4.11.2008 Týdeník Rozhlas str. 12 Rozhovor Jitka Novotná Můj počáteční dojem z Magdaleny Švecové, historicky první ženy, jíž byla v Národním divadle svěřena režie Prodané nevěsty? Něžná bytost, vlídná maminka dvouleté Zuzanky, která se už v prosinci dočká sourozence. K hudbě předurčily Magdalenu geny: dědeček působil jako koncertní mistr violoncell v orchestru FOK, babička tančila u E. F. Buriana. Magdaleniným otcem je přední osobnost našeho hudebního dění Jaroslav Krček, maminka Gabriela hraje na hoboj. Manžel David Švec má už ve svých jedenatřiceti letech zvučné jméno coby klavírista a dirigent. První profesní zkušenosti získávala v operním studiu a v komorní opeře JAMU, zajímavé příležitosti jí opakovaně nabídlo plzeňské Divadlo Josefa Kajetána Tyla. Miluje Janáčka, Mozarta a díla baroka, přitahuje ji taneční a pohybové divadlo.
* Jak jste si představovala svoji budoucnost řekněme ve čtrnácti letech?
Naprosto naivně. Chtěla jsem žít na statku, mít krávu a koně… Později jsem si přála učit děti na housle. Tento sen se mi splnil, rok jsem působila v jihočeských Borovanech a ideál se záhy rozplynul.
* Proto jste svou dráhu přehodnotila a vrhla se na operní režii?
Kdepak, ta cesta byla daleko delší a myslím, že nejlépe ji vystihuje věta „Divadlo si mě našlo". Od dětství jsme s bráchou pořád něco nacvičovali, vymýšleli malé divadelní formičky. Později, už jako studentka houslí na konzervatoři, jsem „svůj soubor" rozšířila na patnáct členů, občas jsem i ušila kostýmy a zahrála si. Divadlo tak vyplnilo velkou část našeho tehdejšího života. Ale opera? Nikdy jsem ji neposlouchala. Po konzervatoři jsem si podala přihlášku na činoherní režii, a když mě nepřijali, odjela jsem do Vídně, abych se na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst zdokonalila ve hře na housle. Teprve tady jsem se začala zajímat o operu a teprve tady mi docvaklo, že právě muzika a láska k divadlu jsou dva obory, které se v opeře tak dokonale propojují.
* Co všechno ovládá člověk, o kterém si myslíte – to je opravdu špičkový operní režisér?
Opera jako syntéza nabízí spoustu možností. Je-li dotyčný skutečná špička, pak ovládá všechny její stránky. Ale myslím si, že výraznou stopu může zanechat i člověk, který vyniká jen v jednom z oborů – ať už jde o činoherního režiséra, choreografa, výtvarníka, designéra. Třeba Robert Wilson, který dělal v Národním Janáčkův Osud, je úžasný vizualista.. Stejně tak Jean-Pierre Ponelle byl scénograf a skrze své výtvarné cítění vytvářel nádherné opery. V první řadě by ale měl špičkový režisér brát opravdu vážně muziku!
* Které aspekty režie dávají nejvíc zabrat vám?
Vymyslet to! A posléze, když už jsme ponořeni do práce, uhlídat si původní záměr, finální podobu. Neztratit odstup a objektivitu. Být náročná a neslevovat, protože přílišná laskavost se nevyplácí. A někdy dá zabrat spolupráce s jedním jediným člověkem… Zkrátka nejednou se objevují zdánlivě nepřekonatelné překážky, ale překonat se musí, jinak bychom nedošli do cíle.
* Mládí je v lecčem jistě radostné, ale v profesním životě může přinést i pořádné těžkosti…
O to víc si vážím lidí, kteří, aniž by předem odsoudili, že jsem mladá a žena, se snaží o spolupráci. Překvapivě je jich většina. Nesmírně jsem ocenila třeba spolupráci s dirigentem Zbavitelem v Plzni, kde jsme připravovali Donizettiho operu Don Pasquale. Bral mě tehdy jako rovnocenného partnera, byť jsem byla těsně po škole, úplné nic. Stejně velkoryse se chová při Prodance pan dirigent Lenárd.
* Jak dlouho vlastně s takovou operou žijete? Jak tomu třeba bylo s Prodanou nevěstou?
Ta mě dennodenně provázela celý rok.. Nabídku jsem dostala v červnu 2007. Přes léto jsem se samozřejmě nechala unášet krásnými pocity, hudbou, úvahami o komedii. Hodně jsem četla. Začala jsem úžasnou knihou Prodaná nevěsta od Taťány Součkové a Jana Panenky, kde je utříděna historie všech inscenací Smetanovy opery v Národním divadle včetně dobových fotek. Prostudovala jsem národopisnou literaturu, Čeňka Zíbrta, Pavla Toufara, Paměti Františka Dědiny. A hodně brzy jsem se začala pídit i po tom, jak by měla vypadat komedie, protože tento rozměr mě na Prodance lákal mimořádně. Přečetla jsem knížky o cirkuse, nádherný a dojemný Život v manéži od Václava Cibuly o osudu Kludských. Navštívila jsem představení v Ostravě, v Plzni, v Praze a v Brně, brouzdala jsem po internetu, sledovala ukázky ze zahraničních inscenací. Mimochodem ty byly hodně tradiční. S výjimkou Lipska, kde se vše odehrávalo na křižovatce dálnic a Jeník přijel na motorce… A taky jsem se vydala do jihočeské vesnice Holašovice a vyzpovídala vnuka tamního sedláka. Chtěla jsem si totiž prožít nitky vztahů. Hodně jsem se zajímala o postavu Kecala, svou povídkou Dohazovač mi nesmírně pomohl i sám Sabina. Další práce už navazovala na ostatní kolegy.
* Jak moc jste mluvila do scény, kostýmů, do hudby?
Do hudby ne! Dirigent je nadřazen režisérovi. Ovšem se scénografem Petrem Matáskem, choreografkou Ladislavou Košíkovou a výtvarnicí kostýmů Zuzanou Přidalovou jsme vzájemně živě diskutovali. Odděleně by to nešlo.
* Premiéra se konala na 50.ročníku MHF Smetanova Litomyšl – liší se tamní představení od toho, které uvidí diváci ve zlaté kapličce?
Liší se scénou. Národní divadlo nabízí víc možností, bude se tam třeba zvedat střecha, svítit domečky, pomůže nám provaziště. Na druhou stranu atmosféra Litomyšle je naprosto neopakovatelná a myslím, že i pro tvorbu samotnou byl týden, který jsme tam strávili, úžasný. Nikdo nikam nespěchal, hodně jsme pracovali, přitom jsme už byli prostoupeni očekáváním prázdnin, publikum nám ohromně přálo. Oáza! A také jsme se rozmazlili šířkou tamního jeviště. Zejména s ohledem na sbor nám ty čtyři metry v Národním chybí.
* Zažila jste někdy atmosféru společného dlouhého diskutování (třeba u vínka), ze které pak vzejde silný, pozoruhodný projekt? Je vůbec na něco takového čas?
Tohle zažívám se členy inscenačního týmu a je to paráda! Je to vlastně ta nejkrásnější fáze, snění o projektu. Myslím, že by o to stáli i zpěváci, protože oni také hledají svou postavu. Jen ten čas chybí. Ale při Prodance jsem takové společné hledání zažila třeba s Pavlou Vykopalovou a Danou Burešovou, představitelkami Mařenky.
* Co patří k nočním můrám operních režisérů?
Čas, termíny, účinkující… Napětí, jestli si budou rozumět scénografie s akustikou, protože jedno druhému může ublížit, zpěváci se pak necítí sebevědomí v hlase a přestávají ve stresu hrát. A samozřejmě dává-li režisér všanc svoji fantazii, jakoby se obnažuje, pak je pro něj podstatné, jak jeho koncepci přijme první publikum – zpěváci – a následně hosté v sále. Konečně největší můra – tu zažívám, když sedím v hledišti, dívám se na jevištní dění, které se ubírá úplně jinam, než jsem chtěla, a já přirozeně nemohu vstát a zakřičet: Takhle to není!!!
* Když začínáte, máte asi řeč k celému týmu. Jaké to je?
No…taky jedna z nočních můr! Člověk strašně dlouho sbírá materiál, dopřává si krásné chvíle, kdy se mu fantazie rozbíhá do všech směrů. Pak se musí ukáznit, rozhodnout se pro nějaké pojetí – a obhájit ho!! K tomu přičtěte psychologický podtext, totiž že vás poslouchá, zkoumá a sleduje spousta lidí. Recept je jediný: dobře se připravit. O to se snažím.
* Nezažíváte někdy paniku, že z vás vyprchá zvídavost, tvořivost, nápad?
Mě spíš zachvacuje panika z toho, že nemůžu vidět všechno. Zejména od té doby, co mám rodinu, nemohu stále jen vstřebávat nové inspirace. Mnohokrát jsem si kladla otázku, odkud se vlastně bere tvorba – jestli je to z vnějšku, nebo z vnitřku, kdy člověk zavře oči a začne těžit z toho, co mu bylo naděleno. Asi se to pohybuje někde na rozhraní. Každopádně se při práci může stát, že zavládne inspirační ticho.
* Dostala jste někdy nabídku na režii díla, které nemáte ráda?
Něčemu takovému jsem se vyhla tím, že jsem porodila Zuzanku… Trochu žertuji, neodmítla jsem a neodmítla bych, protože si to nemohu vzhledem ke svému věku dovolit, ale to řešení mi přišlo vhod.
* Co to bylo?
Můžu to říct? Dalibor od Smetany. Hudba se mi strašně líbí, ale nevím, jestli bych se dokázala srovnat s tématem. Něco podobného se mi stalo i s Počátkem románu od mého jinak zbožňovaného Janáčka. V roce 2004 jsem ho inscenovala v Komorní opeře JAMU a východisko bylo jediné: naučit se mít to dílo ráda.
* Měla jste někdy možnost zvolit si repertoár, na kterém budete pracovat?
Naposledy ve škole, tam jsme si minimálně jednou ročně připravovali vlastní projekt. Jeden jsem věnovala Vincentu van Goghovi, šlo o pohybové představení na muziku Karla Šimandla z Karlových Varů. Vůbec jsem si vybírala moderní skladatele, uvedla jsem třeba Krásku a zvíře od Miroslava Ištvána. Vyhovovalo mi zvolit si hudbu a udělat k ní nějaký tvar..
* Na které osobnosti z oboru operní režie s vděkem vzpomínáte?
Musím jmenovat Marii Mrázkovou, která učila na JAMU jevištní pohyb a operní herectví. Charismatická osobnost, pracovala s neuvěřitelnou euforií, láskou a přísností k sobě i k nám. Krásné hodiny jsme zažili s Alenou Vaňákovou. Předala nám mnohé o psychologii práce, pouštěli jsme si nádherné ukázky a cestovali na představení do Vídně nebo Berlína. Svým způsobem to byly smutné exkurze – uvědomila jsem si, že jsme s naší operou těmto centrům pořád ještě hodně vzdáleni. A konečně úplně nejlepší školou pro adepta operní režie je, když smí pracovat po boku skutečného mistra. Já jsem to štěstí měla, asistovala jsem Romanu Hovenbitzerovi, když dělal ve Státní opeře Bohému. Byl dokonalý – v analytickém myšlení, přípravě, znalosti partitury,neskutečné invenci. Přitom měl tehdy třicet dva let! K tomu musím dodat, že jsem se s jeho koncepcí neztotožnila, ale způsob práce, vytrvalost, důslednost, s níž šlapal všem na paty, aktivizace zúčastněných, to bylo fascinující!
* A co zkušenosti ze zahraničí?
Jen nepřímé. Při studiích ve Vídni jsem hrála v univerzitním operním orchestru a pozorovala cvrkot na jevišti. Tamní „Studiobühne" je vynikající! A taky jsem přihlížela na festivalu v Bregenzu, když se dělal Maškarní ples a Řecké pašije. Hlídala jsem totiž dcerku koncertního mistra orchestru.
* Máte ambice pracovat i mimo Českou republiku?
Tímto směrem si fantazii moc nepouštím, i když Janáčka bych někdy v budoucnosti inscenovala ráda. Ale také mě provázejí úplně odlišné úvahy: že sice operní svět je nádherný, nicméně já mám chuť dělat ještě i jiný druh inscenací. Nechci říct komornější, určitě by tam měla zůstat zachovaná syntéza, přitom bych však ráda vynechala tak obrovská tělesa, jako jsou sbor, orchestr, početní sólisté. Ve velkých divadlech se někdy cítím nešťastná z omezení a překážek, které nám kladou čas a provoz. Ať člověk chce, nebo ne, ve finále je z díla něco úplně jiného, než co původně zamýšlel. Proto se oddávám snům o něčem menším. Shrnu to, můj „strašně skromný sen""se jmenuje vlastní divadlo!
* Jak vidíte svoji nejbližší budoucnost?
Momentálně v profesi nic neplánuji, protože budeme mít druhé děťátko. Nicméně pokud se za nějaký čas podaří skloubit všechno dohromady, těším se na zajímavou nabídku, kterou jsem dostala od jednoho – ve jménu pověrčivosti raději nejmenovaného – divadla: vytvořit si vlastní projekt.
Foto popis| Magdalena Švecová – miluje Janáčka, Mozarta a baroko, přitahuje ji taneční a pohybové divadlo. Na snímku s pěvcem Romanem Janálem
Foto popis| Miroslav Dvorský a Pavla Vykopalová v Prodané nevěstě režírované Magdalenou Švecovou
Foto popis| „Neztratit odstup a objektivitu. Být náročná a neslevovat, protože přílišná laskavost se nevyplácí."Magdalena Švecová při zkouškách na „Prodanku"v pražském Národním divadle.
Foto popis| „Recept je jediný:dobře se připravit. O to se snažím."
Foto autor| Snímky Hana Smejkalová
O autorovi| *Jitka Novotná, publicistka
