Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Načerno- Llitomyšl aneb Od tradice k hledačství

23.6.2009 Hospodářské noviny str. 11 Názory

Jestli někomu závidím moderní architekturu, jsou to Berlíňané. Co si nechali od světových architektů postavit na Postupimském náměstí, na tom můžu oči nechat. Neuměl jsem si představit, že by cokoli podobně velkorysého a originálního dopustili radní u nás.
V Litomyšli, kam nejezdím jen za letos 60 let starým hudebním festivalem, jsem si sice zvykl, že do zámecké renesance i přilehlých zahrad vrostly sochy novousedlíka Olbrama Zoubka a jim v patách ještě výbojnější výtvarná díla.
Ale na obrovité kamenné, dřevěné a kovové monumenty Aleše Veselého jsem připravený nebyl. Je jich po Litomyšli patnáct, od pozítří prý sedmnáct. Pokud někoho zaskočily, vůbec se nedivím. Mně, výtvarnému laikovi, připadá nápad umístit je v historickém jádru úžasný.
Líbí se mi, že s ničím prvoplánově nekontrastují, nic nevyvažují ani nijak nekarikují. Říct, že Veselého plastiky jsou nefigurativní, je málo. Jsou neliterární. Vážné, podivínské a negroteskní. Přistihl jsem se, že se k nim chovám jako dětičky, které na ně sahají – hladím balvan nebo se pokouším rozhoupat obří kouli.

Když žasne Washington
Po takovém zážitku se mi zdálo skoro marné jít hned poslouchat hudbu. Ale Jiří Pavlica zkoušel na večerní předvčerejší premiéru Studánko, rubínko, "pro malé posluchače a jejich rodiče".
Názory na primáše Hradišťanu a vůbec celého Pavlicu se občas liší. Podobně jako na Veselého. Ale Juru dobře znám; abych zmírnil pokušení kamarádíčkovství, shrnuji nejdřív fakta. Podle některých milovníků cimbálek prý Pavlica pokazil starý Hradišťan. Jenže s tematickými pořady namísto obehrávání nejznámějších dolňáckých písniček přišel už Pavlicův předchůdce, primáš Jaroslav Staněk.
Přelomové album neslo název Byla vojna u Slavkova (1982). Jím se tehdy osmadvacetiletý Pavlica začal odpoutávat od námětového stereotypu šohajíčků s vínečkem. Tehdy si sice ještě netroufl přiznat se k autorství některých "národních" písní. Na Ozvěnách duše (1994) už byla ale polovina skladeb jeho. Omlazená sestava Hradišťanu si je rok nato ověřila na folklorním festivalu ve Washingtonu. Nešlo jen o vyprodaná cédéčka a plné stany návštěvníků. Tamní pořadatelé i zvukaři mi říkali, že lepší hudbu v historii festivalu ještě neslyšeli.
Nejpozději při washingtonském improvizování Hradišťanu s kapverdskými muzikanty bylo zřejmé, že takový stupeň hudební představivosti a technické zdatnosti je nad možnostmi tradičních cimbálových i jiných čistě folklorních kapel. Že Hradišťan je prostě daleko univerzálnější. A zároveň také víc Pavlicův. Od té doby Pavlica zkomponoval a případně i nahrál úctyhodný objem hudby, včetně duchovní. Široký ohlas skácelovského Slunovratu uvedl v život i jeho jevištní podobu. Její spoluautorka – choreografka a vedoucí hradišťanských tanečníků Ladislava Košíková – se s Jurou Pavlicou teď znovu sešla při spolupráci na pořadu Studánko, rubínko.
První dojem: Pavlica se neopakuje rytmicky, melodicky ani aranžérsky. Ať zhudebňuje verše Věry Provazníkové, Halasovy, Nechvátalovy nebo Skácelovy, jeho nejsilnějším talentem je přirozená zpěvnost. Skácelovou Uspávankou se nevyhne srovnání s vícevrstevnatější verzí Bittové, ta je ovšem "pro dospělé".
Druhý dojem: děti z Hradišťanu zpívají krásně. Všechny, i pětiletá Barborka Pokorná – její maminka Alice Holubová si v Litomyšli zakoncertovala těsně před dalším porodem – a stejně mladý Marek Pavlica. Pěkně zněla i odrostlejší brněnská Kantiléna.

Šťastná země

Šťastná to země, kde i po Šlitrovi & Suchém; Skoumalovi & Vodňanském a Uhlířovi & Svěrákovi někdo takhle umí psát a zpívat pro děti.
A kde není hřích opustit tradici a jít svou cestou.

Foto popis|

O autorovi| Autor je hudebním kritikem

 

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz