Národní divadlo Brno přijíždí s příběhy velké lásky

Nádherná hudba a skvělé pěvecké výkony, téma osudových vztahů a marných nadějí… To je jak Pucciniho Bohéma, tak Čajkovského Evžen Oněgin – dvě operní inscenace, které v sobotu a v neděli hraje na zámeckém nádvoří Národní divadlo Brno. Jeho ředitel Martin Glaser přibližuje práci v době protipandemických omezení, zdůrazňuje, jak důležití jsou diváci, prozrazuje, co se chystá na příští sezónu, a doufá, že „genius loci a volná obloha nad našimi hlavami“ vynahradí v Litomyšli chybějící jevištní techniku.

Přivážíte úplně novou Bohému a dost nového Oněgina. Co publiku slibujete?

Dvě inscenace, které spojuje silné téma osudových vztahů a marných nadějí. Příběhy velké lásky, která však ani v jednom případě nedojde naplnění. Zároveň nádhernou hudbu a skvělé pěvecké výkony.

Oněgina jste studovali v zimě a pak „dali do mrazáku”. Jak se rozmrazují opery?

Naštěstí mnohem snadněji než „zmražené“ činohry. Paměť operních pěvců je úplně jiná a nazkoušený tvar fixují velmi silně. V činohře jsme hráli během celého lockdownu nově studované inscenace v pravidelném rytmu do zdi, abychom je udrželi naživu. V opeře stačila před prvním uvedením opakovací orchestrální zkouška.

A Bohému? Ta je naopak horká z pece? Je potřeba nechat ji trochu vychladnout?

Naopak. To, čím jsme během nekonečného lockdownu prošli, je něco velmi nepřirozeného. Divadelníci jsou zvyklí pracovat pod tlakem. V závěrečné fázi – během generálkového týdne – dochází většinou k velkému progresu, když do sebe jednotlivé složky inscenace zapadnou, jednotlivé detaily dostávají ve svém součtu hlubší smysl a protagonistům se jejich postavy definitivně „vyloupnou“. A za tím tlakem stojí vědomí, že až nastane den premiéry, musíte se postavit před publikum a obstát. Je to stejné jako příprava na olympijský závod. Co je platné, když sám na stadionu zaběhnete světový rekord? Musíte to zvládnout vedle svých soupeřů. Tedy v divadle před diváky. Teprve s nimi, díky jejich interakci, přenosem energie z jeviště do hlediště začíná dílo skutečně žít a existovat.

Jak jste uchopil jako režisér Oněgina? Uvážlivě a konzervativně, jako klasiku, nebo jste hodně modernizoval a experimentoval…?

Já jsem si Oněgina vybral proto, že miluji Čajkovského hudbu i Puškinův příběh. Nemám potřebu vytvářet svou alternativní konstrukci k tomu, co je dáno. I tak mi nabízí obrovský prostor k tvorbě. Můj úkol je překlenout naší inscenací most přes dvě staletí a vyprávět tak, aby představení rezonovalo s divákem v roce 2021. Já vlastně věřím, že dnešní divák je mnohem otevřenější, protože naštěstí nežijeme v čase jediné estetické normy.

A jak připravila režisérka Magdalena Švecová Bohému? Zcela realisticky?

Myslím, že v mnohém naše uvažování rezonuje. Ostatně obě naše inscenace vytvářejí mozaiku stylu současné tváře opery Národního divadla Brno, kterou formuje Jiří Heřman. Tím společným jmenovatelem je vnitřní pravdivost a emocionální a estetická naléhavost.

Obě díla jsou po hudební stránce posluchačsky vděčná, přístupná, známá, oblíbená… Existuje mezi nimi pro vás nějaký větší rozdíl?

Bohéma je pro mne vlastně  mnohem současnější. Její příběh by šel do současnosti přenést velmi snadno. V Oněginovi jsou ty dávno zašlé „staré časy“ dokonce i tématizovány. Je plný nostalgie po tom, co by mohlo být, kdysi snad bylo a dnes už není a nebude.

Bude hodně obtížné přenést obě konkrétní inscenace na nádvoří, kde není žádná jevištní technika?

To je nadlidský úkol. Janáčkovo divadlo je největší operní jeviště v naší zemi s mimořádným technologickým zázemím, které inscenátoři pochopitelně využívají… Věřím ale, že festivalové publikum přijímá představení s jakousi nepsanou dohodou, že zkrátka nemůže vidět komplexní tvar, který vznikl v divadle. Snad genius loci a volná obloha nad našimi hlavami tu ztrátu alespoň trochu vynahradí.

Chybělo vašemu souboru publikum?

Jednoznačně. Hrát bez diváků je jako lízat zmrzlinu přes sklo.

Co všechno chystá Janáčkova opera po prázdninách?

Už studujeme Brittenova Petera Grimese. Pod taktovkou Marko Ivanoviće a v režii Davida Radoka. To je náš spolehlivý hvězdný tým.

A pro celou novou sezónu, za předpokladu, že už se bude hrát opravdu normálně…?

V listopadu se snad už konečně dostane na jeviště Heřmanova inscenace Řeckých pašijí, která je opravdu nádherná. Miroslav Krobot si u nás odbyde svůj operní debut: věřím, že na jeho inscenaci Kouzelné flétny se vypraví i diváci, kteří by jinak měli z návštěvy opery zbytečný strach. Skutečnou lahůdkou pak bude koprodukční inscenace barokní opery Alcina, kterou Jiří Heřman připraví ve spolupráci s Collegiem 1704. A na konci sezóny se já pustím do Verdiho Otella. Moc se na to těším.

Máte ambici být přítomni operami na Smetanově Litomyšli každý rok?

Pokud budeme pozváni každý rok, bude nám ctí!

A máte na rok 2024, kdy bude mít Smetana dvousté jubileum, nějaké větší „smetanovské” plány?

Samozřejmě, i když konkrétní plán ještě neprozradím, protože čekáme, jestli a jaký bude speciální příspěvek z Ministerstva kultury k Roku české hudby. Ta bude ostatně roku 2024 u nás v divadle dominovat. Čeká nás další ročník festivalu Janáček Brno a tedy i další inscenace našeho erbovního autora. A k tomu by se na jeviště měly dostat další z našich objednávek na novou českou operu. Jak vidíte, naše plány jsou smělé. Snad nám bude doba přát, abychom je mohli naplnit bez destruktivních kompromisů!

Petr Veber

Plnou verzi rozhovoru můžete číst na hudebním portálu KlasikaPlus.cz.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2021
Designed by: wwworks.cz