Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Nezapomenutelné mistrovství Milady Šubrtové

 

5.8.2011 Haló noviny str. 9 Z kultury (the)

 

Právě probíhající Mezinárodní hudební festival Český Krumlov letos nabízí špičkové hlasy světových tenoristů. Trojice slavných pěvců Ramón Vargas – José Cura – Plácido Domino tvoří elitní přehlídku, která letošní českokrumlovský koncertní cyklus nejenže zdobí, ale nadto je současně příležitostí ke srovnávání skutečných interpretačních hodnot. To se u nás nestává často.
Myšlenka o porovnávání nesporných kvalit mne ostatně napadla už před měsícem při zakončení letošního festivalu Smetanova Litomyšl.
Tamní hostování původem korejské pěvkyně Sumi Jo, jejíž hlasové mistrovství již ocenili v newyorské Metropolitní opeře, italské La Scale i jinde ve světě, totiž mohlo při srovnávání jejího mistrovství v některých momentech připomínat někdejší výkony naší vynikající sopranistky Milady Šubrtové. I tato národní umělkyně totiž dokázala dokonale prolnout vytvářené role, vnímat je nejen z hlediska technické preciznosti a umělecké působivosti, ale i z aspektů psychologického pochopení. Šubrtová se tak dokázala tvárně měnit od měkce lyrické roviny, jakou obohacovala například Dvořákovu Rusalku, až po smetanovskou kněžnu Libuši, jejíž ženskost byla stejně působivá jako současně i vladařský majestát. A leckdy šla ještě dál, aby v dramatické exponovanosti dokázala zapřít přirozenou osobnostní laskavost a plně respektovala autorské záměry zpodobených operních postav. Pěvecky i herecky, celou svou osobností. Vlastně – osobitostí.
Jak velký je přece nejen typizační, ale přímo charakterový přechod od pojetí rolí – pokud vezmeme za příklad jen odkaz Smetanův – Vlčeny
i Ludiše (Braniboři v Čechách) k Esmeraldě či Mařence (Prodaná nevěsta). Ale dokonce i v rámci jedné opery, například od měkce jímavé Jitky až k hrdě vzpupné Miladě v Daliborovi. A totéž platí ve Smetanově slavnostní opeře o její Krasavě a titulní Libuši. A to jsme zatím nepřipomněli Lidku i Karolínu (Dvě vdovy), ani Barče či Vendulku
(Hubička), ba ani Hedviku (Čertova stěna).
Všechny Milada Šubrtová pojala přímo vzorově jako prototypové subjekty, všem nabídla svým uměním vše v duchu partitury očekávané. Co však toho bylo příčinou, když přitom zpěv tato rodačka ze Lhoty u Kralovic (nar. 24. května 1924) studovala pouze soukromě u tenoristy Zdeňka Knittla? Ano, začínala sice v ochotnickém divadle, v devatenácti letech si v Praze na Hanspaulce zazpívala Kněžnu v operetě V trojském zámečku (mimochodem operetě zůstala věrna i mnohem později), ovšem kromě vztahu k hudbě a hluboké pokory i lásky to bylo jistě její setkání s dirigentem Zdeňkem Chalabalou. Pod jeho vedením totiž mohla získat mnohé nové poznatky. A také cenné praktické zkušenosti. Dříve se totiž i v našich operních divadlech skutečně poctivě studovalo, nikoliv jen korepetovalo. S umělecky náročným Chalabalou nastudovala Šubrtová roku 1955 svou roli životní – Dvořákovu Rusalku. Pro umělkyni se stala postavou z nejvýraznějších. Tato kreace byla pod stejným dirigentským vedením a ve spolupráci s národními umělci Eduardem Hakenem (Vodník), Ivo Žídkem (Princ) a dalšími sólisty nahrána roku 1961 na gramofonové desky, aby se stala kabinetní ukázkou interpretační dokonalosti. Podobně jako Haken a Žídek ve svých rolích, tak i sopranistka Šubrtová se pro mnohé stala nedostižnou Rusalkou. Nelze se tudíž divit, že ve filmové podobě režiséra národního umělce Václava Kašlíka se coby Rusalka zaskvěla i na filmových plátnech. Milada Šubrtová, jež v pondělí zemřela ve věku 87 let, působila na scéně pražského Národního divadla přes čtyřicet let. Za tu dobu vytvořila úctyhodnou plejádu nejrůznějších postav našeho i světového repertoáru. Od smetanovských a dvořákovských rolí přes tvorbu Fibichovu, Janáčkovu (Emilia Marty, Jenůfa, Lišák Zlatohřbítek) až k Pauerově Zuzaně Vojířové (1959). Navzdory tomu však vždy zůstala skromným umělcem.
Netoužila po světových úspěších, byť nabídek dostávala nespočet. Co do rozsahu typu rolí byla totiž umělkyní univerzální v nejlepším smyslu slova. A v tomto směru byla nedostižným fenoménem.
Úspěchy slavila Šubrtová se souborem opery Národního divadla i v zahraničí – namátkou připomeňme hostování v Moskvě (1955 – Rusalka), Wiesbadenu (1963 – Rusalka, Čertova stěna), Edinburghu (1964 – Dalibor, Rusalka), Neapoli (1968 – Dalibor), Varšavě (1969 -Její pastorkyňa), Curychu (1970 – Dalibor), Lausaunne (1970 -Rusalka) aj. Proč však množství nabídek k zahraničním angažmá pěvkyně vytrvale odmítala? Chtěla totiž zpívat v rodném jazyce a v našem Národním divadle…
Milada Šubrtová byla majitelkou nezaměnitelného hlasu, v němž se snoubila vřelost, cit, dramatičnost i lehkost. Byla velkým idolem například pro sopranistku Evu Urbanovou, která o ní před časem uvedla: »Mým ideálem ve Dvořákově Rusalce vždy byla a stále zůstává nezapomenutelná Milada Šubrtová, která v této postavě zpívala
tolikrát a s neopakovatelným kouzlem. Jiné představitelky, a to ani v cizině, mne tolik nezaujaly jako právě ona, i když jsem spatřila provedení i ve slavné newyorské Metropolitní opeře, a jinde.«

Foto autor| FOTO – archiv

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz