Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Smetanova Má vlast zní v jeho rodišti zvlášť autenticky

WEB, Datum: 04.07.2021, Zdroj: operaplus.cz, Strana: 0, Autor: Nikola Ciprová, Datum importu: 07.07.2021 06:40, Celková návštěvnost: 61 670, RU/měsíc: 74 572, RU/den: 5 617, AVE: 1 500,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,06

Tematické duplicity: Kultura a cestovní ruch

Bedřich Smetana svým cyklem symfonických básní Má vlast postavil pomník. Své vlasti, historii českého národa, svému rodišti, i sám sobě.

Pomník, kterému rozumí všichni v této republice i v zahraničí. I když každý jistě chápe význam hudby jinak, není snad jediného člověka, kterého by se poselství Smetanovy hudby vnitřně nedotklo a neprobudilo jeho národní hrdost.

Pro hudební i nehudební publikum je tento cyklus ikonický. Je to symfonický protějšek opery Libuše, oslava dějin národa známého svým sarkasmem a sebepodceňováním se, který však přesto hledá vzory pro své hrdinství, když si to situace žádá. A takovým vzorem zcela jistě tento symfonický cyklus je. Vnímá ho tak publikum, hudebníci, a dokonce i zahraniční posluchači. I pro člověka, který pozadí této hudby nezná, je zřejmé, že se jedná o něco výjimečného. Z hlubin času se zde vynořují klíčové události z naší historie, které jsou prolínány vroucími a líbeznými plochami, jež říkají, že jsme v zásadě laskaví a milí lidé, ale běda, chce-li nás někdo ohrožovat.

V toku času nabývá tento symfonický cyklus na stále větší závažnosti. Jestliže ho hrají zahraniční orchestry, hrají ho obvykle jako běžné programní symfonie. Česká filharmonie, která vystoupila na druhém večeru Smetanovy Litomyšle, má ovšem k dílu vztah jiný, niternější. Také se to od ní očekává. A když před orchestr předstoupí ještě renomovaný český dirigent, jakým je Tomáš Netopil, je to již jasná manifestace vztahu k zemi a k národu, který se sice tváří, že o pocty nestojí, ale který moc dobře ví, jak je potřebuje.

Začátek cyklu, ikonický Vyšehrad, byl rychlý a věcný. První tóny harfy vyvolaly napětí z očekávání. Jemně našlapující tóny lesních rohů přecházely do nenápadné, postupné gradace pléna orchestru, aby se rozvinul tajemný a romantizující mytologický závěr.

Druhá část, Vltava, s Vyšehradem úzce souzní. Bublající tóny hrajících si a laškujících fléten vystřídaly hladivé smyčce. Svit měsíce a tančící víly působily impresionisticky, veselí vesničanů bylo hravé a rozpustilé a kontrastovalo s dramatičností a burácením Svatojánských proudů. Fortissimo bylo pevné a hřmotné a valící se voda vplouvala do hájemství Vyšehradu, aby se pomalým diminuendem spojila s vodami Labe. Dirigent se ale nenechal strhnout k přílišnému romantizování a dokázal uhájit spíše realistické vyznění.

Šárka, třetí část, vypráví zprvu o lásce, pak o pomstě. Plný zvuk spojený s precizním rytmizováním a frázováním, tklivé hobojové sólo a gradace do bujarého veselí hodujících bojovníků, strach fagotu i hoboje a nářek klarinetu, to vše v napětí, které postupně graduje do fortissima pléna orchestru s údernými, hrůzu nahánějícími trombóny. V této části nejvíce zaujaly umně vystavěné kontrasty, a především široké rozpětí dynamiky, od nejjemnějšího pianissima po ohromující fortissimo.

Z českých luhů a hájů je nejbarevnější a nejromantičtější částí celého cyklu. Smetana zde zvukomalebně vystihuje krásu a téměř výtvarnou scenérii české přírody a venkova. Zde nejlépe vynikla barevnost instrumentace a schopnost hudebníků malovat svými nástroji. Dirigent opět sáhl k obrazům až impresionistickým, které jsou proloženy konkrétními, zpěvnými lidovými melodiemi. Sladké tóny houslí a jejich precizní fugato, barevný zvuk dřevěných nástrojů, hoboje, klarinetu fagotu a lesních rohů, které dokázaly jak těšit něžným souzvukem, tak burcovat blyštivými fanfárami, to vše hladilo posluchače po duši.

Tábor, pátá část cyklu, je plná odhodlání, ztvárněného zejména citací chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“ a postupnou polyfonní prací s tématem, vyžadující přísné, odměřené tempo. Narůstající odhodlání pak vrcholí v plénu orchestru. Dirigent si pohrál s kontrasty a s motivy, které logicky spojoval a udržel napětí, které v orchestru narůstalo. Do stavby symfonie zasáhla i vyšší moc, kdy déšť bubnoval na plachty zatažené střechy a souzněl s interpretačním záměrem, aby přichystal cestu závěrečné části.

Blaník, šestá část, je koncipována jako attacca za předchozí větou. Citace Božích bojovníků pokračuje v ostinátním rytmu, nad kterým si jednotlivé nástroje předávají motiv jako depeši. Taneční rozvedení melodie přechází do široké plochy, vítězného pochodu, optimistického, sebejistého proroctví gradujícího v accelerandu do velkého finále.

Interpretace tak notoricky známého a ikonického cyklu není nic jednoduchého. Hrají ho nejrůznější orchestry pod světovými dirigenty zvučných jmen na každém Pražském jaru. U provedení Českou filharmonií se ale vždy očekává cosi paradoxního – něco konzervativně jistého a bezpečného, zažitý způsob, jak se to má hrát, který se nemění, a přitom něco inovativního, co nikdo jiný, krom českého orchestru a dirigenta nedokáže. Dá se říct, že toto očekávání se Tomáši Netopilovi podařilo splnit. Česká filharmonie jistě umí zahrát Mou vlast i bez dirigenta a zpaměti. A to je ta jistota, ten základ, mají ji přece nejen v hlavě a v srdci, ale především v krvi. Dirigent je pak nositelem toho pelu, onoho lesku a inovace. Tomáš Netopil do ní vnesl radostnost, hravost, plasticitu a barevnost, poněkud rychlejší tempa tam, kde hudba spěje do optimistického finiše, a lehkou impresi v částech, které ilustrují přírodní krásy. Současně ale dokázal udržet bezvýhradný řád, kterým brzdil emoce, a přitom je dostatečně ukázal v těch částech, kde jsou bytostně obsažené. Orchestr hrál pod jeho vedením viditelně i slyšitelně s nadšením a bylo znát, že hudebníky hravý přístup k ikonické skladbě zaujal a že ji hráli s nadšením.

Obecenstvo projevovalo vděčnost a uznání a ovace nechtěly ustat. Kdyby je mohl slyšet Bedřich Smetana, určitě by se neubránil dojetí a věděl by, že je tady, v Litomyšli, skutečně doma.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz