Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


(Ne)samozřejmá Má vlast

WEB, Datum: 07.07.2021, Zdroj: casopisharmonie.cz, Strana: 0, Autor: Martin Jemelka, Datum importu: 07.07.2021 06:40, RU/měsíc: 149 157, RU/den: 11 235, AVE: 2 800,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,12

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch

Kolem roku 1880, kdy Bedřich Smetana dokončil cyklus symfonických básní Má vlast v původní orchestrální verzi a následné autorské úpravě pro čtyřruční klavír, měla čtyřruční klavírní hra mnoho uměleckých a společenských funkcí. Zatímco dnes je čtyřruční klavírní hra snad jen zálibou hrstky fajnšmekrů a diskofilů a trenažérem adeptů dirigentského řemesla, v době Smetanově otevírala cestu symfonické tvorbě do hudbymilovných domácností a salonů mimo umělecká centra. Trpělivé publikum Smetanovy Litomyšle 2021, vyzbrojené vakcinačními průkazy, testovacími potvrzeními a nezbytnými respirátory, vytvořilo Mé vlastiv nastudování Ivo Kahánka a Miroslava Sekery podobně soustředěnou atmosféru, jak tomu snad bylo i při premiéře Mé vlasti. Pražský Žofín sice tentokrát nahradila Jízdárna litomyšlského zámku, v podstatě sousedící se skladatelovým rodným domem, a orchestr Královského zemského českého divadla řízený Adolfem Čechem vystřídali pánové Kahánek a Sekera, jinak však Má vlast ve verzi pro čtyři ruce zněla stejně nově a neotřele, jak tomu mohlo být i při prvním pražském provedení.

Nastudování čtyřruční Mé vlasti může sugerovat představu dramaturgického provizoria covidových limitů. Ve skutečnosti však jde o plnohodnotné provedení díla, které časově vyplní předobědový čas a čtveřici lidských rukou a očí zaměstná na úrovni plně obsazeného symfonického orchestru. Naposledy jsem Mou vlast ve čtyřruční adaptaci slyšel před mnoha lety v nastudování Igora a Renáty Ardaševových. Proto jsem dal Kahánkově a Sekerovu matiné přednost před uvedením téhož díla v podání České filharmonie a Tomáše Netopila, k němuž došlo jen dva dny (2. 7. 2021) před prvním z dvojice klavírních matiné (4. a 5. 7. 2021, recenzuji koncert 5. 7. 2021).

Skladatelova autorská úprava rozhodně není nějakým klavírním výtahem či kompoziční zkratkou, právě naopak. Pro znalce Smetanova opus ultimum, jichž bylo mezi festivalovým publikem v litomyšlské Jízdárně nepočítaně, je naopak dobrodružstvím sledovat Smetanovu adaptaci orchestrálního díla do suverénního uměleckého tvaru ve zvukových a nástrojových omezeních či přednostech dvou klavírů. Ano, dvou klavírů, protože pánové Kahánek a Sekera raději usedli ke dvěma klavírům, než aby riskovali ortopedicky choulostivé měření mužských ramen u jednoho nástroje. Zvukově tak Smetanův cyklus spíše vycházel vstříc symfonickým ambicím plného orchestrálního zvuku než komorně delikátnímu zvuku domácího muzicírování před zasvěceným publikem. Dynamicky vrcholná místa jednotlivých básní si rozhodně nezadala s původní orchestrální verzí (Šárka, Tábor, Blaník). Sympatickým gestem interpretační kolegiality bylo střídání obou interpretů při provedení hlavního a doprovodného hlasu, a to při zachování attacca přechodu mezi

Táborem a Blaníkem. Právě v těchto symfonických básních vycenila Smetanova klavírní verze na publikum zuby, ostré jako při mnoha orchestrálních nastudováních, v nichž v závěru celého cyklu nejednomu přednímu symfonickému tělesu docházejí fyzické síly. Pětasedmdesát minut čtyřruční hry bez posluchačské přestávky je totiž heroický výkon! Publikum jej ocenilo frenetickým potleskem, zadržovaným nejpozději od Šárky.

Snad právě Šárku bych troufale označil za interpretační vrchol celého dopoledne – tempově sevřený, dynamicky riskantní (Kahánkovo podání milostného violoncellového sóla v orchestrální verzi), výrazově hyperexpresivní. Neotřele a posluchačsky napínavě na mě působilo provedení symfonické básně Z českých luhů a hájů, kompozice s výraznou harmonickou strukturou a kanonickým předivem hlasů, které lze v klavírní verzi sledovat rozhodně transparentněji než v orchestrální podobě. Jakoby na publikum dýchnul zvukový svět Busoniho bachovských transkripcí… S prvními takty Tábora začalo bohužel přibývat interpretačních přehmatů a přešlapů, většinou na pravé straně hřiště, kde se v závěru mače přes dvě klaviatury usadil Ivo Kahánek. Publikum však mělo v dobré paměti suverénní souhru ve vstupním Vyšehradu a Vltavě, a tak nahledělo na nějakou tu ránu sudlicí či cepem mimo předepsaný part Tábora a nechalo se opojně unášet pastorále nad nekonečným zástupem blanických rytířů až k vítězným taktům Blaníku, v nichž se podle Smetany hrdá česká minulost promění v zářnou budoucnost.

V závěru Smetanovy Mé vlasti pro pouhé čtyři ruce pro mě nabylo smyslu i podle mého názoru velmi diskutabilní adjektivum „národní“ v názvu festivalu Smetanova Litomyšl. Publikum bouřilo nadšením. A s povděkem kvitovalo Kahánkem vtipně ohlášený přídavek, který měl navždy usmířit kdysi znesvářené fankluby Smetanův a Dvořákův. Byl jím totiž poslední z osmi Dvořákových Slovanských tanců op. 46. Co bude na programu festivalového matiné za rok? Dvořákovy symfonické básně podle Erbena, programní předehry, nebo snad rovnou symfonie ve čtyřruční verzi? Pandemie totiž čtyřruční klavírní hře propůjčila nový význam a vytvořila nové publikum!

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz