Nestydím se za emoce

13.8.2015    Literární noviny    str. 25   Příloha – Interview Lukáš KUTA     

Pecková Dagmar

 

Dagmar Pecková patří mezi naše nejlepší mezzosopranistky. Poslední léta žije v Německu, zastihnout ji proto u nás není vůbec jednoduché. V rozhovoru odhaluje, co jí pomohlo vyrovnat se s uměleckou krizí a proč se v budoucnu chce víc věnovat šansonu.

 

Nedávno vyšlo vaše nové CD nazvané Sinful Woman (Hříšnice). Témata, o nichž zde zpíváte, jsou poměrně drastická, společný mají navíc patos, který se dnes už moc nenosí. I přesto vaše CD vyznívá aktuálně a moderně…

 

Těší mě, že si všímáte věcí, které slyší málokdo, nebo je slyšet nechce. Mám pocit, že se lidé bojí vášní. Bojí se je prožít a pojmenovat. Možná, že to má i něco společného s egem, které nad námi vítězí. Navíc dnešní snaha být exaktní, přesný a vyprofilovaný. Být prostě lepší než ten druhý. Mám ale pocit, že někde na této cestě ztrácíme duši. A právě ta je nositelem originality a jedinečnosti. Pokud jde o vnímání a vyjádření hudby, nikdy se nesnažím o nějaký výjimečný efekt.

 

* Orchestr i sbor Slovenské filharmonie na CD hrají a zpívají skvěle. Již několikrát jsem si na koncertech všiml, že spolupracující orchestry zní spolu s vámi v maximální a netušené formě. Cítím, že vás hráči pozorně poslouchají. Nechtěla byste zkusit dirigování?

 

            Dirigování, to je pro Boha, to není pro mě. Ne nadarmo se říká: ševče, drž se svého kopyta. Orchestry a jejich hráči mě mají rádi z důvodu mé muzikality a troufám si tvrdit i proto, že zpívám téměř absolutně čistě. Také asi i tím, že se snažím svou práci dělat maximálně dobře. A možná také právě proto, že se na pódiu nestydím za emoce. Ale dirigování vyžaduje kromě emocí i analytický přístup, a ten je u mě až na druhém místě.

 

* Co je pro vás základem správné intonace?

 

            Dlouhá léta jsem spolupracovala s panem profesorem Šarounem, a ten mi při studiu repertoáru nepustil jeden falešný tón. To pro něj byl absolutní základ. Věnoval se tomu více než třeba stavbě fráze a celkovému hudebnímu výrazu. Vzhledem k tomu, že jsem jeho přístup pochopila a intonaci dorovnávala, tak jsem postupem času získala schopnost sebe sama vnitřně slyšet. Ale myslím si, že to je nejenom sluch. Zpěvák musí mít také dokonalou pěveckou techniku, aby vyrovnal či dorovnal intonaci. Pokračování na str. 26 Dokon ení ze str. 25

 

* Jakým způsobem cvičíte?

 

            U zpěvu nejde o kvantitu, ale kvalitu. Samozřejmě, nejlépe je co nejvíce cvičit se svým pedagogem, nebo korepetitorem. Zpěvák se slyší sám v sobě jinak, než jak je vnímán okolím. Proto je důležitý feedback. Hlasu musíme dát také prostor na regeneraci. Nevím, jestli jsem dříve cvičila víc, ale teď rozhodně vědoměji. Už také proto, že sama občas vyučuji.

 

* V médiích se hodně probíralo vaše nedávné vyhoření. Mnoho umělců si prošlo podobným obdobím, a to i několikrát za život. Co vám pomohlo se z této krize dostat?

 

            Nechci se vracet a hledat, kde že soudruzi z NDR udělali chybu (smích)…Pro mě bylo asi nejdůležitější uvědomit si, že chci jít dál a zase zpívat. I když jsem jako symbol návratu záměrně zvolila operní árie, nikde nestojí, že se nebudu do budoucna pokoušet o trochu jiný směr. Když to někde vyslovím nahlas, tak si všichni myslí, že si z nich dělám legraci. Ale já mám pocit, že opera je vnímána zbytečně velikášsky. Emoce se v ní příliš přehánějí. Všechno je hrozně nadsazené, přepjaté a často zbytečně afektované. Určitě to není špatné a je to součást tradice, ale můj způsob vnímání hudby a jejího vyjadřování to rozhodně není. Vždycky jsem měla spíš instrumentální přednes a velikost jsem hledala v tichosti, komornosti a také v přesnosti. Proto si myslím, že všechny nahrávky Mahlerových písní, které vyšly v reedici v roce 2014 u Supraphonu, jsou skutečně to nejlepší, co jsem kdy natočila. A to říkám ve vší pokoře. Moje Hříšnice (CD vydané v roce 2015 – pozn. red.) jsou proto jiné než obvyklé operní recitály. Nesnáším povrchnost populáru a lidovosti.

 

* Během 20. století a především v posledních letech se diskutuje čím dál víc o umění jako takovém. Hovoří se taktéž o jeho krizi, často o konci jedné epochy a momentálním vakuu. Hudební svět se těmto otázkám celkem úspěšně vyhýbá. Částečně i tím, že se hodně orientuje na historickou hudbu. Co si myslíte o krizi umění?

 

            Nenazvala bych to momentální vakuum, ale mentální vakuum! Nejhorší na celé věci mi přijde, že široká veřejnost si plete kulturu a umění se zábavou. Z toho jsem hodně smutná. Určitě to má i něco společného s prožíváním emocí, o kterých jsem už mluvila.

 

* Žijete v Německu. Dá se srovnat prestiž špičkové klasické hudby v Česku a Německu?

 

            Nedávno jsem měla koncert v jednom českém městě. Na programu byly poměrně těžké úryvky z oper Richarda Strausse. Byla jsem nechtěně svědkem rozhovoru mezi dvěma hráči orchestru, kteří si povídali o nehratelnosti těchto skladeb: „To ani nemá smysl cvičit, jak je to těžké, hodíme to na výraz a ono to nějak dopadne…“

 

* To je u nás bohužel dost typické…

 

            Ano, k tomu se nedá nic dodat. Abychom však nezůstali jen v české kotlině, když jsem zpívala Janáčkovu Káťu Kabanovou v Lisabonu, tak to vypadalo, že muzikanti půjdou na barikády. Dožadovali se Verdiho a Pucciniho.

 

* Konzervatismus vítězí, jak se zdá všude…

 

            Na druhou stranu v Německu neremcají, ani nestaví barikády. Můj manžel je hudebník, sólopozounista v rozhlasovém orchestru Baden-Baden Freiburg. Ačkoliv zde hraje více než 15 let a nebezpečí, že jej propustí, tím pádem nehrozí, tak mu jeho stavovská čest velí přijít vždy maximálně připraven. Každý den čtyři až pět hodin cvičí, aby odevzdal maximum. Jinak je samozřejmě podstatné i to, že je kultura v Německu finančně lépe zabezpečená, a to se týká také třeba platů orchestrálních hráčů. Díky tomu odpadá snaha hnát se z jednoho kšeftíku do druhého, aby hudebník lépe uživil rodinu.

 

* Být špičkovou sólovou mezzosopranistkou je velký stres, zodpovědnost a zároveň také trochu vrcholový sport. K tomu máte rodinu se dvěma dětmi, jak to vše dohromady zvládáte?

 

            Děti jsem si pořídila téměř ve věku, kdy se ostatní ženy stávají babičkami. Synovi je teď 18, je ale velmi rozumný a dcera je uprostřed puberty, bude jí 14 let. Myslím si však, že si s ní ještě dost užijeme. Když se dívám zpět, bylo pro mě hodně důležité zbavit se absolutní odpovědnosti a strachu, jestli vše zvládnu. Uvědomit si, že určité věci spíš ovlivníme lehkostí než křečovitým vládnutím nad okolím.

 

* Ovlivnilo vaše mateřství váš zpěv nebo kariéru? Někde jste řekla, že pokud byste nezpívala, měla byste snad deset dětí.

 

            No, tak to bych už dnes s takovou suverenitou netvrdila. Přeci jenom se musí takhle velká rodina uživit a zabezpečit. A to dnes stojí šílené peníze. Mám i se dvěma dětmi co dělat. Mateřství ovlivní, myslím si, každou ženu. Samozřejmě záleží, do jaké míry si připustí zodpovědnost. U zpěvačky je ovlivněn hlas. Většinou mateřství rozvine hlas pozitivním způsobem, ale jsou i ojedinělé případy, kdy hlas po porodu úplně odešel. Nástroj si nosíme v sobě a působí na něj úplně vše. Psychika, hormony i nespavost. Nebo taková rýma, která je pro běžného smrtelníka záležitostí na pár dní a každý jiný umělec s ní může vystupovat, pro zpěváka je smrtí v přímém přenosu. Pokud se rýma přesune nebo spadne dolů na průdušky, tak je zpěvák vyřízen i na dva až tři týdny. A pokud tam má zrovna nějaké angažmá, tak je to vskutku velmi drahá rýmička.

 

* Cítíte se jako feministka?

 

            Zaleží na tom, co si kdo pod slovem feminismus představuje. Pokud jde o vědomí absolutní samostatnosti a rovnoprávnosti, tak jsem feministka. Ale to je snad názor z počátku minulého století, nebo ne? Feminismus by snad dnes měl být samozřejmostí. Ale existují i ženy, pro něž je naopak absolutní závislost jednodušší a pohodlnější. Nemusí se u toho moc myslet, což jim asi vyhovuje.

 

* Co byste chtěla dělat, až jednou opustíte kariéru zpěvačky?

 

            Víte, že si nedokážu moc dobře představit, že bych někdy skončila se zpěvem úplně? Spíš mě to instinktivně nutí dělat věci, které jsem už dávno chtěla zkusit, ale nebyl zatím čas a prostor. Možná i odvaha. Svoje pokračování vidím především v šansonu. Hodně jsem se ve své kariéře věnovala písni, a proto ji chci dál rozvíjet.

 

* Jakou hudbu si ve chvílích volna pouštíte? Nebo má přednost ticho?

 

            Samozřejmě, ticho opravdu léčí! Ale když jsem pro něco zapálená, jako zrovna teď pro hudbu Kurta Weilla, jsem schopná to poslouchat od rána do večera.

 

* Prozradíte nám vaše plány do budoucna?

 

            Chystám na příští jaro úplně nový koncertní program, který by měl začátkem roku 2017 vyjít také na CD u Supraphonu. Koncertní večer bude výhradně složený ze skladeb Kurta Weilla, ať už komponovaných v Německu, Francii nebo USA, a bude se jmenovat Wanted. Svou roli zde budou hrát kostýmy, režie, světelný design a samozřejmě dirigent Jan Kučera, který kromě toho, že bude řídit Jihočeskou komorní filharmonii, bude i zpívat. S tímto programem přijedeme také na festival do Litomyšle. Domnívám se, že by to mohl být určitý přerod směrem k repertoáru úžasné šansoniérky, paní Hany Hegerové. Je prostě geniální. Chtěla bych tak vzdát hold této úžasné umělkyni.

 

***

 

Vždycky jsem měla spíš instrumentální přednes a velikost jsem hledala v tichosti, komornosti a také v přesnosti. Proto si myslím, že všechny nahrávky Mahlerových písní, které vyšly v reedici v roce 2014 u Supraphonu, jsou skutečně to nejlepší, co jsem kdy natočila. A to říkám ve vší pokoře.

 

Foto popis| Dagmar Pecková (1961) je přední česká operní pěvkyně. Spolupracuje s českými i zahraničními orchestry. Mezi její nejvýznamnější nahrávky patří CD s áriemi Gustava Mahlera a Wolfganga Amadea Mozarta. Nedávno vyšlo její nové CD nazvané Sinful Woman.

Foto autor| foto: ilona sochorová

 

O autorovi| Lukáš KUTA, Autor je hudební publicista.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz