3.7.2010 Haló noviny str. 8 Z kultury (the)

K celkovému hodnocení hudební Smetanovy Litomyšle se ještě vrátíme, tentokrát však upozorníme na jednu z výstav, jež jsou součástí souběžně probíhajícího festivalu Smetanova výtvarná Litomyšl.
Podobně jako v uplynulých letech se tak návštěvníkům půvabného východočeského města nabízí soubor výstav různých výtvarných změření od tradicionalistického realistického vnímání světa až po avantgardní modernistické prvky.
Přestože litomyšlská Galerie Kroupa, sídlící přímo na litomyšlském Smetanově náměstí, prostorově nepatří k největším, i ve skromnějších podmínkách opět nabízí umělecké skvosty. Zatímco loni se galerista Miroslav Kroupa orientoval především na litomyšlského slavného rodáka, krajináře Julia Mařáka a jeho následníky (známé i téměř již zapomenuté), letošní těžiště expozice tvoří obrazy z období impresionistického, jež se v poslední dekádě opět dostává do popředí zájmu nejen znalců a galeristů, ale i široké veřejnosti. Tato tvorba bývala po dlouhý čas neprávem odsunována do pozadí vlivem avantgardních snah (od kubismu dále k současnosti), nyní jsme však naopak svědky zvýšeného zájmu o impresionistické obrazy, jimž se dostává soustavné pozornosti i ve světových galeriích. Jsou jim věnovány zpravidla velké sezonní výstavy a bývají to nejúspěšnější i odborně nejlépe hodnocené pilotní projekty.
Kromě domovské Francie, ale také Anglie či Německa a soustavného neutuchajícího zájmu Američanů a Japonců, pořádá významné prezentace impresionismu především Vídeň. Za zmínku stojí přitom fakt, že vedle nejznámějších jmen francouzských impresionistů se téma i teritoriálně rozšiřuje směrem k zevrubnému poznávání impresionismu amerického nebo ruského, jenž patřil k nejsvébytnějším projevům i v rámci celosvětové obrazové produkce.
Impresionismus patřil k nejrevolučnějším slohovým počinům v dějinách výtvarného umění. Samozřejmě se nezrodil okamžitě, nýbrž vyústil samovolně ze spleti několika proudů a snah. Souvisel nejen s dobovými formacemi uměleckými (i v návaznosti na hudbu či literaturu), nýbrž dokonce rovněž s novodobými fyzikálními objevy, jako byla například Chevreulova optická teorie. Ta dokonce na čas zapůsobila až v rovině jakéhosi kolektivníhoo šílenství. Jak se dočítáme v odborné literatuře, označení impresionismus je odvozeno od jednoho z nejslavnějších obrazů tohoto slohu, od Monetova obrazu Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce); vznikl roku 1872 a byl o dva roky později vystaven na první výstavě uskupení nezávislých mladých umělců v Paříži u galeristy Nadara. Patřil k nim zejména slavný malíř Claude Monet, ale skupinu tvořili také Jean-Baptiste Armand Guillaumin, Berthe Morisotová, Camille Pissarro či Alfred Sisley. Výrazně se k nim přimykal také proslulý Auguste Renoir. Vlastní slovo užil pro ony obrazy novinář Leroy, ovšem spíše v rovině odsudkového vyjádření. Paradoxně se to však dotyčným umělcům zalíbilo, zvláště když bylo rychle populární; roku 1877 proto přijali označení za své.
Jak připomíná ve svém úvodním textu pro graficky exkluzivně vybavený katalog v nynější litomyšlské Galerii Kroupa výtvarný teoretik Michael Zachař, obsahem znamená impresionismus v podstatě malbu v plenéru, kdy malíř pracuje s čistými barvami nanášenými zpravidla přímo z tuby v kratších úsečných tazích či skvrnách, vyhlížejících zblízka nesourodě, kdy teprve s odstupem vznikne na divákově sítnici obraz složený z těchto skvrn. »Impresionisté
programově vyloučili z palety černou barvu, potlačili význam šedi a zavrhli konturovou kresbu.
Naproti tomu užívali nebo i nadužívali
nelomené spektrální barvy ve snaze postihnout efekt odražených
světelných paprsků v oku.
Proto si často vybírali jako motiv prosluněné stromoví či vodní hladinu,
kde světelné reflexy bylo možno velmi ilustrativně až demonstrativně předestřít,« konstatuje ve své odborné studii dr. Zachař. »Nejintenzivnějším obdobím impresionismu byla 70.
a 80. léta 19. století, kdy se tyto novátorské obrazy stávají i sběratelsky
vyhledávaným artiklem a kdy zároveň vzniká i opoziční hnutí proti impresionismu. Řada umělců se vydává jinými cestami, někteří umírají a doba přelomu století zaduní zakrátko zcela jinými
názory, v jejichž světle se kdysi revoluční impresionismus jeví jako nevinná hříčka.
Termín impresionismus nemá v našem domácím prostředí tak přesně definovaný obsah jako ve Francii. V době prvních pařížských
výstav byl u nás ještě naplno zabydlen romantismus se střízlivými
výhonky realismu. Teprve se rodil nový pohled na krajinu i společnost.«
Jak správně Zachař dále připomíná, osmdesátá léta 19. století přinesla závan modernismu v podobě Hynaisovy slavné opony pro pražské Národní divadlo, ale vliv je zřejmý také u dalších pláten luminismu, včetně některých krajin Antonína Chittussiho či Julia Mařáka. »Lze říci, že naplno se téma světla rozhostilo na paletách umělců v českých zemích až v 90. letech v pracích žáků Mařákovy krajinářské speciálky na pražské výtvarné Akademii, ale souběžně i u několika solitérů, z nichž třeba jmenovat zvláště Josefa Schussera.
Prosluněné lesní interiéry, zahrady a potoční nálady Antonína Slavíčka
a Antonína Hudečka udaly směr vývoje domácí malby. Oproti 70.
létům byl sklonek 90. let již naplno prosycen mnoha různorodými tendencemi
náladové malby, symbolismu, secese a nastupující moderny,« dodává Zachař.
Noví mladí umělci, jako byli například Václav Březina, Bohuslav Dvořák, Otakar Lebeda či Josef Ullmann, později rovněž Ota Bubeníček, Roman Havelka, Jan Honsa, Alois Kalvoda, Karel Langer, Stanislav Lolek, Jaroslav Panuška a další, mj. ovšem třeba i František Kupka – se v rozjitřené době kolem roku 1900 zpravidla rychle zorientovali: každý z nich si vydobyl svůj styl malby, který při bližším studiu lze rozpoznávat. Právě tito autoři i další tvůrci tvoří těžiště letošní litomyšlské výstavy.
Osobitou variaci impresionismu v konstruktivnější a výrazově upřímnější poloze zaujal Miloš Jiránek, šťavnatou paletou zaujal s neselhávající jistotou i příslušník starší generace výtvarníků Ludvík Kuba, ovlivněný zprvu ještě hodně secesním dekorativismem. Tento poděbradský folklorista je tu prezentován i v méně známých tvůrčích rovinách stejně jako další zastoupení autoři, čímž je litomyšlský soubor cenný. Kdo například zná dílo Dívka v cukrovce, jež v roce 1899 vytvořil slavný Václav Brožík? Autor historicky zaměřených monumentů se tu vyjadřuje jako jeden z prapůvodců pozdějšího sociálního realismu, ať se již dnešní pseudoteoretici umění takové trendy zatlačovat do pozadí sebevíc. A Brožík zdaleka nebyl jediný, kdo sociální tematiku vnímal jako velmi inspirativní podnět ke své tvorbě.
Pokud připomínáme alespoň některá jména utorů vystavených děl, nelze opomenout, že typ impresionistické či spíše veristické krajinomalby rozvinuli podstatněji či jen letmo také Oldřich Blažíček, František Kaván, Gustav Macoun, František Pečínka, Josef Štolovský, Gustav Porš a mnozí další. »Nynější výstava si klade za cíl jednak připomenout impresionismus
v našich zemích – a jistě by šlo uvažovat i o výběru kolekce špičkových děl pro zahraniční prezentaci
– a jednak upozornit i na méně známé autory, kteří vypadli z uměleckohistorického povědomí a jejichž nejednou kvalitní obrazy nám dávají hlubší představu o kvalitách
výtvarnictví,« komentuje současnou litomyšlskou kolekci teoretik dr. Zachař.

***

Hudební festival Smetanova Litomyšl se zvolna blíží ke svému závěru. Přestože se její pořadatelé – stejně jako realizátoři dalších kulturních aktivit – museli potýkat s nově vzniklými ekonomickými problémy, podařilo se jim i letos vytvořit souvislý třítýdenní sled událostí obohacený dokonce i řadou výjimečných projektů.

Litomyšlský galerista Miroslav Kroupa k letošní výstavě v rámci Smetanovy výtvarné Litomyšle poznamenává, že České země byly první vlnou impresionistického, ale hlavně post-impresionistického krajinářství zasaženy až v průběhu devadesátých let 19. století a v prvním desetiletí století dvacátého, a to především vlivem řady žáků Julia Mařáka a rovněž několika solitéry. »Zajímavé je, že určitého finančního ohodnocení dosahují tato díla až v posledním desetiletí především u prací Antonína Hudečka, Václava Radimského a Antonína Slavíčka,« konstatuje litomyšlský galerista Kroupa. »Je s podivem, že další kvalitní obrazy rovněž výrazných autorů jsou až do současné doby ignorovány nebo přinejmenším nedostatečně ohodnocovány, většinou i osvícených sběratelů.« Podle Kroupova názoru převážná část české sběratelské veřejnosti není schopna dostatečně ocenit mistrovská díla našich moderních krajinářských špiček, třebaže se nejedná přímo o plátna Slavíčkova nebo Hudečkova. Zvláštním nepochopitelným trendem poslední doby je vynakládání stotisícových částek za líbivá a někdy až kýčovitá díla z historického hlediska nepodstatných autorů typu Josefa Procházky nebo F. L. Soukupa. Naproti tomu jsou na uměleckém trhu občas k dispozici krásné a líbezné obrazy Josefa Jambora, Gustava Macouna nebo Gustava Porše s mimořádným uměleckým nábojem a technickou vyspělostí za ceny naprosto směšné. »Myslím také, že pokud se v budoucnu objeví rovněž více kvalitních prací Josefa Bárty, Jindřicha Fürsta nebo Františka Pečinky, budeme všichni udiveni jejich mistrovstvím, jak nám již zřetelně naznačují zde vystavené oleje těchto autorů,« uzavírá své zamyšlení nad současným stavem českého výtvarného vnímání citlivě reagující litomyšlský galerista Kroupa, jenž vytvořil v rámci letošní Smetanovy výtvarné Litomyšle expozici opět poučenou i inspirativní.

Foto popis| Josef Bárta: Husopaska (1905, olej na plátně, 81 x 60 cm)