Olga Peretyatko zazpívala v české bouři

WEB , Datum: 19.06.2019 , Zdroj: casopisharmonie.cz , Autor: Dina Šnejdarová

Národní festival Smetanova Litomyšl pozval na svůj letošní 61. ročník jednu z velkých pěveckých hvězd současnosti, sopranistku Olgu Peretyatko. V tradičním prostoru zámeckého nádvoří se představila za doprovodu PKF – Prague Philharmonia pod vedením Leoše Svárovského.

Vzrušujícím „zpestřením“ tohoto večera byla dlouhotrvající průtrž mračen, která se spustila nedlouho po zahájení koncertu. Příroda jásala, nikoli ale vedení festivalu, protože hutně pršelo na mnohé diváky i na část pódia. Nakonec byl program po dohodě s umělci a rychlé konzultaci s pražským letištěm na více než půlhodiny přerušen. Poté, co se obloha vybouřila, dokončili hudebníci program v nezkrácené verzi bez přestávky. S nadhledem, úsměvem a nonšalancí.

Olga Peretyatko v mnohém nezklamala. Vyzařuje z ní klid a pohoda, zároveň hluboká soustředěnost. Disponuje příjemně měkkou barvou hlasu, s nímž dokáže plasticky tvarovat dlouhé legatové plochy, jež sluší jak Donizzetimu, tak Verdimu, potěšila kvalitními staccaty, lehkostí a snahou neošidit posluchače o žádný tón včetně středních, a hlavně nižších poloh, jež někdy sopranistkám unikají do ztracena. Daří se jí v charakterech energičtějšího, rozverného nebo laškovného typu a rozhodně má odvahu, protože svůj recitál zahájila Belliniho slavnou árií Casta Diva (nevím, nakolik to byl záměr, ale pokus osvěžit flétnové sólo inovativní artikulací podle mého názoru úplně nevyšel). Navzdory tomu jako by celkovému projevu sólistky něco chybělo. Nejde jen o několik ne zcela vyvedených trylků, o nichž skoro až krutě debatuje odborná i laická veřejnost zvláště od uvedení Lucii di Lammermoor v únoru letošního roku ve Vídni, nebo o plnost vysokých tónů, kde bychom měli právo čekat víc, ale jde především o pojetí. V tomto bodě mě, přiznám se, sólistka zcela neuspokojila. Tři Donizettiho árie (Linda di Chamounix, Anna Bolena, Lucia di Lammermoor) by snesly více emocionálních proměn, jež by se měly odrazit nejen v mimice a gestech, ale především v hlase, větší drama a méně předvídatelnosti bych si přála slyšet v árii Crudele?… – Non mi dir… Mozartovy Donny Anny ( Don Giovanni ). Naopak Rachmaninovova píseň Zděs chorošo a stejně tak Verdiho árie ( Luisa Miller, Sicilské nešpory ) nebo Juliettina arietta (Charles Gounod) poskytly interpretce zřejmě větší inspiraci. Celý výkon, jakkoli milý, přívětivý nebo příjemný, zůstal pro mě nakonec z hlediska výrazu trochu na půl cesty. (Kladu si také otázku, kam a do jaké míry se hlas této pěvkyně bude dále vyvíjet. A než se zvedne vlna nevole, ano, uvědomuji si, že podmínky koncertu nebyly z hlediska počasí komfortní – bylo horko a dusno -, jenže tady se jedná skutečně o dlouhodobější záležitost, nikoli o možnou momentální indispozici.)

Orchestr se výtečně činil v roli partnera (škoda jen drobných nepřesností např. v kavatině Verdiho Luisy ) i v operních předehrách, Leoš Svárovský navzdory parnu zachoval dress code (zde by si obzvlášť dirigent zasloužil ne menší, ale větší protokolovou úlevu) a snažil se celou dobu hudebníky udržovat svým entuziasmem v dostatečné energetické hladině. Budiž mu za to dík. Mezi orchestrem, dirigentem a sólistkou vládla symbióza, čišela z nich radost, která se přenesla i na publikum, jež si vytleskalo přídavek Il bacio (Polibek) Luigiho Arditiho.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz