšl představí opera Jsem kněžna bláznů, které napsala Lenka Nota na libreto Olgy Sommerové. Premiéra se původně odehrála v listopadu 2027 v brněnské Redutě, kde ji uvedl Ensemble opera Diversa pod taktovkou Gabriely Tardonové a v režii Kristiany Belcredi. Inscenaci si můžete připomenout i pohledem skladatelky Olgy Ježkové pro KlasikuPlus. Opera se ale teď dočkala nového nastudování ke 160. výročí úmrtí Boženy Němcové. Premiéra je na programu 28. a 29. června ve Smetanově domě. V titulní roli Boženy Němcové se představí Jana Piorecká, jejím manželem bude Adam Rezner. Soubor opery Divadla Josefa Kajetána Tyla Plzeň povede dirigent Jan Bubák. Martin Otava v RozhovoruPlus mluví nejen o těchto dvou inscenacích, ale o režijní práci jako takové.

Jak jste se dostal k režírování opery Jsem kněžna bláznů? Impuls vyšel od Smetanovy Litomyšle, nebo to byl váš nápad?

Jménem festivalu Smetanova Litomyšl se na naše divadlo obrátil pan dirigent Bubák, který byl pověřen nastudováním a dirigováním opery. Následně jsme zahájili jednání s uměleckým ředitelem Vojtěchem Stříteským a šéfem Plzeňské opery Jiřím Petrdlíkem. Šéf opery mě následně požádal o režijní nastudování díla, které jsem přijal.

Téma je hodně ženské, předchozí tvůrčí tým byl ženský, jak se s tímto titulem pracuje muži?

Miloval jsem Boženu Němcovou od dětství, a to zejména v díle Františka Halase „Naše paní Božena Němcová“. K titulu jsem se snažil přistoupit empaticky a zcela jinak než předchozí ženský inscenační tým. Nemyslím si ale, že je rozdíl mezi mužským a ženským nastudováním.

Takže vaše pojetí je hodně jiné než první verze, která měla premiéru před pěti lety v Brně?

Naprosto a zcela.

Je to už opera, nebo spíš komorní dramatický příběh? V programu se dočteme, že je to komorní dílo o devíti obrazech a Epilogu.

Je to výpověď, kde slovo prolíná hudbu a hudba slovo.

Celkově je to asi jiná práce než na klasických operách, že?

Toho jsem si ani nevšiml. Šel jsem po vztazích a výkladu situací. O to se v inscenacích snažím vždy.

Bylo těžké vybrat cast?

Ne, nebylo. Kromě dvou hostujících ansámblových rolí jsou všichni účinkující z Divadla J. K. Tyla.

Jak se těšíte právě do Litomyšle, měl jste už víc příležitostí s festivalem spolupracovat?

Těšíme se velice. Byl jsem 16 let kmenovým režisérem Státní opery Praha a osobně jsem do Litomyšle jezdil se svými inscenacemi pravidelně. Když jsem se stal ředitelem Divadla F. X. Šaldy v Liberci, tak historicky divadlo na festival zváno nebylo a za dobu mého působení v pozici ředitele tato nabídka nepřišla. V Plzni jsem ředitelem už osmým rokem a nabídka ke spolupráci přišla poprvé letos. S radostí jsem jí přijal a naše divadlo si přizvání ke spolupráci opravdu nesmírně váží.

Zůstane po Litomyšli Kněžna bláznů na repertoáru vašeho divadla?

Ano, premiéra této inscenace proběhne na festivalu v červnu letošního roku. V Plzni bude inscenace premiérována v roce 2024, tedy v roce České hudby na Malé scéně DJKT.

Jak vlastně plzeňské publikum přijímá soudobé tituly?

Snahou plzeňské opery je, aby vznikala nová operní díla psaná přímo pro Plzeň. Po uvedení oper Jakub Jan Ryba a Broučci jsme právě nyní uvedli nejnovější světovou premiéru opery Quo vadis od skladatelky Sylvie Bodorové. Ohlasy na všechny tyto opery byly velmi pozitivní. Už před mým příchodem se objevovaly snahy o uvádění nové opery, například Šaty, jaké svět neviděl. Na toto jsem navázal a dal této snaze pravidelnost.

Hovořil jste o opeře Quo vadis Sylvie Borodové, kterou vaše divadlo uvedlo ve světové premiéře 11. června a druhou premiéru plánujete na 18. června. Jaká je to inscenace a hudba? Spíš budeme mluvit asi o velkoleposti…

Velkolepá je rozhodně.

Máte na starosti nejen režii, ale podílel jste se se Sylvií i na libretu, zpracovat rozměrný Sienkiewiczův román a několik antických textů… do kolika vlastně, do dvou, tří hodin? To není snadný úkol.

Dnes je třeba se vyjadřovat zkratkou. Ale akcentovaným tématům a situacím dát dostatečný prostor k jejich vyznění. Celý příběh se nám podařilo upravit do dvou hodin plus přestávka.

Postav a účinkujících jsou desítky, vytváříte spíš obrazy, nebo je inscenace rozpohybovaná?

Situace odpovídá hudbě. Ta se valí jako lavina. Někdy je dobré vést dění ve směru hudby, na několika místech jsem záměrně šel proti. Na nedostatek jevištního dění a proměn scény si rozhodně nikdo nemůže stěžovat.

Téma je hodně aktuální i v dnešní době, pokud se tak uchopí, měl jste podobné ambice? Konfrontujete nějak příběh se současným děním?

Dějiny, jak známo, se opakují. Mně jako renesančnímu humanistovi a vyznavači staré řecké stoické filosofie by vyhovovalo, aby při náznaku jakéhokoliv diktátorského projevu byl takovýto jedinec neprodleně internován a nebylo mu umožněno, aby získal jakoukoliv moc. Mementem opery je, že je třeba, aby člověk přijal zodpovědnost. A proto se vrací apoštol Petr se svým lidem do Říma, byť vědí, co je čeká.

Nedávné premiéry, třeba pražská Prodaná nevěsta nebo brněnská Kouzelná flétna ukazují, že režiséry láka opouštět původní příběhy a opery vyprávět moderně, Prodanka Alice Nelis byla o zkoušce opery nebo možná dokonce jakékoliv divadelní inscenace či filmu, Flétna Miroslava Krobota se zas odehrávala jako příběh mimozemských civilizací… Jak se díváte na takový trend? Vy jste naopak zvolili historické téma Quo vadis a zpracováváte ho asi naopak tradičně, nebo…?

Spíše… nebo už dávno neusiluji o uznání takzvané odborné kritiky. S úsměvem recenze srovnávám, pozoruji, jak jedna protiřečí druhé, a mám pocit, že každý z kritiků viděl jiné představení a s jiným obsazením. Jako sochař modeluje své dílo či malíř vytváří svůj obraz, ve kterém na metru čtverečním umí zobrazit celý vesmír, snažím se ve své tvorbě zachytit prchavost i konstantnost daných okamžiků, které propojuje hudba. Vytváří tak dílo ze své potřeby vytvářet, protože bez této tvorby nemůže a nechce žít. Vytváří ho i pro všechny zúčastněné kolegy, kteří přistoupí na stejnou hru, a hlavně pro všechny diváky, kteří mají vůli porozumět a pochopit tento snový svět.

Jste spíš zastáncem moderních, odvážných režií, nebo máte nějaký vnitřní limit, za který už se vám nechce chodit?

Jsem stará dobrá střední vlna. Nemám rád fousaté divadlo ani experiment pro experiment. Svým žákům režie na HAMU pokládám pravidelně otázku: Co svou inscenací chceš sdělit? Dostaň to do jedné věty. A tuto otázku by si měl zodpovědět každý divák, který odchází z představení. Jaké poznání nebo zážitek si odnáší domů. O čem že to dnes vlastně hráli?

Asi vám v práci hodně pomáhá, že jste před operní režií studoval herectví a operní zpěv…

Od dětství jsem byl jak houba – sál jsem do sebe dějiny výtvarného umění, architekturu, historii, zážitky. Mnozí mi říkali, že se zbytečně rozptyluji, ale já si nemohl pomoct. Léta jsem nevěděl, jak prakticky využít tyto všechny své zájmy. Teprve když jsem začal režírovat, mohl jsem všechny své znalosti i zážitky využít. Vytvořil jsem si svojí 13. komnatu – archiv emocí a situací, které mi o to snadněji pomáhají vytvářet mé režie.

Jak moc vaši volbu profese ovlivnil váš dědeček, barytonista Zdeněk Otava? Máte to ve smyslu „nebýt jeho“, nebo to nebyl hlavní impuls?

Můj dědeček byl pro mě ikona. Ikona umělce poctivého až za hrob oddaného svému řemeslu. Měl jsem zakázáno dělat zkoušky na konzervatoř a chtít se věnovat divadlu. Až když jsem zkoušky „na tajno“ udělal a dědeček mě poprvé viděl hrát a zpívat, také poprvé jsem získal jeho zájem a lásku. Myslel, že mě vyučí v takového pěvce, jako byl on sám, ale měl jsem k němu takový obdiv, že jsem nevěřil, že bych mohl obstát a být stejně dobrým, jako byl on. A tak jsem šel svou vlastní, jinou cestou. Ta, když už byl dávno mrtev, mě přivedla k režii. Co mi dal? Především morálku starých dobrých divadelních mravů. Tu si nesu celým životem a už se to nezmění.

Co čeká vás osobně i divadlo v nadcházející sezóně?

Jsme divadlo čtyřech souborů a třech jevišti, které každoročně uvede devatenáct premiér a odehraje téměř sedm stovek představení ročně. Dostáváme se do ekonomicky složité doby, a i přesto doufám, že nepříznivé podmínky ekonomicky ustojíme, a především, že lidé na své divadlo po dvouleté covidové odmlce a nastalé vysoké inflaci nezapomenou a zachovají nám svou pravidelnou návštěvu.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2023
Designed by: wwworks.cz