8.6.2016 A2 str. 13 Výtvarné umění tereza jindrová
Rozhovor s prezidentem nadačního fondu Bohemian Heritage Fund
Podle Pavla Smutného si během posledního desetiletí mnozí movití Češi vyjasnili svůj vztah k penězům a nyní přemýšlejí, jak část svého zisku vrátit společnosti. Vykalkulované mecenášství, motivované jen vlastním prospěchem, se ale prý většinou pozná.
Jak byste popsal vývoj českého mecenášství po roce 1989?
Socialismus vytvořil zjednodušenou společenskou strukturu. Ta je dnes mnohem vrstevnatější: lidé vydělávají peníze a dávají pracovní příležitosti druhým. Nemá to vyznít jako adorace kapitalismu, ale tohle zkrátka zdejší společnost po čtyřicet let vůbec neznala. V devadesátých letech chtěli všichni ze všeho nejdřív peníze. Za minulého režimu bylo celkem jedno, kolik máte peněz, protože jste si toho stejně nemohli moc koupit. Po roce 1989 jsme tak prožili deset nebo patnáct let, kdy mnohým šlo hlavně o individuální zbohatnutí. Řada z nich vyřešila svůj vztah k financím někdy mezi lety 2005 a 2007, kdy si začali uvědomovat, že peníze jsou dobrý sluha, ale zlý pán, a že jsou součástí nějaké společnosti. Z toho někteří vyvodili závěr, že se stanou mecenáši. Je to koneckonců ta nejjednodušší cesta, jak se na něčem podílet, když máte peníze – převedete je jedním kliknutím na počítači nebo jedním podpisem. To je první, zjednodušený pohled na věc.
Z jiného hlediska se společnost vyvíjí i bez ohledu na ekonomické faktory – postupně si uvědomuje svoji identitu. Masaryk řekl, že by bylo zapotřebí padesáti let nerušeného vývoje na to, aby náš stát nabyl vlastního sebevědomí. Češi ale těch padesát let nedostali. Teprve se začínáme ztotožňovat s tím, že máme svobodu volby a že můžeme určovat směřování naší země. Často to vede k nenávistným diskusím, profilují se tu nesmiřitelné tábory a společnost se polarizuje. Osobně mám jako většina lidí radši klid, ale v určitou chvíli jsem si řekl, že možná toho klidu už bylo moc a že vážná a ostrá diskuse nám vůbec neuškodí. Věřím, že z ní časem budou vyloučeny hloupé názory a nakonec se touto cestou dostaneme k tomu, kdo vlastně jsme a co chceme. V tomto smyslu věřím v restart národního vědomí. A právě za těchto okolností si určitá skupina lidí uvědomuje, že kultura není jen nějaká zábava, nýbrž identifikační znak, jakkoli se na to zapomíná. Pro mě dnes podpora kultury znamená podporu identity a skoro bych řekl politický úkol.
Je tedy načase, aby se podpory umění namísto státu chopili spíše jednotliví občané?
Každý, kdo se zabývá mocí, ví, že kultura má schopnost vyjádřit moc a dominanci ve společnosti. Kultura není něco nevinného, nějaký zákusek. Má zásadní smysl. Proto totalitní společnosti koncentrují kontrolu nad kulturou do svých mocenských struktur. Komunisté měli nesmírně propracovanou kulturní politiku, měli systém péče o umělce, měli systém podpory určitého umění, protože je to glorifi kovalo a dodávalo jim to autoritu. Dnes je to jinak: demokratické vlády se tohoto aparátu zbavují, protože se obávají, že by mohly být nařčeny z manipulace. Což do určité míry opravdu hrozí, takže vyvazování kultury ze sféry státního vlivu je asi správné, ale musíme najít nějaký zdravý kompromis.
Proč jste se s partnery z advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný rozhodli podporovat právě kulturu, a ne třeba vzdělávání nebo sociální či ekologické projekty?
Naším primárním zájmem bylo nějak prospět svému okolí. Následně jsme si řekli, že se budeme věnovat oblasti, které relativně nejlépe rozumíme. Já bych sám sobě nevěřil, kdybych teď začal vybírat prostředky třeba na seniory. Takové iniciativy si samozřejmě nesmírně vážím a to, jak se chováme k senio rům nebo dětem, považuji za základ společnosti. Takže to je velké téma, já mu ale odborně nerozumím. Jsme ovšem s partnery mnoho let konzumenty kultury a víme, za co jí vděčíme – vždyť část našeho profesního úspěchu souvisí i s tím, že jsme četli určité knihy, viděli určitá divadelní představení, že vnímáme hudbu a jsme přesvědčeni o kreativní síle umění. A chceme, aby to s námi ostatní sdíleli, chceme jim předat tu obohacující zkušenost. To se dnes děje prostřednictvím Bohemian Heritage Fund. Naši dárci pravidelně přispívají velkými částkami, protože to chápou jako morální závazek, a vzniká tak pouto mezi nimi a kulturou.
Měl byste recept, jak v Česku vychovávat mecenáše? Jak získávat dlouhodobé podporovatele, ne jen jednorázové donátory?
Jsou dva způsoby – jeden je americký, druhý, řekněme, český. Ten americký spočívá v sofi stikovaném průzkumu terénu, kdy si vytipujete potenciální mecenáše, zjistíte si o nich co nejvíc informací a pak se na ně cíleně zaměříte a pracujete s nimi. Posíláte jim přání k narozeninám a květiny manželce, pořádají se VIP akce, cesty, večeře v palácích, na scéně divadla a podobně. Američané to milují a jsou za to vděční, protože to dodává smysl jejich bohatství, propůjčuje jim to určitou aristokratickou prestiž, kterou by jinak neměli. Do jisté míry to platí i o českém prostředí. To je ale rezervovanější a morálka je tu trochu jinak nastavená, takže v Bohemian Heritage Fund se vědomě vzdáváme „ostrých“ nástrojů. Naše cesta, jak rozšiřovat řady mecenášů, vede od ucha k uchu – lidé si navzájem doporučí, co jim připadá hodnotné a zajímavé.
Bohemian Heritage Fund podporuje spíš tradiční a zavedené instituce a osobnosti, například Národní divadlo, festival Smetanova Litomyšl nebo pěvkyni Magdalenu Koženou. Je mezi mecenáši zájem také o umění experimentální, mladé, neosvědčené?
My máme obojí – máme mecenáše konzervativní a máme mecenáše inovativní. Což velice často souvisí s profesemi. Například jedním mecenášem jsme byli vyzváni, abychom z našeho fondu podpořili konkrétní studentský projekt, a ukázalo se to jako velice příjemná zkušenost. Obecně řečeno, chceme naši činnost tímto směrem rozšiřovat. Zároveň ale musíme hlídat, abychom svěřenými prostředky nemrhali, protože za ně máme velkou odpovědnost. Jde o soukromé peníze, které donátoři mohli utratit jinak, podle svého, a my musíme dbát, aby naše podpora směřovala k rozkvětu českého umění. Když jsme začínali, neměli jsme k dispozici velký odborný servis a dělali jsme to jako amatéři čili jako milovníci umění. Od počátku jsme ale věděli, že chceme podporovat špičkové věci, které mají co do činění s profilem české kultury i v zahraničí. Proto jsme se obrátili k institucím, v nichž se takové věci – aspoň občas – dějí. Jde nám zkrátka o podporu velkých talentů jako takových a budeme muset do budoucna dál hledat. Postupně posilujeme náš poradní board, protože rozšiřování podpory znamená i rozšiřování poradních orgánů.
Výrazy filantropie a mecenášství se dnes používají v nejrůznějších kontextech.
Například reklamní společnost prohlašuje za filantropický projekt rekonstrukci, jejíž náklady pokryje obří reklama umístěná na památkovém objektu.
Nezaklínají se mecenášstvím často ti, kteří tak chtějí zakrýt nebo kompenzovat stinné stránky své hlavní činnosti?
Na to není jednoduchá odpověď. Tahle debata je trvalá a provází celou transformaci. Je to ale velmi individuální problematika a posuzuje se případ od případu. Skutečný záměr se ale pozná. Když někomu poradí jeho marketéři, ať dá rychle prachy na kulturu, aby ho nezavřeli nebo na něj neházeli shnilá rajčata, pozná se to a tomu člověku to většinou nepomůže. Zažil jsem to a ti lidé zmizeli – dali peníze a ještě měli ostudu. Jsou samozřejmě i subtilnější důvody – někdo si třeba potřebuje vylepšit svou pověst v podnikání a snaží se to dohnat mecenášstvím. Ale tenhle kalkul zpravidla také příliš nefunguje.
My když dáme korunu, mám pocit, že se vracejí tři, protože my máme radost z projektu, instituce jsou spokojené a veřejnost se na nás dívá dobře. Když jste provaření, tak z té koruny dostanete dvacet halířů – lidé si řeknou: „Ten to dělá jen pro vlastní prospěch“, i když to tak třeba vůbec není. Ukazuje se, jak naprosto nevyčíslitelným ekonomickým a existenciálním statkem je dobrá pověst. To mnoho lidí úplně ignorovalo, zešíleli, vrhli se do blbostí a dneska jsou tím celí pošpinění a nejde to umýt. To říkám jako advokát. Lidé nezapomínají. A dělat ze sebe najednou mecenáše? To nakonec bývá ještě horší.
Pavel Smutný (nar. 1959) je zakladatelem a prezidentem Bohemian Heritage Fund, nadačního fondu, který ze soukromých prostředků mecenášů podporuje prestižní kulturní projekty (spolupracuje s Národním divadlem, Českou filharmonií, předními festivaly klasické hudby a výtvarného umění). Od roku 1993 je společníkem advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný.
V posledních třech letech kancelář získala za své aktivity na poli společenské odpovědnosti ocenění Právnická firma roku. Pavel Smutný je také prezidentem Česko -izraelské smíšené obchodní komory, která každoročně uděluje Cenu Arnošta Lustiga jako ocenění výjimečných lidských a morálních hodnot laureáta a jejich šíření ve společnosti.
Foto popis| Pavel Smutný. Foto z osobního archivu
