6.6.2016    Mladá fronta DNES    str. 52   Příloha – Litomyšl Petr Broulík   

Festival Smetanova Litomyšl je plný vážné a důstojné hudby. Jeho organizátoři při něm však zažívají i neobvyklé, až dramatické příhody, někdy ale i poměrně veselé. Hodně jich pamatuje čtyřiapadesátiletý umělecký ředitel a dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský.

 

Jeho život je s klasickou hudbou svázaný. Vojtěch Stříteský vystudoval pardubickou konzervatoř, byl i ředitelem zdejší filharmonie. Od roku 1983 je však spjatý především s festivalem Smetanova Litomyšl.

            Za tu dobu má zkušenosti nejen s hladkým průběhem koncertů, ale také s tím, jak řešit nečekané či neobvyklé problémy. Sám však upozorňuje na to, že je potřeba vidět vždy lidským pohledem.

            „Nesmíme zapomínat, že i ti, na něž vzhlížíme jako diváci na velké hudební idoly a hvězdy, jsou také obyčejní lidé z masa a kostí a mají svá trápení a starosti. Někdy musejí zpívat a hrát, i když mají třeba úmrtí v rodině, i to jsem tu zažil. Občas má ale interpret obyčejný lidský problém, že běhá často na WC. Jednou se stalo, že měl ústřední protagonista koncertu střevní problémy, na které mu prý nezabere nic jiného než živočišné uhlí. Měli jsme spoustu léků, ale jediné uhlí ne. Nakonec jsme ho ale hbitě sehnali a koncert se konal – nervozita i zodpovědnost si prostě občas vybírají svoji daň,“ říká Vojtěch Stříteský.

 

* Zažíváte, že mají interpreti také hlasové indispozice?

 

            Stává se, že v šest hodin ráno zavolá sólista z hotelu, že po včerejší zkoušce, kdy nebylo vůbec hezky a byla zima, nebude moci večer zpívat. Vezmete auto, vyzvednete ho a vzbudíte prvního lékaře, aby zpěvákovi pomohl. Třeba paní doktorka Jana Šťástková, specialistka na ORL, nám pomohla opakovaně. Jednou nám zase v sobotu večer v litomyšlské nemocnici na dětském míchali nějakou kašičku, která jediná zabírala zpěvačce na skutečně odrhnutý hlasivkový aparát.

 

* Co když je to zdravotní problém?

 

            Setkáváme se s tím, že některého z umělců bolí záda nebo má ortopedický problém. Dodnes si pamatuji třeba Kamila Střihavku, který tady měl zpívat Ježíše v Jesus Christ Superstar. Měl podvrtnutý kotník a hodně ho bolel. Tehdy nám moc pomohl pan doktor Vladimír Žák, který si jej vzal do parády a do večera dostal do pohody. Řada umělců dodnes neopomene pana doktora pozdravovat, protože jim na festivalu pomohl v nelehké chvíli.

 

* Zažíváte nervozitu u interpretů?

 

            Litomyšlské zámecké nádvoří je oproti komorním síním či sálům obrovské – má kapacitu na 1 200 míst. A některé umělce už samotný pohled do něj znervózní. Zvláště když předpověď hlásí něco mezi bouřkou a koncem světa, a je třeba 32 stupňů, dusno a vysoká vlhkost vzduchu. Pocitově vnímáte čtyřicítku a psychika začne pracovat. Zejména když jde o představení, které je nové nebo jde o méně známý kus, který nemají umělci úplně zažitý. To někdy začneme být nervózní i my.

 

* Ztrácejí se umělcům věci?

 

            Při každém festivalu se vždy něco zapomene, ztratí nebo zpozdí. Asi nejoblíbenějším kouskem leteckých společností je zapomínat někde umělcům kufry. Pak vám třeba zavolají z letiště, že kufr přiletí do Prahy za čtyřiadvacet hodin z Detroitu, kam se neměl vůbec dostat. Když pak nepřijde třeba frak nebo smoking člověku, který má značně nekonfekční velikost a jehož koncert přenáší televize, tak je to pohroma. To se stalo barytonistovi Brunovi Polovi, který přiletěl jako záskok na poslední chvíli a jehož kufry zůstaly ve Švýcarsku, kde přesedal. Zkoušeli jsme litomyšlské prodejny oděvů i půjčit oblek od jiného zpěváka, který náhodou již byl v Litomyšli pro jiný koncert. Ale Polovi nic nepadlo! Už jsme zvažovali, že svlékneme jednoho podobného pána z orchestru, ale nakonec přišla zpráva z Ruzyně, že se kufry objevily. Řekli jsme taxikáři, že zaplatíme všechny pokuty, když je stihne přivézt do začátku koncertu. Když je pan Pola půlhodiny před vystoupením uviděl – tak se úplně rozzářil a byl pak hlavní hvězdou večera.

 

* Ztrácejí se i nástroje?

 

            Tak to ne. Zatímco kufry i noty se ztratí, nástroje se muzikantům zpravidla neztrácejí. Ti si je hlídají jako oko v hlavě, chovají se k nim často, jako by byly jejich životní partneři. Když jedí, mají je obyčejně u sebe vedle na židli. Často jsou to totiž nesmírně drahé nástroje, někdy jsou půjčené ze státní sbírky. A nikdo druhý na ně nesmí ani sáhnout. To je stejné, jako byste chtěli sáhnout na sále operatérovi do rány. Ale už jsem stál v šatně umělců, pěkně s rukama za zády, a kochal se pohledem na dokonalost stradivárek a jednoho nástroje Guarneriho – to je osmdesát, sto milionů.

 

* Váš festival už si hodně užil i s rozmary počasí…

 

            Některé zážitky se nedají ani vymyslet. Například v roce 1996 jsme hráli dvakrát Toscu. První představení mělo obrovský úspěch a čekali jsme ještě větší od toho druhého, v němž hostovala Eva Urbanová a na které přijela i americká velvyslankyně Jenonne Walker. Jenže asi hodinu před začátkem se strhla ukrutná, opravdu strašná průtrž mračen. Voda se dostala až na kulisy a bylo jasné, že večer nehrajeme. Ale my jsme zorganizovali takové protipožární cvičení a přestěhovali jsme celou produkci opery do aukční haly, obrovského prostoru, v němž se dříve pořádaly třeba aukce dobytka. Tehdy ještě chodili naši pořadatelé v cylindrech a fracích v anglickém stylu. A protože návštěvníci neznali cestu do haly, tito pořadatelé v lijáku doslova tancovali uprostřed frekventované pětatřicítky a na příjezdech do města a ukazovali přespolním, jak nejlépe se do aukční haly dostat. Když jsem to viděl, tak jsem při vší naštvanosti málem brečel smíchy.

 

* Zažili jste někdy opravdové peklo?

 

            Při 50. ročníku festivalu v roce 2008 způsobilo počasí krach koncertu, při němž měla na nádvoří zámku zaznít Bernsteinova Symfonie č. 3 Kaddish. O přestávce se ale Litomyšlí prohnalo tornádo. Chytilo celé nádvoří, všude létaly cedule, tašky, v aleji před zámkem padaly stromy na auta návštěvníků. V zámecké zahradě tehdy smršť vyvrátila a vytrhala na sto stromů. Muzikantům se rozlítaly všechny noty, nešla elektrika, v koncertu nebylo možné pokračovat. Ale návštěvníci byli velmi disciplinovaní a nikdo neutrpěl žádné zranění.

 

* Co kuriózního se dá na festivalu zažít?

 

            Festival má na svědomí asi světově unikátní provedení Beethovenovy Deváté symfonie, na které bych ale možná jednou rád zapomněl. Odehráli jsme ji totiž bez Ódy na radost, kterou symfonie vrcholí. V roce 1995 jsme ještě neměli mobily, spojení na svět bylo pevnou linkou nebo faxem a stalo se, že na velký koncert se sólisty a dvěma sbory a filharmonií pořád nepřijížděl švédský tenorista Peter Svensson. Den předtím přitom odzpíval Devátou symfonii na Janáčkových Hukvaldech. A tady stále nebyl. Až přiběhl někdo z informačního centra, že volali z agentury, že tenorista nepřijede, protože ho na Hukvaldech bodla vosa a umělec dostal alergickou reakci. Co dělat? Do začátku koncertu zbývaly minuty. Šel jsem za dirigentem, jestli by Svenssonův part nemohl nějak odzpívat přítomný barytonista z brněnské opery, který k tomu byl svolný. Pan dirigent to ale odmítl. Nakonec jsme se dohodli, že místo Ódy na radost zazní Dvořákovo Te Deum, které bylo v plánu na začátek. Tak se i stalo. Ovšem spojení tří vět Beethovena a Dvořákova Te Deum určitě nemá v koncertní historii obdoby.

 

* Zažil jste proměnu festivalu s ryze českými operami na přehlídku světové operní tvorby. Kdy se tak stalo?

 

            Rád vzpomínám, když jsem jako mladý člen organizačního týmu v létě roku 1989 zažil první uvedení italské opery na festivalu. Do té doby jsme hráli hlavně Smetanu, ze světové operní literatury nejvýše Mozarta, kterého brali ti nahoře také jako částečně českého autora. Neprosadili jsme sice Nabucca, ale získali jinou Verdiho operu Simon Boccanegra. A také příslib, že v ní v roli Marie vystoupí slavná argentinská sopranistka Martha Colalillo. Z brněnské opery nám řekli: „Přiletí z Buenos Aires do Prahy a dorazí k vám v pátek večer autobusem.“ Já jsem na ni čekal na autobusovém nádraží, ale z autobusu nevystoupila. Nevěděl jsem, co počít, o mobilech se tehdy lidem jen možná zdálo. Pak přijel na nádraží jiný autobus a jeho řidič mi povídá: „Hele, mladej, nečekáš návštěvu? Někdo zvláštní sedí na náměstí před restaurací Slunce s dvěma kufry.“ Tam si totiž tehdy řidiči některých dálkových spojů dělali přestávku na kávu – a paní Colalillo, jsa v Litomyšli, vystoupila. Seděla na lavičce pod lipami a také nevěděla, co dělat.

 

* Měla velkou radost?

 

            Když mě uviděla a zjistila, že se domluvíme italsky, měla radost mimořádnou. Dostala skvělou náladu a po pozdní večeři zatoužila poznat místo, kde bude druhý den zpívat. Zámek se na noc zamykal a já tuto světoznámou hvězdu protáhl mřížovím, kde tehdy jedna tyčka chyběla, což věděli všichni zdejší mladí. Zavedl jsem ji do amfiteátru, kde se festival konal. Ona si o půlnoci stoupla na jeviště a začala zpívat. A já se v tu chvíli trošku dotýkal jiné dimenze, jakkoliv na tyto věci moc nevěřím. Ještě byl komunismus, já stál v noci v zámecké zahradě a metr ode mne argentinská operní diva zpívala italské písně překrásnému italskému zámku.

 

* Užijete si i s diváky?

 

            Docela ano. Když se hrál v Litomyšli Lazebník sevillský, přišel od jedné paní z Jizerských hor pohled: „Až budete zase příště dávat Lazebníka Semilského, dejte zprávu, přijeli bychom. Jsme krajané.“ Myslím, že tento pohled ředitel festivalu dodnes opatruje.

 

* Rockové hvězdy mají na pořadatele někdy dost výstřední požadavky. Setkáte se s nimi i u interpretů vážné hudby?

 

            To ani ne. Přestože impresáriové a agenti hvězd vytvářejí kolem svých klientů neuvěřitelnou kouřovou clonu, nakonec často zjistíte, že jsou to úplně obyčejní lidé. A ti největší umělci jsou často ti nejdobrosrdečnější. Někdy jsou ale ve hře domácí mazlíčci, většinou kočka nebo pes, a je potřeba to zvířátko také v době zkoušky a představení hlídat. Jedna velmi slavná pěvkyně nás zase zaskočila, když přišla na zkoušku koncertu na jeviště, kde jsme nainstalovali dvě překrásné mísy s nakvetlými litomyšlskými liliemi. A ona od nich dostala přímý zásah a těžký šok, protože na ně má alergii. Mísy musely okamžitě zmizet a od té doby si i na takové věci dáváme pozor.

 

* Jak interpreti vnímají město Litomyšl?

 

            Je jich několik, kteří mají k Litomyšli velký vztah. Třeba Ivan Kusnjer zde chodí na ryby a Dáša Pecková to zde opravdu miluje. Poprvé tu zpívala někdy v roce 1995 ještě ve Smetanově domě a pak začala éra vzájemných navštěvování – i mejdanů. Dáša se tady poprvé provdala a na náměstí v knihkupectví Paseka je dodnes slavná pamětní deska, že tam „kol desáté hodiny dopolední kojila syna Teodora.“ Kdo to má tady moc rád a 3. května převezme čestné občanství Litomyšle, je pan profesor Jiří Bělohlávek. Jeho rodiče bydleli v Hošpesově vile, otec zde byl v letech 1934 až 1938 okresním soudcem. Pak odešli do Prahy, kde se Jiří narodil. Píšou nám tuzemští i zahraniční hosté, že Litomyšl je pro ně nezapomenutelná. Zdeněk Svěrák, který je tady se členy Divadla Járy Cimrmana dost často, prozradil, že nazývají Litomyšl městem zdravících lidí. Tady totiž lidé na rozdíl od Prahy či jiné metropole zdraví. Když vás potkají podruhé nebo potřetí, tak už vás vlastně znají, dají se s vámi do řeči nebo si řeknou o podpis.

 

* Kdy jste se poprvé s festivalem „potkal“?

 

            To bylo v roce 1974, kdy se festival k 150. výročí Smetanova narození po pauze vzkřísil. Bylo mi dvanáct a byli jsme s dětskou dechovkou, kde jsem tehdy hrál, vítat na nádraží soubor Národního divadla, který přijel stejně jako kdysi v padesátých a šedesátých letech zvláštním vlakem z Prahy. Hráli jsme pochod z Prodané nevěsty a já jsem ji pak poprvé živě tady v Litomyšli viděl. A bylo to kouzelné. Později, když jsem chodil na konzervatoř, jsem stával v zákulisí s klavírním výtahem a chytře kontroloval, jestli pěvci zpívají operu správně. Tam si mne všimli tehdejší šéfové festivalu, pan doktor Nádvorník a pan Motáček. A řekli mi: „Přestaň si tady prozpěvovat a pojď ten festival dělat s námi.“ V roce 1983 jsem dostal pro začátek na starost zázemí umělců, zákulisí a předávání květin – začínal jsem tedy od píky a jsem za to dodnes rád.

 

* Udiví vás někdy ještě něco na festivalu?

 

            Někdy nepředvídatelný zájem o představení. Každý rok máme jedno takové, o němž si zprvu můžete myslet, že je to tutovka. Třeba letos je zatím relativně menší zájem o Gounodovu operu Romeo a Julie. Nečekal bych, že velká francouzská opera se sbory, baletem, krásnými áriemi a duety nebude v Litomyšli tak poptávána jako celá řada jiných, i méně známých operních titulů. Možná je to tím, že je to nová inscenace, premiéru má až nyní. Ale nových věcí máme letos řadu… Stejně tak bych si přál, aby se zvedl zájem o premiéru pořadu #ujizdimNaSmetance, to je pokračování úspěšného formátu koncertů Klasika je cool a Hudební zeměkoule. Dramaturg si prostě nemůže být zájmem publika skoro nikdy jistý.

 

* Současnou pestrost festivalu letos zastupují koncert Anety Langerové či Vojtěch Dyk v Bernsteinově Mši, tedy špička české populární hudby na operním festivalu. Je to úlitba většinovému publiku?

 

            To určitě ne. U Anety by mělo jít o první vystoupení se symfonickým orchestrem. Dosud, myslím, vystupovala nejvýš se smyčcovým kvartetem, teď poprvé bude mít v zádech velké orchestrální těleso. Pro koncert se píší originální aranže. Loni jsem si v autě pustil její CD Na radosti. A protože jsem jel někam velmi daleko, poslouchal jsem jej dokola – snad třikrát. To je hudebně tak nápaditá a bezvadná muzika. Vůbec nikdo nemůže říci, že je to nějaký popík. Do našeho cyklu Na hranách stylů zapadá přesně. A v případě Vojtěcha Dyka a MASS také nejde o pop a líbivou show. Bernsteinova Mše je naopak dílo opravdu závažné. Náš festival klade akcent na vokální umění, a když u nás pan Dyk před třemi lety zpíval poprvé, hluboce jsem před jeho mistrovstvím smeknul. Je to zkrátka vynikající zpěvák a jeho účinkování na Smetanově Litomyšli považuji za naprosto přirozené.

 

Foto popis| Vojtěch Stříteský Dlouholetý dramaturg festivalu je jedním z těch, kteří přehlídce vtiskli jedinečnou podobu.

Foto autor| Foto: Radek Kalhous, MAFRA

 

Foto popis| Hvězda, která se vrací Dagmar Pecková v Litomyšli vystupuje pravidelně a se zdejší přehlídkou je neodmyslitelně spjatá.

Foto autor| Foto: 2xMAFRA

 

O autorovi| Petr Broulík, redaktor MF DNES

 

Regionální mutace| Mladá fronta DNES – pardubický kraj