19.6.2007 Hospodářské noviny str. 9 Názory Jiří Černý19.6.2007 Hospodářské noviny str. 9 Názory Jiří Černý

KAŽDÉ ÚTERÝ o tom co mě pálí nebo těší

* NAČERNO *

Od jedné okouzlené duše ke druhé může být někdy blízko, jen pár stanic metrem. Sotva jsem ve čtvrtek večer vešel do Kongresového centra, uviděl jsem Pepu Rauvolfa. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, analytik avantgardy nemůže chybět na koncertu Laurie Andersonové. Stejně jako další kritik Petr Vizina, kterému jsem tu ostatně vracel vypůjčené CD Life On A String.
Zato Honzu Jeřábka jsem neviděl dávno a jeho usměvavou tvář mám v paměti nakreslenou spíš z debat v antikvariátu a jeho písničkářských začátků než z dnešní pověsti předního grafologa.

Stačily oči

Nečekaně se přede mnou objevil i jeden z muzikantských motorů Divadla Sklep, vousatý klávesista a skladatel David Noll, mimochodem skvělý – byť netušící – »vychovatel« mé dcery v nebezpečných dobách holek z naší školky. Do toho šťastného těkání vpadl i písničkář Bohdan Mikolášek; stihl mi aspoň vysvětlit, že už měl být zpátky u rodiny ve Švýcarsku, ale kvůli Andersonové se v Praze zdržel. Nemuseli jsme si říkat, proč tam všichni jsme a jak se těšíme. Stačilo, abychom se jeden druhému podívali do očí.
A pak ta Litomyšl…

Co tady píšu, není podle pravidel kritické práce: recenzent nesmí být předpojatý ani v dobrém, naopak musí být připraven, že i nejtvořivější osobnost může svůj koncert pokazit.
Jenže já ten večer byl jaksi mimo službu. Hospodářským novinám slíbil recenzi Josef Vlček řečený Zub. Pochlubil se mi, že fotografovat bude jeho syn a že je to premiéra tandemu Vlček & Vlček. Od Zuba, který je pořád tak nad věcí, až je tím protivný, jsem léta neslyšel nic milejšího.
Ten čtvrtek jsem potkal samé slušné lidi. Z alternativních muzikantů Jaroslava Jeronýma Neduhu, z divadelních publicistů Karla Krále, Vladimíra Hulce a Milenu Tučnou.
A nejhezčí nakonec: lékařku Janu Šeblovou s oběma dcerami. Za Husáka ji kvůli rozmnožování folkařských textů vyhodili z medicíny těsně před státnicemi. O ceně svobody by mohla Laurii Andersonové hodně vyprávět.
Své dojmy teď svážu oslím můstkem: rockerkou původně byla i dramatická sopranistka Eva Urbanová. V pátek zahajovala Smetanovu Litomyšl a byl u toho i pan prezident. Krátce zaimprovizoval na výstavě Františka Kupky, před koncertem i po něm.
Byl v dobré míře, takže se dala snést i jediná klausovská samochvála. (Divil se, že je prvním prezidentem, který festival zahajuje. Co prý dělali ti předchozí?) Během rautu sám sebe ironizoval a coby eurounionista vytkl pořadatelům, že Urbanová na závěr zpívala Libušino proroctví.
Zpívala ho suverénně, i když pro mě nejpřesvědčivěji zazněl duet ze Sedláka kavalíra s Olegem Kulkem. Pokud oba takhle zpívají své veristické role v Metropolitní opeře, má New York štěstí. Moskevský tenor patří k vyvoleným, kteří se na vysoké c přímo těší – a posluchač s nimi.
Výrazová samozřejmost a bezproblémová technika působí báječně, jak jsem poznal v sobotu, u každého interpreta.
U Otakara Brouska staršího, když v melodramatu Sylvie Bodorové Zápas s andělem klidně a pevně pokládá Seifertova slova »Srdce pak chce být připoutáno k srdci jinému«. Podobně jako u mladého klavíristy Martina Kasíka v Dvořákově kvintetu A dur.

Kdybych tak nebyl kritikem

Stejně krásné však bylo i očividné hráčské úsilí Wihanova kvarteta. Vzájemné chlapské umocňování v nejvznešenější podobě, napínavé zvláště pro toho, kdo s nikým hrát nemůže.
Kdyby se to odpoledne objevil nějaký ten kouzelný dědeček, měl bych jen dvě přání: jednak nebýt kritikem a pak ještě umět aspoň trochu hrát na nějaký smyčcový nástroj.

Blízko zázraku

Kouzelný dědeček ale nakonec rozhodl jinak: večer mi nadělil zážitek z premiéry nádherného díla. Poprvé v životě jsem zažil, že Bohuslav Martinů (scénické provedení Kytice) zastínil v mých očích Leoše Janáčka (úprava baletu Rákoš Rákoczy).
Ano, srovnávat mladého Janáčka a zralého Martinů dost dobře nelze, ale v hudbě i zpěvech Kytice jde o tolik podob lásky a smrti, prostoty a posvátnosti – a všechny se rozžily ve strohém a nerutinním podání moravských interpretů v čele s mladými tanečníky Hradišťanu a jejich choreografky Ladislavy Košíkové.
Když obrovské odezvě u chápavého publika nezabránil ani výpadek elektrického proudu a dlouhá pauza, cítil jsem, že jsme společně blízko zázraku.

***

Měl jsem ten večer jen dvě přání: nebýt kritikem a umět hrát na smyčcový nástroj.