3.8.2009 Hudební rozhledy str. 12 Festivaly, koncerty Pavel Petráněk
Litomyšl, zámek, amfiteátr Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl opět slavil kulaté výročí. Po loňském padesátém ročníku byl ten letošní ve znamení 6oti let od založení festivalu v roce 1949. Oslava to byla vskutku důstojná počínaje délkou a rozsahem letošního ročníku (12. 6. – 6. 7., celkem 28 pořadů), přes bohatou, vyváženou a promyšlenou dramaturgii a konče především vysokou uměleckou úrovní většiny koncertů a představení. Letošní ročník nabídl velké množství operních titulů (7 oper, celkem 11 představení). Největším diváckým magnetem a pravděpodobně produkčně nejobtížnějším projektem letošního ročníku (vzhledem na festival k neobvyklému počtu a náročnosti zkoušek) byla bezesporu Rusalka (18.-20. 6.) v nastudování pražského Národního divadla. Zatímco květnová premiéra inscenace v Praze zaznamenala rozporuplné reakce, v Litomyšli byla všechna tři představení přijata jednoznačně kladně. Původní idea festivalového uvedení počítala s využitím prostorových možností nabízených areálem litomyšlského zámku korespondujících s dějištěm opery -1. a 3. jednání by se hrálo v zámeckém amfiteátru s využitím přírodní scenérie, 2. jednání opery, jehož děj se odehrává na zámku, by proběhlo na druhém zámeckém nádvoří. Tato nejen pro inscenátory, ale i pro diváky přitažlivá koncepce se, bohužel, naplnila pouze při prvním představení. Vzhledem k nepříznivému počasí se muselo druhé představení celé uskutečnit na zastřešeném druhém zámeckém nádvoří a při třetím představení si mohli diváci vychutnat atmosféru přírodního divadla pouze během prvního jednání. Litomyšlský úspěch inscenace režiséra Jiřího Heřmana byl jistě z velké části ovlivněn právě atmosférou dějišť. Technická omezení či nedostatky nedivadelních prostor většině inscenací, které vznikly původně pro divadelní jeviště s regulérním vybavením, zákonitě škodí. To pro mě není případ Rusalky, která naopak jednoduchostí značně získala. Heřmanovi se podařilo více se soustředit na prokreslení psychologie postav a jednotlivé vizuální obrazy byly mnohem působivější (bez ohledu na prostředí amfiteátru či zámeckého nádvoří), výtvarnější. Jako celek dělala inscenace oproti původnímu pražskému uvedení kompaktnější a čistší dojem a byla tak opravdovým divadelním zážitkem. K tomu jistě přispěl i výkon především Marii Haan v titulní roli, která postavu pěvecky i herecky obdařila na jedné straně vroucím citem stejně jako na druhé straně přesvědčivými dramatickými pasážemi. Pro Rusalku má překrásně barevný a dostatečně velký hlas (oproti výtkám na pražskou premiéru) a cit pro herecké a především mimické vypracování jednotlivých psychologických hnutí postavy. Její alternantka Dana Burešová má poněkud ostřejší hlas a problémy se srozumitelností textu, nicméně i její výkon byl na vysoké úrovni.
Národní divadlo vedle tří představení Rusalky přivezlo na dvě uvedení ve Smetanově domě rovněž jinými festivaly a zájezdy prověřenou inscenaci soudobého díla Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude… (13. 6.) Počáteční obava, zda dílo a inscenace budou fungovat i ve větším prostoru než je pražské Divadlo Kolowrat a bez stupňovitého hlediště (kvůli efektu odrazu publika v zrcadlech), byla naprosto zbytečná. Na koncertě nazvaném Národní divadlo Smetanově Litomyšli (14. 6.) potěšila především neotřelá dramaturgie, která se nespoléhala jen na poslucháčsky oblíbená operní čísla. Všichni pěvečtí sólisté se představili na své standardní úrovni, orchestr pod taktovkou Tomáše Netopila se po technické stránce ukázal ve velmi dobrém světle, hrál naprosto spolehlivě a přesně, ale někdy až příliš akademicky, což se nejvíce projevilo v tanci sedmi závojů ze Straussovy Salome.
Velkého úspěchu dosáhlo rovněž vystoupení Státní opery Praha se starší inscenací Pucciniho Madama Butterfly (30. 6.), ve kterém doslova excelovala Jordanka Derilova jako Co-Co-San svým velkým a znělým hlasem, kterým dokázala podtrhnout tragické vyústění díla. Státní opera se publiku zavděčila také komponovaným večerem Vivat opereta! (1. 7.), v němž se nejlépe představila mladá sopranistka Radka Sehnoutková (Mi v Zemi úsměvů a Adéla v Netopýrovi) a Aleš Briscein (Tassilo v Hraběnce Marice, Su-Cong v Zemi úsměvů, a Eisenstein v Netopýrovi), jehož výkon byl mnohem přesvědčivější než v roli Prince z Rusalky.
Z velkých operních domů vystoupilo v Litomyšli rovněž ostravské Národní divadlo moravskoslezské s premiérou své inscenace Smetanova Dalibora (3. a 4. 7.), o níž je vzhledem k tomu, že se jednalo o premiéru, pojednáno v rubrice Divadlo – Opera/Balet/Muzikál samostatně.
Již několik let se dramaturgie festivalu obrací také k dětskému publiku, nejinak tomu bylo i letos. Kiihnův dětský sbor uvedl ve dvou představeních (16. 6.) Broučky Václava Trojana a ve světové premiéře Kocoura v botách Jiřího Temla (recenze z pražské předpremiéry vyjde v příštím čísle HR). Již díla samotná – jejich námět a dramaturgická stavba (obojí v případě Broučku) a jejich hudební zpracování (Kocour v botách) – otevírají otázku, zda jsou vůbec pro dětské, operně nezkušené publikum srozumitelná. V případě druhé opery by pomohlo alespoň nazvučení účinkujících dětí. Dětským posluchačům bylo rovněž určeno premiérované pásmo Jiřího Pavlici s názvem Studánko, rubínko (21. 6.), které navodilo velmi příjemnou, milou, hravou a optimistickou atmosféru.
Z velkých vokálně-instrumentálních děl letošního ročníku byla velká pozornost soustředěna na Bernsteinovu Symfonii č. 5 – Kaddish (25. 6.), která byla na programu již loni, ale vzhledem k živelní katastrofě těsně před začátkem uvedení tohoto díla zazněla až letos. Skladba byla perfektně připravená a nastudovaná Leošem Svárovským, který řídil Filharmonii Brno. Hlavní představitelkou večera byla Soňa Červená, která více než sugestivně přednesla rozsáhlý mluvený part v českém překladu. Epizodního mezzosopránového sóla se zhostila Jana Wallingerová. Jedinou slabinou večera byl výkon Chlapeckého sboru Bonifantes Pardubice.
Naopak Český chlapecký sbor Boni Pueri byl ozdobou provedení průřezu Händelovým oratoriem Mesiáš (28. 6.) na externím koncertě v Chrudimi, který nastudoval Marek Stryncl s Komorní filharmonií Pardubice. Vyrovnané výkony přednesli všichni čtyři sólisté – Alena Hellerová, Eva Garajová, Jaroslav Březina a Roman Janál. Marek Stryncl se představil rovněž s barokním repertoárem na festivalu také se svým orchestrem Musica Florea a se švédskou sopranistkou Susanne Rydén (24. 6.), jejíž poněkud úzký hlas a jeho menší pohyblivost nezastínil celkově kladný dojem z koncertu. Stylovou interpretaci, podmanivou barvu hlasu a procítěný výraz předvedla Magdalena Kožená v programu nazvaném Lettere amorose (15. 6.) – v italských a španělských skladbách 17. století, v repertoáru, jež pěvkyni sluší nejvíce. Jedinou (ale velkou) skvrnou na vysoké umělecké kvalitě letošní Smetanovy Litomyšle bylo bezesporu provedení Verdiho Requiem (5. 7.) díky ostudným výkonům sólistů Jitky Burgetové, Tomáše Černého a Lukáše Hynka-Krämera. Jedině Karla Bytnarová dostála nárokům svého sólového partu.
Festival byl již tradičně zakončen galakoncertem Hvězdy operního nebe (6. 7.). Místo avizované Annette Dasch vystoupila sice mediálně o něco méně známá anglická sopranistka Kate Royal, nicméně se nebojím říci, že oproti Dasch možná kvalitativně lepší. Poslucbači rozhodně neměli čeho litovat. Royal si hned od prvního čísla oprávněně získala publikum svým celkově profesionálním výkonem a šarmem. Velké ocenění si zaslouží rovněž dirigent Jakub Hrůša a Pražská komorní filharmonie. Návštěvníci i pořadatelé si jistě nemohli přát důstojnější zakončení letošního umělecky velmi vydařeného festivalu!
Foto popis| Jordanka Derilova (Čo-Čo-San)
Foto popis| Soňa Červená, hlavní představitelka v Bernsteinově Symfonii č. 3 – Kaddish
Foto autor| Foto František Renza
