2.5.2015 Haló noviny str. 4 Z kultury (the)l
Dnes si připomínáme sté výročí narození skladatele Jana Hanuše, jedné z nejvýznamnějších osobností hudebního života druhé poloviny minulého století. V průběhu jubilejního roku zazní to nejpodstatnější z Hanušovy orchestrální, komorní a sborové tvorby v podání předních českých sólistů, orchestrů a hudebních těles, a to i na festivalech Pražské jaro, Moravský podzim či Smetanova Litomyšl.
Národní umělec Jan Hanuš (1915-2004) se do styku s hudbou dostal jako divadelní ochotník na Radlíku nedaleko Jílového u Prahy. Po absolutoriu obchodní akademie byl zaměstnán v nakladatelství František Augustin Urbánek a synové (majitel František Augustin Urbánek byl jeho dědeček). Současně absolvoval pražskou konzervatoř v oboru dirigování u respektovaného Pavla Dědečka. Soukromě studoval skladbu u národního umělce Otakara Jeremiáše. Za okupace a po osvobození se Hanuš stal vedoucím Urbánkova nakladatelství, byl členem výboru Přítomnosti a společností Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstera a Otakara Ostrčila. Později Hanuš působil jako redaktor Národního vydavatelství Orbis a do roku 1955 jako hlavní redaktor hudebního odboru Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU), předchůdce Supraphonu. Působil též v pozici odpovědného redaktora edice Musica Antiqua Bohemica. Hanušovým přičiněním se na sklonku 50. let zrodilo hudební nakladatelství Panton. Tam působil až do svého odchodu do penze.
Tvůrce
Z předchozích skutečností by se mohlo zdát, že se Hanuš orientoval spíše tradicionalisticky. Přestože od své první skladby z roku 1936 vycházel převážně z osvědčených smetanovsko-dvořákovských tradic, velmi si vážil také tvůrčího odkazu Foerstrova. Hanušovo pozdější – tedy poválečné – směřování však inklinovalo k modernismu, nikoli však k trendům pouze experimentátorským. Hanuš ve svých dílech zachovával tvůrčí řád a jednotu. Jeho tvorbu charakterizuje bohatá melodika a velkorysá architektonika. Skladby vzniklé v letech německé okupace mají silný expresivní vlastenecký náboj (opera Plameny), podobně vyznívají také jeho díla z let šedesátých, kdy používal i nové kompoziční techniky (srv. opera Pochodeň Prométheova). V 70. a 80. letech Hanuš pracoval ve znamení syntézy tradičního s novými prvky. Své duchovní krédo skladatel vtělil do vrcholného Rekviem (1991-1995). V poválečné epoše se Jan Hanuš úspěšně prosazoval po boku nejvýraznějších současníků, jako byli například jeho velké tvůrčí vzory Jaroslav Jeremiáš a Josef Bohuslav Foerster, stejně jako příslušníci Hanušovy generace, mj. Miloslav Kabeláč, Jan Kapr, Jiří Pauer, Václav Trojan či další. Velké osobní přátelství jej pojilo s předčasně zesnulým skladatelem Jaroslavem Doubravou.
Hanušova tvorba se po válce úspěšně provozovala i v cizině. Z rozsáhlého odkazu jmenujme alespoň jeho úspěšné balety Sůl nad zlato z první půle padesátých let a zejména celovečerní dílo Othello, jež mělo jenom v Praze více než sto repríz. Významné jsou i opery Sluha dvou pánů (1958), Pohádka jedné noci (1965-68) či televizní Spor o bohyni (1983-84). Hanuš vytvořil kromě množství děl sborových a komorních také sedm zdařilých symfonií.
Aktivity
Hanušovy aktivity měly různorodý charakter: činorodě se podílel na činnosti Svazu československých skladatelů, byl předsedou České společnosti pro hudební vědu, členem řídicího výboru Mezinárodní společnosti pro hudební výchovu (ISME) a předsedou jeho české sekce, místopředsedou České hudební společnosti a Unie českých pěveckých sborů, členem festivalového výboru Pražského jara atd. Byl oceněn řadou státních vyznamenání, roku 1995 obdržel Cenu České hudební rady. Pominout nelze jeho velký podíl na souborném kritickém vydání děl Dvořákových a Fibichových. Spolupracoval i na vydávání děl Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.
Jan Hanuš zemřel 30. července 2004 v Praze. Poznal jsem ho jako člověka nejen neobyčejně pilného, ale i svědomitého a čestného. Nebál se veřejně vystoupit ani tehdy, kdy ostatní takticky mlčeli. Když v devadesátých letech vydal své knižní paměti, neváhal se v nich během tehdejšího dobového osočování čestně zastat například národních umělců Jiřího Pauera či Jana Seidela, přestože sám nikdy nebyl umělcem »režimně« konformním. Hanušova angažovanost spočívala v jeho tvůrčí zralosti, pracovitosti i lidské moudrosti.
Foto popis| Jan Hanuš po koncertě Pražského jara v roce 2003
Foto autor| FOTO – archiv
