1.9.2015 Hudební rozhledy str. 52 Studie, komentáře Václav Riedlbauch
Podle mé zkušenosti jsou dva typy skladatelů. Jedni, velice pořádkumilovní, mají dokonalý přehled o všech svých věcech, o skladbách, poznámkách a skicách k nim, o korespondenci, o sebemenší zmínce v tisku, o každém útržku papíru, který nese stopu jejich počínání. A o medailích a jiných metálech, vyznamenáních, cenách. Jsou to zkrátka systematici tělem i duší a chtějí vše, co po nich zůstane, mít pod kontrolou. Říkávali jsme o nich, že soustavně pracují pro muzeum. A pak jsou tu druzí, ne snad nepořádní, ale nazvěme je bohémskými povahami. Těm záleží hlavně na tom, aby jejich nakomponovaná hudba zněla, proto mnohdy dávají z ruky originály svých skladeb a brzy zapomínají, kdože by je mohl mít po premiéře u sebe, takže se někdy stává, že po letech si objevení takového díla vyžaduje zdatnost prvotřídního detektiva. Mezi ty druhé musíme zahrnout i Bohuslava Martinů. Má však omluvu -jeho neutuchající a mnohonásobné stěhování nepřidalo na tom, že by byly věci někde pohromadě, kam by stačilo sáhnout a pátrač by je ihned dostal.
Prvotní úsilí skupiny nadšenců, která se rozhodla vedle pravidelného uvádění díla Martinů u nás a ve světě dávat do pořádku i jeho odkaz v materiální podobě, se tedy pochopitelně napřelo na zmapování skutečného stavu autorových rukopisů. Když se konečně v roce 1990 dostal odborníkům a zájemcům o Martinů do ruky v nakladatelství Panton vydaný Bibliografický katalog, připravený skupinou muzikologů a knihovníků pod vedením Blanky Červinkové, nestačil se čtenář divit, u kolika skladeb je uvedeno, že je rukopis nezvěstný. Od té doby se ledacos změnilo, chybné údaje ve zmíněné publikaci byly uvedeny na pravou míru, řada autografu se našla. Zejména u prvních interpretů a jejich dědiců, ale protože paní Charlotte Martinů po manželově smrti z vděčnosti rozdávala rukopisy za nastudování něčeho nebo za projevenou přízeň mnoha dalším lidem, pak po dlouhém pátrání i u nich. Pokud se je nepodařilo získat, byly aspoň pořízeny dobré kopie, dnes převážně v digitalizované podobě. Velkou zásluhu na těchto objevech má jak první generace muzikologů, publicistů a propagátorů, mezi nimiž zmiňme především Jaroslava Mihuleho, Išu Popelku, Karla Šebánka, Miloše Šafránka a Vladimíra Ševčíka, tak řada praktiků od klavíristy Josefa Páleníčka až po velkého inspiratora a znamenitého divadelního dramaturga Václava Noska. Po ustavení samostatné Nadace Bohuslava Martinů v roce 1992 paralelně s nimi i návazně se angažovali členové její první správní rady, Viktor Ralabis, Oldřich F. Rorte, Ivan Štraus, Emil Leichner, Jan Kapusta a další, jako byl třeba právník Richard Rlos, jenž dával do pořádku hodně zmatečný stav kolem autorských práv po B. Martinů. Výrazný podíl na tom všem má reprezentant další generace Aleš Březina, který se odkazu Martinů věnuje od doby svých muzikologických studií. Z jeho popudu vzniklo v roce 1995 při nadaci Studijní centrum, přejmenované o čtyři roky později na Institut Bohuslava Martinů, který se v roce 2006 osamostatnil. Nadace a institut se soustřeďují kromě jiného na postupnou sumarizaci všech zachovaných hmotných památek na autora, s centrem zájmu právě o rukopisy, prvotisky a skici.
Po dohodě a ve spolupráci s tamním muzeem vybudovala nadace v Poličce Centrum Bohuslava Martinů a v něm deponovala vše, co se podařilo získat během celého období od prvotní dohody v roce 1977 s vdovou po skladateli, že se autorova domovina bude starat o šíření jeho díla. Paní Charlotta věnovala tehdy založené a Českým hudebním fondem spravované nadaci celý konvolut rukopisů skladeb Martinů, vedle desítek dopisů, fotografií a různých dokumentů. To vše je dnes uloženo a pečlivě spravováno v Městském muzeu a galerii v Poličce a je k dispozici badatelům z celého světa, kteří tam zajíždějí. Vedle toho je poličské centrum oprávněno poskytovat licence na užití reprodukcí rukopisů a skic, kterých je tam uloženo zhruba 250, dále fotografií, kreseb, scénických a kostýmních návrhů a korespondence. Ta představuje kolem 1000 položek.
Zájemci mají toto všecko dostupné také v pražském institutu, který spravuje knihovnu nadace. Najdou tam, co bylo vydáno tiskem, noty, publikace, rešerše časopisů, dostane se jim informací o provedeních doma i ve světě a též o tom, co se kde chystá. Cenná je postupně doplňovaná elektronická databáze pramenů a bibliografie. Kromě poskytování informací a knihovnických služeb je těžištěm činnosti aktuálního týmu pracovníků institutu důkladné bádání, ústící do přípravy a tisku jednotlivých svazků Souborného kritického vydání Bohuslava Martinů, které bylo slavnostně odstartováno letošního 11. června u příležitosti zahájení festivalu v Litomyšli.
Převážná část skladeb Martinů je nyní dostupná. Když není něco z nich vydáno a zatím se nenašel rukopis, existují sem tam jeho kopie nebo dobové opisy. Těch skutečně nezvěstných není tolik a téměř vše podstatné z díla Martinů žije v divadelním a koncertním provozu. Takže je z čeho hrát a zpívat. Přesto možná někdo otevře starou skříň nebo zapomenulý kufr někde na půdě a… •
Foto popis| Jiří Tancibudek s pamětním listem Společnosti Bohuslava Martinů, který obdržel při návštěvě Nadace Bohuslava Martinů v roce 1998.
