Šestadvacetiletá Aida

WEB , Datum: 17.02.2020 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Petr Veber , RU / den: 10 000

„Pro několik únorových představení i pro litomyšlské hostování je nyní v Česku jako představitelka titulní role americká sopranistka Adina Aaron.“

„Amneris je role z těch, které Eliška Weissová umí beze zbytku zahrát i zazpívat.“

„Inscenace nabízí egyptský kolorit scény a dekorativních kostýmů, ale režijně nepřináší nic originálního.“

Pražské Národní divadlo přesunulo inscenaci Verdiho Aidy zpět do rekonstruované Státní opery. Je tam na repertoáru od premiéry v roce 1994, tedy neuvěřitelné čtvrtstoletí. Titul je stále životaschopný, dokáže přilákat četné publikum. Bylo tomu tak i v pátek 14. února. Nejbližší představení jsou tento týden v úterý, v pátek a v neděli, pak následují další. První červencový večer má pak s Aidou soubor Státní opery hostovat na festivalu Smetanova Litomyšl.

Výtvarnou podobu dal na začátku devadesátých let nové pražské Aidě egyptský malíř Hafiz Abdel Farghali, režii měl chorvatský umělec Petar Selem. O těchto tvůrcích a jejich záměrech už se dnes ani nelze nikde nic dočíst. Projekt si setrvačně žije vlastním životem a vstupují do něj další a další pěvci. Pro několik únorových představení i pro litomyšlské hostování je to nyní jako představitelka titulní role americká sopranistka Adina Aaron. Na jevišti Státní opery se tak pohybuje umělkyně, která má s Verdiho

Aidou zkušenosti z evropských divadel, sopranistka přiměřeně objemného hlasu, nosného a příjemného, dostatečně dramatického, ale s ovládanými pianissimy na vrcholových tónech, pěvkyně, která dokáže přirozeně zahrát pokoru otrokyně a skrývanou hrdost princezny, rozpor mezi láskou k vlasti a k muži ze znepřátelené strany i jemnost a zoufalství ženy, jejíž život bezvýchodně spěje k tragédii.

Příběh Aidy, drama etiopské princezny a egyptského válečníka, je osobním příběhem zajatkyně, které není dopřáno štěstí a která nakonec dobrovolně volí smrt v kobce po boku muže, odsouzeného kvůli ní za vlastizradu k pohřbení zaživa. Její sokyní a protihráčkou je po celu dobu egyptská princezna Amneris, silná, vášnivá, marně naléhající, pyšná, nesympatická. Role z těch, které

Eliška Weissová umí beze zbytku hrát tak, že se z divadelních postav nepozorovaně stávají životné lidské bytosti. A umí je i zazpívat: temně, průrazně a pevně, nekompromisně. Má k tomu dramaticky posazený hlas i skvěle zvládnuté výrazové prostředky, představení vedle Adiny Aaron vévodila a hlavně díky ní vcelku statická inscenace vyznívá výrazně dramaticky. Jihokorejský tenorista James Lee, v němž měl v pátek ve Státní opeře představitele Radames, je typem jevištně nepříliš přesvědčivým a hlasově sice mocně vybaveným, ale jinak nijak zajímavým. Zpívá přesně, ale silově, belcanto pojímá jako zvukový zápas a nepřispívá nějak zásadně k poezii operního žánru. V důležitých áriích sice nezklamal, protože je vyzpívá a neselže, ale pro krásný dojem z Verdiho je potřeba ještě něco dalšího… Velmi však znělým a rozšafným, respekt budícím zpěvem potěšil Zdeněk Plech v roli velekněze Ramfise a naléhavým a vokálně pěkně zvládnutým projevem upoutal Miguelangelo Cavalcanti jako Aidin královský otec Amonasro.

Operní dům v Káhiře otvíral v roce 1869 Verdiho Rigoletto. Není divu, že egyptský vicekrál Ismail Paša objednal operu k otevření Suezského kanálu u stejného skladatele. Aida se stala plodem proevropské kulturní a civilizační orientace tehdejšího Egypta i výrazem evropské obliby v exotických látkách. Verdi sice nenastudoval příliš mnoho o staroegyptské hudbě, jak si přál a představoval, ostatně příliš mnoho o ní nevíme ani o sto padesát let později, neměl ani k dispozici převratně skvělé libreto, ale přesto v Aidě vytvořil pro hudební divadlo dílo se značným koloritem a sugestivní atmosférou.

Andreas Sebastian Weiser, který páteční představení dirigoval, po počátečním váhání orchestru a nepříliš přesvědčivém přínosu smyčcových sól nakonec aparát rozehrál k výrazným hudebním plochám, překonal rozvláčnost slavnostních výjevů a dovedl večer až k podmanivě temnému a dojemnému finále.

Inscenace nabízí egyptský kolorit scény a dekorativních kostýmů, ale režijně nepřináší nic originálního. Příběh, nesený mistrovskou hudbou, nicméně předává dostatečně poutavě. Z hlediště plného turistů, přes věcně nedlouhý závěrečný potlesk, vyzařovalo v pátek uspokojení. Repertoárový kus, vděčný na pohled, provozní představení na slušné úrovni.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz