WEB , Datum: 13.01.2021 , Zdroj: denikn.cz +1 , Strana: 0 , Autor: Petr Frinta , Datum importu: 13.01.2021 14:00 , RU / den: 41 097 , RU / měsíc: 358 647 , Celková návštěvnost: 2 940 000 , Rubrika: Kultura , Země: Česko , GRP: 0,46

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch / Obsahové duplicity: 13.01.2021 – Kultura 

Jakkoli byl rok 2020 pro kulturní scénu rokem náročným, ani na množství, ani na kvalitě vydaných nahrávek se to výrazně nepodepsalo. Deník N oslovil osobnosti domácí (a v jednom případě slovenské) scény napříč povoláními, žánry i regiony a spolu s nimi i několik interpretů, kteří patří mezi objevy roku 2020, aby sepsali, co je loni nejvíce zaujalo.

Část I.: Hudebníci

Dorota Barová

Hudebnice (Tara Fuki)

V listopadu 2018 odehrála Dagmar Andrtová-Voňková v divadle Archa koncert, na němž oslavila sedmdesátiny. Byl to nápad Petra Ostrouchova, ten oslovil muzikanty, kteří Dagmar nejen doprovodili na koncertě, ale její písně také aranžovali. Myslím, že všem se do jejího hudebního světa podařilo vstoupit nenásilně a s pokorou. Byl to magický večer a minulý rok vyšel tenhle zážitek na CD u Animal Music.

Po dlouhé době nahrála nové sólové CD i Lenka Dusilová. Její Řeka plyne krajinou tak barevnou, bouřlivou i tichou, známou i neznámou. Lenka je věčný hledač nového a jiného, ale zároveň nezapomíná na své kořeny a zanechává v písních stopy toho, kým je.

S deskou Na radosti (2014) slavila Aneta Langerová velký úspěch. Bylo to v podstatě její první autorské album, proto se s napětím čekalo, jaké bude to další. Dvě slunce jasně září a jsou velmi povedeným přirozeným pokračováním. Jsou plné barev a příběhů, které Anet umí nádherně vyprávět.

Edúv syn (Matej Myslovič)

Rapper (Edúv syn)

Rok 2020 byl šílený. Tím, že padla většina koncertů, se rapové tempo ještě zrychlilo. Mohl jsi vydat parádní singl, na který si po pár týdnech nikdo nevzpomene, protože mezitím vzniklo X dalších. Začal bych desetipalcovým singlem Compress, Expand od Shallov ještě z prosince 2019. Tenhle žánr (post-rock) jsem považoval za zvukově neposunutelný, ale chlapi ukázali, že všechno odvisí od citlivosti, kterou do toho vložíš, a to mě rozsekává.

Za singl roku považuju track Odvrátená Strana Mesiaca od Temný Rudo včetně zástupu featů (Dušan Vlk a Andrej Graund), s každým puštěním roste víc a víc.

To, že všichni komentujou rapující pupkáče, jsem si zvykl, ale tak obrovskej nadhled a ostrou kritiku, to umí jen Berlin Manson. Dále mě extrémně potěšila kompilace Czech Experimental and Progressive Compilation, opravdu výborný tracklist. Když se ještě vrátím k rapu, vyplatí se čekovat mladou krev z východu.

Vole z Prahy a jejich singl Proto!? je hudební lobotomie a frustrovaná výpověď obyčejného mladého člověka, a pokud zůstaneme v Praze aspoň duchem, Násilník vydal EP Must Hear Shit. A celý tenhle seznam bych zakončil deskou z prosince 2020, neprávem ignorovaným počinem od Boha Vajec. Je to dekadence ve skoro doslova ve francouzském psyché habite. Výborné. Je to našinecky intoušské a přitom světově jebnuté.

Josef Jindrák

Majitel vydavatelství Polí pět, spolumajitel obchodu Rekomando, hudebník (Skrytý půvab byrokracie, Kolna)

Potěšilo mě nové album Einstürzende Neubauten Alles in Allem nebo jen s pianem nahrané album Nicka Cavea Idiot Prayer, z domácích třeba Květy, ale vlastně víc jsem si užil, když v listopadu běžel v televizi záznam premiéry Collegia 1704, ale to byla Biberova mše, a dokonce to bylo nahráno už v roce 2016, jak jsem si teď s překvapením dohledal. Collegium 1704 je úžasné, jako by našli šém k interpretaci baroka, úplně nejlepší jsou jejich Zelenkové!

Můj apetit po novém hlasu naplnila Noga Erez v jarním videu Kids Against The Machine Vol. 1. Jo, je to vlastně pop, tedy něco, čeho se skoro štítím, ale zahraný s takovou chutí, podivnýma dechama a humorem, až mě to baví.

Ale stejně je tu pořád něco, co nikdo jiný nedělá, co mi chybí, tak jsem si to musel udělat sám a nutno přiznat, že největší hudební zážitek jsem měl během jednoho týdne v březnu 2020, kdy jsem se Zdeňkem Hmyzákem Novákem natáčel u Ondřeje Ježka debut naší kapely Kolna.

David Koller

Hudebník (Lucie, Koller Band)

Z interpretů, kteří mě v loňském roce zaujali, bych jmenoval Billie Eilish. Pozoruhodné je, kolik zpěvaček se jí nechalo inspirovat, přestože je tak mladá. Anebo možná proto, že je tak mladá.

Zajímavým fenoménem je pro mě využití sociálních sítí v tom pozitivním slova smyslu. V České republice to zatím není tak běžné, ale zahraniční interpreti jich využili proto, aby zůstali se svými fanoušky v užším kontaktu a aby jim něco předali. Mnozí z nich si sednou před telefon a učí fanoušky na druhé straně zahrát svoje songy třeba na kytaru.

Překvapilo mě, že kolem mě nikdo nezůstal sedět s rukama složenýma v klíně. Lidé, a asi nejen v hudbě, měli možnost zjistit, co všechno je možné dělat, když nemohou vykonávat svoje zaměstnání. Já jsem třeba složil hudbu k dokumentárnímu filmu o Kamilu Lhotákovi, který režíroval Josef Císařovský, a díky tomu zjistil, že bych se něčemu podobnému rád věnoval i do budoucna.

A stejně příjemně mě překvapilo, že se o hudbu, ale hlavně o hraní, zajímají i roční batolata, tak jsem svému synovi musel pořídit na naléhání jeho maminky vlastní bicí.

Kateřina Malá

Hudebnice (Tábor)

Naši kapelu Tábor tvoří čtyři svébytné individuality, přesto jsme našli shodu téměř ihned – minulý rok jsme žili v minulosti, a ne ve světě, o kterém by se aktuálně psalo. Jarní i podzimní karanténa nám umožnila koncentrovaný ponor do hudební historie. Rok 2020 jako by nás minul. Vyjma italskou temnotu kapely OvO a její desky Miasma, FACS a jejich album Void Moments nebo Fetch the Bolt Cutters od Fiony Apple. Cesta do minulosti nás zavedla do devadesátkových alb PJ Harvey, k Elliottu Smithovi, The Gun Club, Depeche Mode, k počáteční tvorbě Davida Bowieho, k Pink Floyd za éry Syda Baretta a k jeho sólovým albům, ke kytarové magii Jimiho Hendrixe, také ale k Pavlu Bobkovi, k první desce The Exploited nebo P. I. Čajkovskému.

Nikola Mucha

Zpěvačka (Mucha)

Se mnou je to těžký. Současná hudba mě moc nebere. Novinky nesleduju, nestíhám to. Je toho tolik, že kolikrát mám depresi z toho, jak se hudba sama znásilňuje a vyčerpává už jen díky těm téměř bezmezným možnostem, kdy a jak si ji přehrát. Demotivuje mě to. O to víc se choulím ke svým nesmrtelným nepřekonatelným láskám. Tento týden jsou to znovu King Crimson. Mám pocit, že ze současných kapel tak nikdo nehraje.

Dagmar Pecková

Operní pěvkyně

V loňském roce, který většina z nás trávila neustálým rušením a přesouváním koncertů, mi asi největší radost udělala hudební novinka Adama Plachetky, která vyšla pod názvem Music Man u Radioservisu Českého rozhlasu ve spolupráci se SOČR a dirigentem Robertem Jindrou. Album obsahuje repertoár klasických světových muzikálů, jako jsou Jesus Christ Superstar, My Fair Lady, Zpívání v dešti nebo Bídníci. Určitě si zaslouží pozornost, protože sama dobře vím, jaká je to pro operního zpěváka výzva, překročit svůj stín a vydat se do jiného než klasického žánru. Adam Plachetka se jí chopil s elegancí sobě vlastní a výsledkem je příjemné album nabízející účinné odreagování od starostí dnešní doby.

Dalším přetěžkým úkolem je pro umělce vydávat druhý díl k předchozí úspěšné nahrávce. I v tomto ohledu Music Man mile překvapuje, možná dokonce převyšuje předcházející Plachetkovu nahrávku Impossible Dream (2017). Podobná věc se doufám povedla i nám – Jaroslavu Krčkovi se souborem Musica Bohemica, s nimiž jsem vloni u Supraphonu vydala nové vánoční album Exaltatio, volně navazující na předchozí zlatou desku Nativitas z roku 2018.

Ač byl loňský rok pro kulturu těžký, mám velkou radost, že se dařilo alespoň nahrávkám. Úplně nejvíc si ale do nového roku přeji, abychom ta alba už brzy mohli představit divákům živě na koncertních pódiích a autogramiádách.

Bára Pokorná

Hudebnice (Beps’n‘Johnnies)

Abych pravdu řekla, letošek mi zdaleka nepřinesl tolik nadšení z nových alb jako rok 2019, který byl z mého pohledu plný skvělé muziky. Nechci tím říct, že by se nedařilo, ale na něco, co by mnou zarezonovalo takovým způsobem, aby mě to posadilo na zadek, jsem nenarazila. Asi to do velké míry souvisí s atmosférou doby, kdy určitou hudbu nedokážu dost dobře vnímat – nebo ji vnímám jinak než dřív.

Určitě bych ale doporučila album s krásnými aranžemi a silnými texty Set my Heart on Fire Immediately od mého oblíbence Perfume Genius. Singl Describe je má nejoblíbenější. Z toho, co častěji poslouchám, bych ještě doporučila alternativní country záležitost Monovision od Ray LaMontagne, velmi ženské album Kitchen Sink z dílny Nadine Shah nebo zvukově temnou záležitost Harmóník I & II (Sóley), která mi atmosférou připomíná Annu von Hausswolff.

Za našeho kytaristu Iva určitě zmíním další příjemnou countryovku Gold Record (Bill Callahan), kterou si teď jedeme doma. Z české produkce mě momentálně nejvíc baví Garden of Eden (Metronome Blues), Year Insane (Black Tar Jesus) nebo Songs About Love and Other Strange Feelings (Science Killer).

František Štorm

Hudebník (Master’s Hammer), výtvarník

Ze všech hudebních počinů, které se nějak vypořádávají s izolací, bych asi vybral Moses Sumney – grae, poněvadž je to docela vtipná deska produkovaná s lehkostí i hloubkou. Nějaké nové písně vydali také moji oblíbení Ulver, ale nic průlomového to není. Dekadentní písničkář Paul Roland si zve muzikanty do studia, provádí živě své staré skladby a vydává je na internetu , když nemůže koncertovat. Naživo je lepší než z desek. Teď zrovna poslouchám loňskou desku Kronos Quartett Long Time Passing, tam je zajímavé, jak pracují s folkovými náměty; pro mě je folk naprosto děsivý a nestravitelný žánr, ale v provedení Kronosu dostává novou dimenzi, mnohem zajímavější než originál. Nejradši ale poslouchám kuňkání žab u rybníka.

Část II.: Publicisté, vydavatelé, organizátoři

Amák (Michal Šťastný)

Producent, studiový inženýr, studio Golden Hive

Minulý rok byl velice plodný na nahrávky, a to nejen na ty v mojí produkci. Z těch, které vznikaly u mě ve studiu, bych rád upozornil na 2LP kompilaci Full Moon 10, na níž je úžasně namíchaný průřez českým středním proudem i undergroundem. Dále to byly domácí desky, které díky krizi neměly možnost, aby byly dostatečně podpořeny živým provedením. Například Bare Bones od brněnských Beps’n‘Johnnies, což je krásná upřímná nahrávka plná temných a jemných nálad.

Dále pak Slunovrat od Chief Bromden, experimentální post-rockový opus, který má sílu a tlak právě v té živé podobě. Ještě bych rád upozornil na společné album Moniky Načevy a Zdivočelých koní, které patří mezi moje srdcovky. Je v něm úžasná magie, a i když na něm znám každou notu, pořád mi při poslechu nahání husí kůži po těle.

A konečně bych rád zmínil dvě další věci, které „moje“ nejsou: debut Liebe kapely Tábor, kterou natáčel a produkoval Daniel Zeman z Kalle, je to krásná autentická věc, a LP Kam chceš jít, když nejlíp je tady od Party vynikajících lidí, kterou produkoval Tomáš Tkáč a masteroval Ondřej Ježek.

Radek Diestler

Popmuseum, hudební publicista

„To vám byl dobrý rok,“ zpíval Karel Gott v jedné zapomenuté písni. Ve světle běd roku 2020 to může znít rouhačsky. Jenže co se nových desek týče, jevil se mi ten rok výživnější a opulentnější než několik před ním: jak říkáme my hokejoví příznivci, měli jsme na stole Vydarený Gulaš a bylo ho hodně. Vybrat z mnoha favoritů vítěze nebo aspoň finalisty pomyslného klání bylo těžké, ale koneckonců, je to jenom hra. Nuže: v domácí soutěži by nakonec vyhrál Tábor (Liebe) nad Petrem Linhartem (Nezvěstní), ale až na trestné nájezdy. Ve světovém poháru by pak do závěrečných kol prošli – od debutantů po staré páky – Bananagun (True Story Of Bananagun), Rose City Band (Summerlong), Songhoy Blues (Optimisme) a Bruce Springsteen (Letter To You). Čtyři tvoří semifinále: další kola ruším pro nezpůsobilý terén a jdu si všechny zmíněné znovu pustit. Sportu zdar a populární hudbě zvlášť!

Petr Dorůžka

Hudební publicista

Fado znamená osud, jedná se o žánr sofistikovaný a poetický, který Portugalsko, díky osobnostem jako Mariza, vyváží do celého světa. Myšlenkově, nikoli však hudebně, je fado spřízněné s šansonem a podobně jako blues či tango to byla původně hudba spodiny.

Zpěvačka Lina s producentem Raülem Refree v této tradici otevřela novou kapitolu s novými pravidly. Tradiční kombinaci šesti- a dvanáctistrunné kytary nahradila komorní zvuková architektura klavíru a nadčasově znějící elektroniky. Své loni vydané album navíc Lina sestavila z repertoáru vůbec největší osobnosti žánru, zpěvačky Amálie Rodrigues, od jejíhož narození loni uplynulo sto let.

Jirza (Jiří Pospíšil)

Dramaturg klubu Kabinet múz (Brno), dramaturg vydavatelství Kabinet Records

Uplynulý svým způsobem dosti smutný rok si zasloužil porci i dost naléhavých desek. Tuzemským, nebo přesněji česko-slovenským zástupcem bude FVCK_KVLT s příznačně nazvanou deskou Zabijem sa! Denis z trnavských punkových The Wilderness ve svém dalším rapovém alter egu natočil doma svépomocí desku, kterou můžeme označit za soundtrack neradostného světa a bolavých duší. New wave/trap a punkové kořeny se protnuly na nahrávce, kde jsou ponuré beaty protkány samply tuzemských klubových kapel. A do toho skvěle napsané texty, které ve své nahotě a syrovosti vykreslují boj s depresemi a touhou prožívat skutečné vztahy a emoce. Uvěřitelnost a energie je podtržena celou řadou ČSR hostů v podobě veršů od Edova syna, Boy Wondera, Prezidenta Lourajdera nebo Ideji.

A u melancholie a bezútěšnosti zůstaneme díky detroitské čtveřici Protomartyr. Ti vydali minulý rok čtvrtou velkou desku s názvem Ultimate Success Today. Post-punková chladnost se zde pojí s art rockem a díky dokreslujícím dechovým nástrojům dostává nahrávka krásně jazzově znepokojující atmosféru. Ta je pro jistotu umocněna texty, které se vyrovnávají s odchodem z tohoto světa, apokalypsou anebo jednoduše politickými komentáři ke stavu americké společnosti.

Petr Kotík

Umělecký ředitel, Ostravské centrum nové hudby

V roce 2020 se uskutečnilo mnoho významných událostí, a mám proto problém vyzdvihnout jednu z nich. Priority jako takové totiž považuji za omyl a hierarchiím se vyhýbám. U jedné věci bych se přesto rád zastavil. Není to událost, ale poznání, které jsem v minulém roce udělal.

Již delší dobu je zcela zřejmé, že tvůrčí úsilí naší doby ztvárňuje situace namísto historických narativních forem. A v průběhu roku 2020 jsem nabyl přesvědčení, že namísto zápletky a dramatického konceptu pracujeme téměř všichni, bez výjimky, s formou situace a že tuto „situaci v tvorbě“ lze daleko přesněji identifikovat jako proces: Process Writing, Process Composing a Process Music. Objev termínu proces namísto situace pro mě byl velkým přínosem. Slova a způsob, jakým mluvíme, zrcadlí naše myšlení a určuje to způsob, jak jednáme – v naději malého postupu na cestě úniku z ignorace.

Zdeněk Neusar

Šéfredaktor magazínu Frontman.cz, moderátor Radia 1, kurátor festivalu Beseda u Bigbítu

Ze zahraničních nahrávek poslední pololetku nejčastěji poslouchám eponymní, páté album manchesterského tria GoGo Penguin. Dokáže být stejně jazzově zklidňující jako živelné a sahám po něm vždycky, když se potřebuju dostat do dobré nálady.

Doma v Česku, na které se díky svým aktivitám zaměřuju nejvíc, mě pak mimo magickou novinku Řeka od Lenky Dusilové nejvíc oslovily projekty, které miluju jako hudební fanoušek a současně jsem si je vybral i jako příležitostný píárista. Své nejlepší a nejpestřejší album Nebeský klid natočili Zrní, jejichž pilotní singl Neposlušnost vyhrál i celoroční hitparádu Velká sedma na Radiu 1.

Z debutujících kapel mě nadchl humor a nadsázka desky Bramborové hity od valašského tria Koňe a Prase, zralostí hudebního projevu a rockovou šťávou nahrávky Hotel Blázen pak nová kapela Michala Němce Krajina Ró. A potěšila mě také nová deska Květy Květy od už dvacet let na scéně úřadujících Květů, jež získala nominaci v cenách Apollo i Vinyla.

Suverénně nejvíc mě ale loni dostala Katarzia s albem Celibát. Příběhem a poselstvím alba, profesionálním a současně citlivým přístupem, dokonalým klipem ke skladbě Hoří i voda. Zážitek z desky i spolupráce s Katarzií pro mě byl vůbec největší hudební radostí roku 2020.

Ondřej Pěkný

Musicland

Nick Cave – Idiot Prayer (Alone at Alexandra Palace)

Sám u klavíru uprostřed prázdného sálu, ale o to blíže dnešnímu osamělému posluchači. Jsou zde písně starší i novější (a jedna zcela nová) a v intimních klavírních aranžích fungují perfektně. Vedle charismatu a kontroly autorské vize znalec Caveova díla ocení interpretační odchylky, změněné akcenty a další milé detaily.

IC3PEAK – ?? ????????

Jedno z mezinárodně nejviditelnějších těles současné ruské hudby, na jednu stranu jeho tvorba odpovídá současnému trendu trapové hudby, na druhou u ní dává smysl i nadále mluvit o kořenech v mysteriózním žánru witch house a undergroundové taneční hudbě, ale také o komplexním audiovizuálním uměleckém přístupu, objímajícím fascinujícím způsobem i ruský folklor a vztah ke krajině.

Orchestr Berg – Hudba k siréně

Hudba, která do svých kompozic začleňuje pravidelné bezpečnostní zkoušky sirén, které probíhají každou první středu v měsíci: zábavný nápad a lze ho realizovat vlastně kdekoli, kde můžeme sirénu slyšet. Sirény z Titanu na tribuně plovárny v Podolí. Kompozice s tiskařskými stroji v učebnách VOŠG a SPŠG Hellichova. Chorální adaptace středověkých dopisů v Anežském klášteře, modifikovaná intonačním kolísáním po vzoru sirény.

Terje Rypdal – Conspiracy

Jedno z velkých jmen severského jazzu, tradičně domovem v německém vydavatelství ECM, rovná se dvě indicie příslibu specifické kvality. Terje Rypdal jako hráč na elektrickou kytaru zužitkovává vlivy klasických muzikantů, jako je např. Jimi Hendrix, intenzitu zvládnuté techniky nicméně citlivě udržuje v mezích ve prospěch ambience.

Dále telegraficky: Ulcerate – Stare into Death and Be Still, Igorrr – Spirituality and Distortion, Víkingur Olafsson – Debussy, Rameau, Fiona Apple – Fetch The Bolt Cutters, Run The Jewels – RTJ 4

Josef Sedloň

Promotér, moderátor Rádia 1

Keeley Forsyth – Debris

Britský neo-folkový objev prestižní značky Leaf, hudebnice s charismatickým vokálem jak z dob zpěvačky Nico.

Pantha Du Prince – Conference of Trees (vydal Modern)

Německý elektronický vizionář se vydal zkoumat zvuky dřeva a přírody a vytvořil ojedinělou hudební mantru.

Lyra Pramuk – Fountain (Bedroom Community)

Víceméně čistě vokální album americké pěvkyně a producentky, které zkoumá vztah mezi technologií a humanitou, člověkem a přírodou.

Clap! Clap! – Liquid Portraits (Black Acre)

Organické spojení bass elektroniky s rytmy a zvuky etnické hudby Afriky i Jižní Ameriky překvapivě z italské produkce.

Max Richter – Voices (Decca)

Velkolepá a emotivní vážno-hudební koláž orchestrálních pasáží a chorálových zpěvů od tohoto velikána filmové hudby.

Dmitry Evgrafov – Surrender (130701/FatCat)

Mladičký rusky talent na poli současné vážné hudby a elektroniky nabízí jedinečný soundtrack k dnešní době.

Jon Gurd – Lion (Anjunadeep)

Britský elektronický producent po těžkých životních situacích v rodině vytvořil zcela pozitivní a nabíjející album k poslechu i tanci.

Acid Pauli – MOD (Ouie)

Osobité propojení abstraktní elektroniky a dubu v širokospektrální a nepředvídatelný zvukový výlet od tohoto německého minimalisty.

Anthéne & Andrew Tasselmyer – Progressions (Constellation Tatru)

Hřejivá a léčivá drone-ambientní rozkoš z dílny zkušeného kanadsko-amerického tandemu.

Sebastian Plano & Maarten Vos – & (Páax)

Silná emotivní argentinsko-holandská výprava do světa postmoderního klasicismu s přesahy až do filmové hudby.

Vojtěch Stříteský

Umělecký ředitel Národního festivalu Smetanova Litomyšl

Na to, jak byl rok 2020 v každém ohledu podivný, jsem měl štěstí na několik výjimečných hudebních zážitků! V lednu jsem si v Rudolfinu s opravdovým gustem užíval umění uruguayského basbarytonisty Erwina Schrotta. Jsem šťastný, že jsme jej získali pro festivalový recitál v roce 2022. Mimořádný dojem ve mne v Brně zanechala česká premiéra Requiem Tigrana Mansuriana, kompozice věnované arménským obětem genocidy v letech 1915–1917, ve světle podzimní války už znovu tak děsivě aktuální.

V září mne nadchl ruský pianista Daniil Trifonov v Šostakovičově koncertu c moll, radost mi udělalo CD Miroslava Sekery se skladbami Liszta a Smetany a pak celá, třebaže úplně jiná, 62. Smetanova Litomyšl. A v jejím programu nejvíce Beethovenova Sedmá s Českou Sinfoniettou a Radkem Baborákem, koncert Belfiato Quintet a Vivaldiho Čtveráci s Josefem Špačkem a Barocco sempre giovane.

Milan Tesař

Vedoucí hudební redakce, Rádio Proglas

Že dobrý producent může posunout tvorbu skvělého autora nebo interpreta o kus dál, je známá věc. Rok 2020 nás o tom však přesvědčoval znovu a znovu. Petr Ostrouchov po předchozím úspěchu s deskou Vladimíra Mišíka pomohl ke skvělé studiové nahrávce Řeka Lence Dusilové a stál také za mimořádným živým albem Dagmar Voňkové Archa. Silný je producentský vklad Martina Kyšperského na druhém albu bluesového písničkáře Jana Fice Potom a skupinu Druhá tráva posunul britský producent Eddie Stevens také do nečekaných sfér.

Podobné případy najdeme i v žebříčku World Music Charts Europe, který každý měsíc sestavují rozhlasoví publicisté z pětadvaceti evropských zemí a jehož vedení jsem ve druhé polovině roku převzal od jeho zakladatele Johannese Theurera. Tři nejúspěšnější alba za celý rok 2020 vznikla v podobném modelu: portugalská zpěvačka Lina a katalánský producent Raül Refree (Lina_Raül Refree), anglický písničkář Sam Lee a rockový producent Bernard Butler (Old Wow), respektive bosenský zpěvák Damir Imamovič a americký producent Joe Boyd (Singer of Tales). Všechna tato alba rozhodně doporučuji k poslechu.

Martin Valášek

Vydavatelství Malárie, dramaturg a manažer klubu Vrátnice v Rožnově pod Radhoštěm

Loni se v deskách velice urodilo. A tím pádem je trochu těžké vybírat. Oslovili mě umělci, které sleduji delší dobu, ale i takoví, které jsem nově objevil. Legendární punker Jello Biafra je prostě miláček a letošní, možná mediálně ne moc propírané album Tea Party Revenge Porn jeho aktuální formace Guantanamo School of Medicine dokazuje, že i dnes lze natočit desku, která se inteligentním uměleckým způsobem věnuje současné politické situaci, čerpá z punkového étosu a zároveň delšími, téměř rockovými skladbami uhrane i posluchače, který o punk normálně nezavadí.

Shabazz Palaces, abychom propagovali i trochu toho jiného islámu, jsou moji favorité od brněnského koncertu v Kabinetu múz. Nahrávka The Don Of Diamond Dreams se poslouchá ideálně se zavřenýma očima, songy plynou jeden za druhým, přirozeně přecházejí jeden za druhým, což se v dnešní době prošpikované singly jeví jako malý zázrak. Prostorový zvukový vějíř a jemné post-rapové deklamace si rozumějí a nebál bych se celek označit jako nový kraut rock.

Nadějná kapela Billow původem z Veselí nad Moravou vydala letos svou třetí desku nazvanou příznačně III a zdá se, že konečně našla svůj ideální zasněný zvuk. Konceptem alba jsou vzpomínky na osoby, které ať už doslovně, nebo figurativně zmizely ze životů členů formace. Samorosti jak se patří. Zajímavostí je, že nahrávka vyšla jen na kazetě, ale po ohlasu na hudební platformě bandcamp se společně se slovenským vydavatelem hudebníci rozhodli, že bude i vinyl.

Často skloňované jméno v loňských žebříčcích budou určitě Idles. V novince Ultra Mono některé své fanoušky a fanynky trochu zaskočili změnou zvuku, pro mě je to ovšem spíše plus, další krůček v cestě, kterou svým angažovaným špinavým rockem odkazujícím na to nejlepší z punku, rocku, noise a nové vlny čeří živou anglickou scénu, a víme, že ta je nejlepší na světě. Píseň War je prostě hitovka a chlapům ty plné stadiony prostě přeji.