WEB , Datum: 19.01.2020 , Zdroj: operaplus.cz , Strana: 0 , Autor: Helena Havlíková
Operní panorama Heleny Havlíkové (260)
Bienále Opera počtrnácté – proč a jak?
Festival Opera 2020 zahájil svůj 14. ročník 4. ledna a máme za sebou prvních pět inscenací: Národní divadlo moravskoslezské Ostrava se představilo s dramaturgicky i inscenačně zajímavým „luhačovickým“ Janáčkovým Osudem, Divadlo F. X. Šaldy Liberec přijelo s aktovkami Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakový rytíř jako znepokojivými sondami do pekla lidského zla, Moravské divadlo Olomouc ukázalo Mozartovy hrátky s ženskou věrností Cosi fan tutte jako víceúčelovou maxi-pudřenku, Slezské divadlo Opava se odvážilo přivézt neotřelé psychoanalytické pojetí Weberova Čarostřelce a Divadlo J. K. Tyla Plzeň prezentovalo Broučky, novinku, kterou si objednalo u Jana Jiráska.
Festival, jehož hlavním pořadatelem je Jednota hudebního divadla, vznikl v roce 1993, v situaci, kdy po razantních společensko-politických změnách listopadu 1989 bylo třeba podpořit mimopražské operní soubory, které v nových podmínkách hledaly způsob, jak přežít a rozvíjet se – umělecky, zřizovatelsky, ekonomicky, organizačně, marketingově. Festival jim měl pomoci „ukázat se“ v hlavním městě.
Festival dostal podobu bienále a koná se v Praze, především v budovách Národního divadla. Je třeba ocenit jeho vstřícnost poskytnout termíny a prostory „oblastní konkurenci“. Hlavním cílem přehlídky je přinést na jednom místě v časové komprimaci jakousi souhrnnou zprávu o stavu české opery s možností bezprostředního porovnání jednotlivých produkcí. Programovou osu tvoří inscenace všech, respektive téměř všech našich stálých operních souborů. Těch je u nás deset. Vedle těch, které se už v prvním festivalovém bloku předvedly, pražské Národní divadlo na festival zařadilo nové nastudování Pucciniho Turandot a Státní opera obnoveného Beethovenova Fidelia, budějovické divadlo zvolilo Verdiho Traviatu. Pouze ústecká opera v posledních dvou ročnících chybí, o účast ztratila zájem. Je to škoda.
K tomuto základnímu programu se během historie festivalu připojovaly někdy operní produkce uměleckých škol, někdy činoherní adaptace oper, jak je dělala třeba Ypsilonka, Divadlo bratří Formanů nebo divadelní skupina Ad hoc. V posledních letech se tato část festivalu soustřeďuje na studiové operní soubory. Čerstvý operní vítr jich tentokrát přinese hned šest – Ensemble Damian Ariadnu s kombinací hudby Monteverdiho, Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, Run OpeRun uvede Poulencův Lidský hlas, brněnská Opera Diversa přiveze Kněžnu bláznů, Opera studio Praha v Časopletu Lukáše Sommera nabídne hodně neotřelý pohled na českou historii. A Lukáš Sommer se na festivalu objeví ještě jednou jako skladatel, protože napsal pro sdružení
Hausopera absurdní komedii Hra o malinu o idealistickém knihkupci. Různé podoby lásky předvede v monodramatu Love Songs pro mezzosoprán a saxofon Opera Povera. Vyvolává až údiv, kolik uskupení v tak náročném žánru, jakým opera bezesporu je, u nás s větší či menší kontinuitou působí a výrazně obohacuje „standardní“ repertoár „kamenných“ divadel. A to bienále Opera hlavně z termínových, provozních, ale i finančních důvodů nemůže zahrnout všechny produkce mimo stálou divadelní síť – takto se na festival nedostal například Händelův
Saul uvedený na Hudebním festivalu Znojmo nebo inscenace, které vznikají pro přírodní divadélko v zámeckém areálu Nových Hradů na festivalu Smetanova Litomyšl.
Od roku 2015 obohacují festival také slovenské operní soubory, ke Košicím s Verdiho Falstaffem a Banské Bystrici s Ponchielliho Giocondou se letos bohužel nepřipojí Bratislava, protože se provozně nepodařilo najít v repertoáru Slovenského národného divadla inscenaci, kterou by bylo možno do Prahy za daných podmínek přivézt.
Přehlídka s hostováním operních souborů, zejména zahraničních, je nákladná záležitost. U nás si to nedovolí ani takové festivaly, jakými jsou Pražské jaro, Dvořákova Praha nebo třeba Pražský divadelní festival německého jazyka. Jediný festival, který k nám přiváží zahraniční produkce, je Janáček Brno. Na hostování tuzemských souborů je založena Smetanova Litomyšl, v podmínkách, jak je poskytuje nádvoří zámku, které svou atmosférou vyvažuje omezené scénické možnosti. Jednota hudebního divadla, která je hlavním pořadatelem festivalu, ale takové prostředky ani s ministerskou a magistrátní podporou a pomocí dalších partnerů nemá, představení si tedy nekupuje, ani neurčuje festivalový program. „Pouze“ ho koordinuje, protože festivalová představení jsou součástí hracího plánu každého divadla a souborů, které se tak stávají spolupořadateli a Národní divadlo hostitelem.
Tento koncept lze vzhledem ke smyslu festivalu ovšem chápat svým způsobem jako výhodu. Jeden ze záměrů festivalu – bezprostřední porovnání úrovně našich operních produkcí – se tak prohlubuje i tím, že je na vedení jednotlivých divadel a souborů, s jakou inscenací se v Praze chtějí prezentovat. A ucházet se o festivalové ceny – Libušky. Ty se během let vykrystalizovaly do ocenění, které uděluje jednak porota kritiků, jednak diváci svým hlasováním, a to za nejlepší inscenací a mimořádnou interpretaci role. Cenu bez konkrétního vymezení může udělit také ředitelka festivalu Lenka Šaldová a Výbor pořádající Jednoty hudebního divadla také od roku 2007 oceňuje významný počin v oblasti hudebního divadla (v minulosti například Jiřině Markové-Krystlíkové za založení a vedení Dětské opery Prahy, Vítu Dvořákovi za založení a provozování portálu Opera Plus, Robertu Jindrovi a jeho týmu za vedení opery Národního divadla moravskoslezského nebo vedení Národního divadla Brno v čele s Martinem Glaserem a Jiřím Heřmanem za koncepci a realizaci festivalu Janáček Brno
La traviata Marie Fajtová (foto Michal Siroň).