Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Šest básní, čtyři ruce, dva klavíry

WEB, Datum: 04.07.2021, Zdroj: klasikaplus.cz, Strana: 0, Autor: Petr Veber, Datum importu: 07.07.2021 06:40, RU/den: 10 000, AVE: 5 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,11

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch

„Má vlast není pro každého pianistu. I Kahánek se Sekerou se pohybovali na hranici hratelného, ale naprosto obstáli.“

„Hrají Mou vlast nikoli jako studijní klavírní výtah, ale jako virtuózní a emocionálně strhující záležitost, ke které se nedá už nic dalšího přidat.“

„Rozhodnutí nesedět u jednoho nástroje, ale rozdělit oba party ke dvěma klavírům je legitimní a z řady důvodů výhodné.“

Kompletní provedení Mé vlasti v klavírní verzi, jak ho připravili Ivo Kahánek a Miroslav Sekera, vstoupí do análů Smetanovy Litomyšle. Zahráli šestici symfonických básní v autorově aranžmá pro čtyři ruce, a to na dva klavíry. Dokázali vyjádřit nuance i vystupňovat hutnou sazbu v podobě téměř orchestrální, aniž by opustili svět klavírní hudby. Jejich nedělní dopolední koncert byl špičkovou událostí.

Smetana byl nejen operním a symfonickým skladatelem a dirigentem, ale také skvělým pianistou, který na klavír koncertoval, hru na klavír vyučoval a pro klavír komponoval. Když v roce 1879 pořizoval čtyřruční verzi Mé vlasti, vycházel jen se sluchové představy a z vlastní interpretační zkušenosti. Po ztrátě sluchu už předchozích pět let postupně komponoval celý cyklus. Primárně jde opravdu o symfonické básně, psané s vizí plného orchestrálního zvuku. Je to opačně než u Dvořákových Slovanských tanců ze stejné doby, koncipovaných pro čtyřruční klavír a později instrumentovaných pro orchestr. Smetana se rozhodl učinit ze svého velkého a zásadního díla také kompozici klavírní, ať už ve snaze skladbu zpopularizovat, nebo zpřístupnit i tam, kde se nedá předpokládat, že by ji mohl hrát orchestr. Pánové

Kahánek a Sekera ovšem hrají Smetanovu Mou vlast nikoli jako nějaký studijní klavírní výtah, ale jako plnohodnotnou, i když výlučnou položku koncertního repertoáru. Jako virtuózní a emocionálně strhující záležitost, ke které se v koncertním programu – stejně jako v případě orchestrální podoby – opravdu nedá už nic dalšího přidat.

Rozhodnutí nesedět u jednoho nástroje, ale rozdělit oba party ke dvěma klavírům je legitimní a z řady důvodů výhodné. Pianisté mají víc místa, mohou veškerou energii věnovat hráčským a interpretačním záležitostem, notovému textu a hudebnímu výrazu, a tomu, jak se vměstnat a nepřekážet si. Souhra je možná o něco těžší, protože si nevidí na ruce, na druhou stranu má však každý z nich svůj vlastní prostor pro individualizovanou pedalizaci. Smetana napsal oba party jako opravdu náročné, oba pianisté mají co dělat, aby vše uhráli a aby se ve vzájemném respektu dobrali co nejpřirozenějšího a výrazu. Jen hypotetická je úvaha, jestli by klavírní partituru Smetana koncipoval v některých místech jinak, kdyby měl na mysli dva klavíry a ne klavír čtyřruční, jestli by třeba některá místa nenechal ještě o něco vhodněji znít v překrývající se poloze… Jako třeba ve scéně vltavských Svatojánských proudů, kde by nemuselo být tolik tónů v poloze diskantu… Nic to ale nemění to skutečnosti, že způsob, jakým zápis Ivo Kahánek a Miroslav Sekera rozezněli, byl skutečně a opravdu ideální.

Ve Vyšehradu zaujali interpreti jemnou agogikou i nádherným zklidněním, ve Vltavě krásně vypointovanými protihlasy, v Šárce vystupňováním tempa a výrazu takovým způsobem, že publikum po posledním akordu jen vydechlo. Báseň Z českých luhů a hájů asi nejvíc odhaluje rozdíl mezi „bicím“ charakterem spouštění tónů u klavíru a dlouhými tahy smyčců; právě tady vyniká, jak se Smetana podřídil nutnostem klavírní stylizace a nesnažil se o nápodobu. Tábor a Blaník jsou úkolem samy o sobě, jak z hlediska míry patosu a potřeby maximálního výrazového vygradování, tak čistě pianisticky širokou akordickou sazbou. Zřetelně a logicky vyšlo v samém závěru poslední básně propojení motivu Vyšehradu v partu jednoho a motivu husitského chorálu v partu druhého klavíru, hudební završení ideového záměru cyklu.

Vyhnout se občasné nepatrné neusazené synchronizaci v souhře nelze, ale bylo takových akordů tak málo, že nestojí za řeč. Někde mohlo možná být víc pedálu, aby byla iluze dlouze znějících „orchestrálních“ tónů ještě větší, na druhou stranu bylo ale krásné, že zůstal přítomen charakteristický zvukový svět klavíru, jako jsou stylizace figurací nebo danosti i nuance v úhozu. A je jasné, že orchestr má větší dynamické rozpětí. Fortissimo dvou klavírů se jeho iluzi může blížit, ale rozdíl k pianissimu je pak přece jen užší. Má vlast není pro každého pianistu. I Kahánek se Sekerou se pohybovali na hranici hratelného, ale naprosto obstáli. Jejich uchopení pětasedmdesátiminutového díla bylo svrchované a obstálo by jako událost na kterémkoli světovém festivalu, pokud by se tam ovšem pořadatelé předem nezalekli nezvyklého titulu.

Už jen jeden postřeh na okraj – dirigenti většinou dají na Smetanovo přání a hrají Tábor a Blaník více méně v těsné návaznosti, téměř bez pauzy. Důvod, proč tomu tak v tomto případě nebylo – totiž pravidelné střídání obou pianistů na každou báseň, střídání vlevo a vpravo, u prvního a u druhého hlasu, přecházení mezi nástroji – je jasný. Jsou a byli rovnocennými partnery. Propojení obou posledních básní navzdory tomu zůstává jako podnět k úvaze.

Má vlast není zeměpis. Vedle historických témat a legend se sice týká i konkrétních míst, jako jsou Tábor, Blaník, jihočeské Povltaví nebo Praha, týká se také idealizovaných obrazů luhů a hájů, respektive pocitů z nich, ale mnohem víc než o popis krajiny a přírody jde, podobně jako v opeře Libuše, o prorockou vizi slavné budoucnosti, vyjádření víry v lepší příští časy a naplnění vytoužených velkých perspektiv. Symfonická podoba, na kterou jsme zvyklí a kterou důvěrně známe, nese toto poselství jednoznačně a přímo. Ovšem i klavírní verze, přinejmenším v takovém podání, jaké zaznělo v Zámecké jízdárně v Litomyšli, je z něj schopna předat víc než uspokojivou část.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz