Smetanova Litomyšl

Smetanova Litomyšl má velmi osobní atmosféru

Helena a Jürgen Hoffmeisterovi jsou zajímaví inspirativní lidé, vzácní festivaloví hosté a mecenáši Smetanovy Litomyšle, kterou velkoryse podporují už devátým rokem. Kromě finanční podpory do festivalu vkládají své zkušenosti a přinášejí nenásilnou inspiraci. Vloni poprvé na festivalu chyběli, i tehdy ale do Litomyšle vysílali pozitivní vibrace: „Dívali jsme se na zahájení v televizi, skvělé! Přejeme celému týmu báječný festivalový týden, dobré počasí a spoustu zábavy“. Dnes Hoffmeisterovy na Smetanově Litomyšli vítáme nově také jako „patrony pořadu“, podpořili totiž uvedení Dvořákovy Rusalky v novém nastudování Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, které v programu 63. ročníku nabízíme 8. a 9. července.

Nejméně od roku 2013, kdy jste poprvé podpořili Smetanovu Litomyšl mecenášským darem, se každý rok do Litomyšle vracíte alespoň na několik dní. Jak zde nejraději trávíte čas? Máte svá oblíbená místa? Na co se do Litomyšle rok co rok těšíte?

Když přijedeme do Litomyšle, tak první, na co se těšíme, je setkání s našimi báječnými novými přáteli, kdy si také vyslechneme novinky ohledně Smetanovy Litomyšle. Potom si užíváme zámek a okolí, vždy nás znovu ohromí úžasné sochy Olbrama Zoubka. A Helena miluje návštěvy starožitnictví v okolí Litomyšle.

Cestujete po celém světě, navštívili jste jistě mnoho hudebních festivalů a koncertních síní. Čím je pro vás Smetanova Litomyšl výjimečná?

Byli jsme na několika výborných představeních ve veronské Aréně, ve Festspielhausu v Baden Badenu nebo na festivalu v Bregenz, ale ze všeho nejvíce si jednoduše užíváme tu velmi osobní atmosféru festivalu litomyšlského.

Podporujete i jiné kulturní či společenské události, ať už u nás nebo ve světě?

Jen okrajově jsme podpořili Festspielhaus v Baden Badenu, po mnoho let jsme sponzorovali Fórum 2000 v Praze v době prezidenta Václava Havla a ředitele Oldy Černého. Pomáháme našemu úžasnému příteli Billu Cookovi s jeho nadací, jejímž prostřednictvím pomáhá mladým lidem v nejchudších zemích světa získat vzdělání, najít si práci, zkrátka pomáhá jim, aby měli budoucnost. Litomyšl probíhající jednou v roce je pro nás něčím velmi výjimečným a nyní bychom se na to rádi plně soustředili.

Našli jste se za železnou oponou. Jak se Helena dostala do Německa a jak jste se seznámili?

Helena odešla ze své vlasti – tehdejšího Československa – v roce 1969 do Velké Británie se skupinou dalších mladých žen; na ostrově Isle of Wight a v Londýně pracovala jako servírka. Poté se přestěhovala do Německa, kde se začala učit německy. Když se v němčině zdokonalila, našla si práci v jedné firmě na technické pozici. Tam jsme se potkali a nyní jsme už 50 let manželé.

Jürgene, jak vás přijala rodina Heleny v Jižních Čechách, měli jste možnost se setkat ještě před revolucí?

Dva týdny po naší svatbě jsem se poprvé vypravil do Písku, abych se setkal se svou novou českou rodinou. Byla to láska na první pohled. Strávili jsme spolu báječné chvíle. Smutné na tom ale bylo, jak s rodiči mé ženy a dalšími příbuznými zacházeli komunističtí činovníci. Helena nesměla celých 20 let, tedy až do roku 1989, navštívit svou rodinu a vlast.

Máte přátele po celém světě a setkáváte se s vzácnými osobnostmi. Můžete jmenovat některé setkání, které vás v životě zásadně ovlivnilo nebo inspirovalo?

Kvůli práci jsme museli hodně cestovat po celém světě a je tedy přirozené, že jsme potkali mnoho obzvláště zajímavých lidí. Jedno setkání na večeři s australskými přáteli nám ale změnilo život. Byli jsme pozváni, abychom se stali členy YPO (Young Presidents‘ Organisation, celosvětová síť mladých podnikatelů a vedoucích pracovníků založená v roce 1950 v New Yorku, pozn. red.). Tato organizace mladých podnikatelů věří ve vzdělání a výměnu nápadů. Po celém světě se konala nesmírně zajímavá setkání. A po sametové revoluci, na začátku roku 1990, jsme byli osloveni, zda bychom mohli uspořádat konferenci v Praze, pro 250 účastníků z celého světa. Byla to neuvěřitelná výzva a mělo to velký úspěch. Měli jsme to potěšení poznat spoustu úžasných Čechoslováků zapojených do sametové revoluce, některá z těch starých přátelství přetrvávají dodnes.

Kde se dnes cítíte nejvíc doma?

Milujeme svoji chalupu a rodinu nedaleko Písku, náš pražský byt, a vychutnáváme si také svůj apartmán na švýcarské straně Lago Maggiore.

Jak jste prožívali poslední rok v pandemii, jaká omezení se vás nejvíce dotýkala a co vám dělalo radost?

Stresující v pandemickém roce bylo období, kdy jsme vůbec nesměli opustit bydliště. Bylo nám řečeno, že jsme příliš staří a vycházet z domu by pro nás bylo nebezpečné. Počátkem května nám ve Švýcarsku dovolili zase chodit do restaurací s venkovním sezením, to nám bylo hned veseleji.

Krom toho, že podporujete celý festival, jste se letos stali patrony Rusalky, národního klenotu mezi operami. Podtitulem ročníku jsou „Klíče od domova“ a program oslavuje návraty domů, vlastenectví. Jak s tématem souzníte?

Právě před dvěma lety jsme nabídli, že budeme sponzorovat jednu operu. Byli jsme velmi rádi, že jsme si vybrali Rusalku. V roce 2020 se však představení bohužel nemohlo uskutečnit. Fakt, že Rusalku můžeme letos uvést, je pro nás čímsi jako Klíčem k návratu domů do Litomyšle.