Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


SMETANOVÁ LITOMYŠL

1.8.2012 Hudební rozhledy str. 14 Festivaly, koncerty

 

SVITAVY, KULTURNÍ CENTRUM FABRIKA; LITOMYŠL, II. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ
NĚKOLIK SLOV ÚVODEM A KLAVÍRNÍ RECIIÁL FAZILA SAYE

Vít Roubíček

Rovněž letošní, již 54. ročník Smetanovy Litomyšle (14. 6.8. 7.), posluchačům nabídl celou řadu projektů, z nichž si určitě každý vybral podle svého vkusu. Mezi čtyřiadvaceti večery, z nichž šest pořadatelé věnovali operám, jich několik patřilo orchestrálním či vokálním koncertům, nechyběly však ani recitály, hudba komorní či hudba na hranách stylů, a jako každý rok jeden koncert na přání. Pozornost opravdových hudebních labužníků bezesporu přitahovala světová premiéra Sylvie Bodorové, Lingua angelorum, které se ujal slavný barytonista Thomas Hampson, nemalý zájem ale posluchači projevili rovněž o slavnostní zahajovací koncert s Českou filharmonií v čele s Jakubem Hrůšou a sólistou Fazilem Sayem, který si tentokrát pro posluchače připravil Čajkovského klavírní koncert b moll. A protože mě poslední pražský recitál u nás tohoto již dobře známého (dnes dvaačtyřicetiletého) tureckého klavíristy a skladatele velmi zaujal, chtěl jsem si intenzivní – jakkoli s velkou pravděpodobností kontroverzní – poslucháčsky zážitek zopakovat. Nenavštívil jsem však slavnostní zahájení, ale vydal jsem se 16. 6. do 200 km vzdálených Svitav na klavíristův „externí koncert", jak byla tato akce pořadateli nazvána (i Festivalové noviny, sice na „křídě" a ověšené logy sponzorů chrastících měšci, byly pojednány se smutek vyvolávající jazykovou kulturou), konaný v rámci festivalu.
Sotva se v příjemném sále se studiově přeschlou akustikou rozezněly první tóny programu, rozšířily se mi zorničky a nevěřil jsem svým uším: za nástrojem seděl „jiný" klavírista, než na kterého jsem se těšil. Musorgského Kartinky pojal anatolský multitalent nejen bez respektu ke skladatelově dynamice a frázování, to bychom ještě mohli považovat za snahu o „osobitý výklad" stokrát omletého cyklu, ale navíc s nedopočítanými pauzami, obhroublými, místy až neklavírní zvuk způsobujícími fortissimy, s nečekanou spoustou intonačních nečistot, malých paměťových výpadků, a občas dokonce se svévolnými špílci (na konci třetí Promenády hrál pravou rukou zdvih uvozující Tuillerie, zatímco levou rukou současně dusil struny, výsledkem byl „cimbálový" zvuk), jež místo elitního festivalového vystoupení připomínaly Liberaceho hudební show. Abychom byli ale spravedliví, pár pěkných momentů (úchvatná pianissima, spolehlivá technika v Kuřátkách, pěkné repetované tóny v Hádajících se židech, sugestivně nespoutaná Baba Jaga) se v Musorgském našlo. Na to, aby převážily klavíristovo podivné pódiové pozérství (soustavné „gouldovské" brumlání, dirigování pravou rukou, hrála-li samotná levá, hráčův posed na židli na celém pozadí, pedalizace s patou ve vzduchu), to ovšem tentokrát nestačilo. Nakonec jsem si z první půle koncertu odnášel toto pocitové schéma: klidné výrazové plochy byly ušlechtilé, jemné, muzikálni a přesvědčivé, vzrušená a technická místa naopak vesměs přeexponovaná (nástup do forte příkrý a plochy s vysokou dynamikou proto nekonečné a únavné), technicky a intonačně vratká, celek pak pokulhávající za našimi očekáváními, vyplývajícími ze Sayových předchozích výkonů. Snad jedna polehčující okolnost: do Svitav přivezli z nedalekého Petrofa koncertní klavír sice prý zánovní, avšak s tvrdými, po zdatném intonérovi volajícími kladívky, málo zvukově barevný nástroj s rušivě tepajícím diskantem (a měl jsem dokonce nutkavý pocit, že mechanika nemohla být správně seřízená, soudě podle nezvyklého počtu technických kazů, přestože mi to po koncertě nebohý pan ladič vyvracel…) V podobném duchu se po přestávce nesla Bachova Chaconne d moll z Partity BWV1004 v Busoního úpravě. Stylového Bacha jsme nečekali, vždyť Busoniho Bach je spíše Busonim než Bachem, notabene když Fazil Say svými dodatečnými úpravami prodloužil trvání skladby na dvojnásobek (Busoni sám ji hrával sedm minut, Say téměř čtvrthodinu). Tvrdý jazzový, nezřídka urputně nonlegatový úhoz, nekonečné plochy ve vysoké dynamice, nejistá technika – a pak úlevně osvobodivá pianissima, zpívající kantilény, krásně vystavěné a odstíněné vertikály. Cím víc zvuku a tempa, tím bezdušejší „řachanda", čím klidnější výraz, tím víc prostoru pro spontánní talent (o němž v Sayově případě nelze pochybovat). Věděli jsme, že Say není uhlazený akademik, ale jeho svitavský Bach se tu a tam ocital na pomezí umění a nadané smíry. Před koncem se „chytil" alespoň manuálně a předvedl opravdu velkou a imponující nástrojovou techniku.
Mimo ohlášený program zazněl Janáčkův sonátový fragment 7. X. igo$. Moravského mistra se umělec z Blízkého východu zmocnil velmi soustředěně, se zvukovostí místy impresionistickou (s přemírou pedálu), místy brahmsovskou (vypjaté momenty) a s obligátní sebestředností (s přidávanými spodními oktávami velkých akordů, což ostatně činil téměř v celém programu). Sayův Hukvalďan byl dosti akční, výrazově extrémní, s nejanáčkovsky drtivými forte (Janáček přece nemá vřískat, jen umanutě a zaťatě naléhat), ale zároveň zaujatý a nadaný tak krásně opalizujícími barvami v nízké dynamice, že jsem se s ním nakonec smířil jako s osvěživým názorem zvenčí, sympaticky polemizujícím se zažitou tradicí. Trochu jsem se této programové změny bál, a nakonec to byla vedle přídavků jediná část večera, která mě jakžtakž poslucháčsky uspokojila.
Hůře dopadly dvě skladby Smetanovy, po zbytečně naléhavém, neklidném příběhu Pohádky {Bagately a impromptus č. 6), v níž mě klavírista rozesmál okázale vnějškovými „vibraty" pravé ruky (po úhozu!), zazněla polka Vzpomínka na Plzeň, avšak nikoli jako nostalgické ohlédnutí za zašlými časy mladistvě stydlivých plzeňských plesů, nýbrž jako osmansky sršatý ironický škleb říznutý šarmem vídeňského předměstí, tempově neukázněný a technicky až povážlivě nejistý – nenápadně totiž hraný z not, takže podle všeho spíchnutý horkou jehlou. Publikum zalévaly vlny smíchu, přesto Turek sklidil za své esteticky bezbranné hudební bohemismy bouřlivý aplaus. Po Sayově vlastní skladbě Černá země, zajímavém a stylově široce rozkročeném (od minimalismu přes témbrovou hudbu, jazzové a pseudofolklorní názvuky až po sound hollywoodské filmové hudby) osmiminutovém tvůrčím výronu v obloukově formě, jenž už v Česku zazněl několikrát, se klavírista konečně propracoval k tolik vzývaným přídavkům. Byly jako vždy skvostné, avšak vesměs už jsme je znali (jazzové parafráze na Summertime z Porgy a Bess, Turecký pochod…) a bylo jich zbytečně moc, pianista se sebemrskačsky „upřidával", jakoby se kál za celkově velmi rozpačitý večer…

SVĚTOVÁ PREMIÉRA BOOOROVÉ UDÁLOSTÍ

Vladimír Říha

Poslední týden festivalu Smetanova Litomyšl zažil snad nejvíce očekávanou událost celého ročníku. Ve středu 4. 7. v obrovském vedru, které panovalo toho dne, byla uvedena na II. zámeckém nádvoří, tedy na hlavní scéně festivalu nabité doslova i hosty ze zahraničí, světová premiéra cyklu písní Sylvie Bodorové Lingua angelorum napsaného pro amerického barytonistu Thomase Hampsona. Ten ji přijel zazpívat a doslova uchvátil publikum. Barytonistu doprovázel orchestr Pražských symfoniků FOK s americkým dirigentem Christopherem Zimmermanem. Náš list o skladbě již psal a otiskl i rozhovor se skladatelkou, takže historie vzniku díla je čtenářům již známá. Jen pro stručné zopakování: po čtyřech letech to byla druhá premiéra Bodorové v Litomyšli po oratoriu Mojžíš a jen doplňme, že letos měla v programu festivalu i další skladbu na koncertě Slovo a hudba s melodramem podle Franze Kafky. Něco jiného ale je velký cyklus písní oproti kratšímu melodramu, a tak neudivilo, že mezi návštěvníky středeční světové premiéry nechyběli ani Tomáš Halík, Petr Zelenka či Daniel Dvořák.
Jak známo, autorka sdílí společně s Hampsonem obdiv k rudolfínské době a k 400. výročí smrti císaře Rudolfa II. také dílo na objednávku Hampsona vzniklo. Tvoří ho osm písní na různé dobově texty v devíti jazycích – italštině, španělštině, latině, angličtině, osmánštině, hebrejštině, francouzštině a na konci zaznívá krátce i čeština, citáty z Jana Amose Komenského. Všechny jazyky měly vztah k rudolfínské době, císař sám dokonce některými mluvil. Tématy jsou láska, peníze, víra, věčný život, smrt i alchymie, velký koníček císaře. Samotný název Lingua angelorum odkazuje k umělému jazyku, který vymýšleli někteří alchymisté na Rudolfově dvoře – zmíněná Reč andělů jím měla být. Hampson zpívající z listu vystihl všechny stránky náročného díla, dokazoval, že je i vynikajícím operním pěvcem a pohrával si s texty dramatickými i lyrickými, náboženskými i vojenskými (pochod janičářů). Autorka písním dala přístupnou melodickou formu zdůrazňující národní rysy jednotlivých písní. Byla poučená na velkých vzorech minulosti (Stravinskij, Orff), ale nekopírovala nikoho. Hampson měl jediný problém se závěrečnou češtinou, ale ostatní jazyky zvládal úctyhodně. Orchestr s hodně využívanými bicími a žesťovými nástroji byl skvělým pozadím jednotlivých písní a dirigent Christopher Zimmerman ho jistě vedl. Poznamenejme, že před jeho příchodem mu ale již dílo „předpřipravil" Marek Stilec.
Na závěr ale přece jen dvě malé kritické poznámky – v úvodní části večera Dvořákova Osmá symfonie G dur „Londýnská netvořila se skladbou Bodorové dobrou dramaturgickou kombinaci a byla zahrána jen průměrně. A lze se jen divit, že organizátory nenapadlo automaticky zařadit do textového programu originály zpívaných textů cyklu Bodorové s překladem, určitě by to umožnilo větší porozumění dílu! Zejména, když výkon Hampsona a samotná skladba byly vrcholem 54. ročníku festivalu a organizátorům, autorce i interpretům můžeme jinak jen blahopřát k nezapomenutelnému zážitku. Nadšení posluchačů bylo obrovské a ovace vestoje byly jen malou ukázkou obdivu a poděkování za nádherný večer. Po premiéře j sme Thomasů Hampsonovi položili dvě otázky. První se týkala jeho názoru na samotné dílo a druhá provedení v Litomyšli…
Hudba Sylvie Bodorové je mimořádná svou emocionální naléhavostí, která zároveň vystihuje různorodé světy, z nichž pocházejí jednotlivé verše v jejich snaze najít transcendentálni fenomén života ať už prostřednictvím lásky nebo metafyziky. Neuvěřitelně bohatá orchestrální a zvuková paleta, která „znovuvytváří" tyto alchymistické zdroje, je současně velmi inspirativní a nesmírně zvýrazňuje vokální linie všech částí. Jsem velmi vděčný, že jsem mohl cyklus Lingua angelorum Sylvie Bodorové premiérovat v Litomyšli, stejně jako jsem moc vděčný za přátelskou atmosféru, skvělou akustiku koncertního prostoru na zámku, vnímavé obecenstvo a jeho reakci. Nemohu pominout ani takové detaily, jako byl hotel, a chtěl bych za vše poděkovat celému vedení tohoto výjimečného festivalu. Nic nemohlo být lepší. Moc se těším, že se na festival Smetanova Litomyšl vrátím a samozřejmě i ke skvělému Pražskému symfonickému orchestru.

Foto popis| Zleva Christopher Zimmerman, Sylvie Bodorová a Thomas Hampson

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz